Při čtení inspirativní Fischerovy úvahy v Přítomnosti, nazvané Antisystémové snění panujícího vládce, mi v hlavě naskakovaly myšlenky, které alespoň podle mého soudu stojí za to, aby Fischerův text organicky rozšířily. Uvědomil jsem si současně, že v polemice s politikou Andreje Babiše a jemu podobných se dopouštíme fatálních chyb, často způsobených nejen určitou převzdělaností, kvůli níž pracujeme s falešným vědomím obecného povědomí, tak i nedovzdělaností, jež není schopna pro změnu prohlédnout něco, co je vnímáno jako samozřejmé, avšak samozřejmé není.
Řídit stát jako firmu
Nelze popřít, že Andrej Babiš a jemu podobní sice formují svoji politiku podle momentální poptávky, již sami svými marketingovými triky částečně vytvářejí, tudíž jejich politika spíš připomíná amébní pohyby, a ne konzistentní politický koncept, přesto v jistém smyslu lze některé Babišovy kroky vnímat jako konzistentní. Mezi ně patří od počátku jeho politické kariéry tvrzení, že lze a že hodlá stát řídit jako firmu.
V této souvislosti musím upřímně doznat, že jsem mu naběhl na vidle. Ne pro jakousi naivitu, plynoucí z nedostatečné politické vzdělanosti, ale naopak plynoucí z přílišné převzdělanosti, jež ve mně vyvolala naivní přesvědčení, že v daném tvrzení vycházíme oba z podobných předpokladů.
Panovnický absolutismus jako základ způsobů řízení korporace
Studiem ekonomického myšlení a organizace moderních absolutistických států, jako byla rakouská monarchie v 18. a 19. století, stejně jako byl sousední pruský stát, často rakouské císaře inspirující, jsem s překvapením zjistil, že to, čím se dnes vyznačují moderní soukromé korporace, svůj základ nacházejí právě v počinech obou absolutistických států.
Nebylo to jakési náhlé vnuknutí vis maior u Marie Terezie a jejího syna Josefa, že se rozhodli zavést povinnou vojenskou službu a převést do rukou státu způsob, jak financovat, vyzbrojovat, vystrojovat a proviantem zásobovat řadovou armádu, ale sedmiletá válka a v ní největší soupeř Rakouska, pruské království. Rozhodnutí po zkušenostech z proher způsobovaných dosavadní středověkou závislostí na plucích, zajišťovaných šlechtou (vyznamenávali se hlavně Uhři), zřídit pravidelnou armádu na základě vojenské povinnosti a její financování ze zdrojů státu sebou samozřejmě přineslo celou řadu multiplikačních efektů, jež nakonec vedly ke zrodu základního hybatele kapitalismu, ke spolehlivé, strukturované, ve skladbě opakující se hromadné poptávce.
Pravidelná armáda si vynutila sjednocení výzbroje a výstroje podle jednotlivých druhů vojsk, a její zásobování tak dostalo ráz druhové jednotnosti a hromadnosti. Řemeslná výroba byla postupně proto nahrazována výrobou manufakturní a vynutila si technologicky sjednocené postupy, jež jednotlivé výrobní kroky rozfázovaly a současně zrychlily. Švec už nevyráběl celé boty, ale opakovaně jen některou z jejích částí.
Financování armády převzat stát. Vyvolalo to radikální změnu v druhovém členění daní v jejich výběru a administraci. Zrodily se daňové úřady podřízené ministerstvu financí (které si podrželo tradiční středověký název Kammer, Komora).
Povinná vojenská služba si vynutila centrální evidenci obyvatel. Skupiny, které nebyly do té doby zvyklé užívat vedle jména i příjmení, byly donuceny si příjmení buď zvolit, nebo jim bylo úřady přiděleno. Týkalo se to hlavně obyvatel židovského původu. Jejich příjmení, která dnes považujeme za typicky židovská, ve skutečnosti byla často výsledkem škodolibé a svévolné „tvořivosti“ rakouských úředníků.
Dodnes slavná rodina českých uhlobaronů Pečků své příjmení tehdy získala zásluhou okresního úředníka v Kolíně. Přidělil je jejich pradědovi Solomonovi, původním povoláním hausírníkovi, obchodujícím se starými hadry. Po tom, co byl dotázán úředníkem: „Jak se chce jmenovat, Žide?“, jen bezradně přešlapoval. „Tak aspoň řekne, Žide, odkud je!“ „Z Peček,“ zněla tichá odpověď. „Vida,“ zvolá radostně úředník, „píšu, že se jmenuje Solomon Peček.“ (Rozhovor byl samozřejmě veden v němčině.)
Prvotním základem bohatství Pečků tvořily staré hadry. Díky rozvíjející se vojenské správě a na ní navázané civilní správě (okresní úřady, daňové úřady), včetně sjednoceného soudnictví, radikálně vzrostla ze strany státu poptávka po papíru. Staré hadry tvořily základ jeho výroby. Postupně začaly množstvím nedostačovat, a výrobu papíru tak zdražovaly. To byla jedna z příčin, proč byl objeven nový postup jeho výroby z celulózy. Dosavadní nevýkonná a zdlouhavá ruční výroba byla nahrazena nově vynalezeným, násobně výkonnějším papírenským strojem.
Hromadná a ve struktuře opakující se poptávka po veškerém potřebném zboží pro armádu a správní úřady umožňovala sériovou výrobu, nutnou podmínku pro inovace technologických postupů a rozvoj dělby, specializace a produktivity práce. Díky centrálně řízenému absolutistickému státu se zvolna rodil základní hybatel kapitalistického způsobu výroby tak, jak jej známe dodnes.
Absolutistický stát díky centralizaci jeho řízení se zcela odřízl od středověké decentralizace. Ta se opírala o privilegované stavy, jejichž výsady nastolováním rovnosti spolu s ní pozvolna zanikaly. Dosud příslušnost ke šlechtě automaticky znamenala mít v držení i důstojnický patent. Nyní k jeho získání bylo nezbytné absolvovat některou z vojenských škol. Ty vznikaly souběžně se vznikem řadové armády.
Rozvíjející se kapitalismus přinutil moderní stát, aby liberalizoval trh práce. Stát proto zrušil nevolnictví. Zlomil věroučný monopol katolické církve a náboženská svoboda, kterou zavedl, byla motivována zejména ekonomicky účelově. Impulsem byla snaha zabránit konkurenční snaze pruského krále Friedricha II. lákat do Slezska zručné a nadstandardně vzdělané řemeslníky ze severovýchodních Čech. Ačkoli se navenek tvářili jako katolíci, ve skutečnosti skrytě vyznávali evangelickou víru. Vedle dobře placeného odborného uplatnění Friedrich jim nabízel i svobodné vyznávání víry jejich otců a dědů.
První podnikatelskou korporací byl absolutistický stát
Stát díky panovníkům se postupně měnil v první velkou ekonomickou korporaci, jejíž řízení si vynutilo zcela nový způsob evidence pohybů zboží i peněz. Zrodilo se tak moderní účetnictví, které zpočátku bylo nazýváno podle tradičního názvu úschovy státních financí „Komora“ (Kammer) kameralistikou.
Nebylo to jen spotřební zboží pro armádu nebo rodící se vojenské školství či povinná školní docházka (pravidelná armáda vylučovala dosavadní míru negramotnosti), případně nově vybudovaná soustava správních a daňových úřadů, ale i soudů, řídících se sjednoceným občanským i trestním právem, ale i státem iniciovaná investiční činnost, která zrychlovala rozvoj kapitalismu.
Prvotně se zaměřovala na potřeby armády. V 18. století šlo hlavně o vybudování účelné silniční sítě, umožňující rychlé přesuny vojsk, v 19. století ze stejných důvodů budování sítě železniční, včetně do podrobností propracovaného systému investičních, ale i spotřebních standardů (původ moderního výrazu controlling, jímž se holedbá kdekterá dnešní soukromá korporace, hledejme zde). Stát pevně vymezil a sjednotil vybavení jednotlivých veřejných prostor (včetně služebních bytů) až po podobu budov železničních stanic či jiných veřejných budov. Dodnes už podle řady vnějších znaků, ať se nacházíme kdekoli na území bývalé rakouské říše, na první pohled u budov z té doby poznáme, zda se původně jednalo o školu, okresní úřad, soud, věznici anebo nádraží.
Rozvoj soukromého podnikání v 19. století, kdy se malé továrny, vyrábějící bezmála na koleně (Laurin a Klement) začaly proměňovat v průmyslové giganty (Kolben a Daněk), majitelé se čím dál víc začali inspirovat prapůvodní ekonomickou korporací, jíž byl rakouský stát. Život je přinutil postupně převzít státem vytvořené podvojné účetnictví, ale i řízení spotřeby materiálu a peněz cestou spotřebních norem a investičních standardů.
To vše mi naskakovalo v hlavě, když se před lety Andrej Babiš holedbal už jako ministr financí, že hodlá stát řídit jako firmu. Byla to z mé strany naprostá naivita a přecenění schopností a znalostí tohoto ekonomického predátora, nemajícího s poctivým podnikáním mnoho společného.
Rozhodně nic společného s podnikateli, jako byli plzeňský Škoda, mladoboleslavští Laurin a Klement, pražský a velkopopovický Ringhofer, Kolben s Daňkem anebo Hlávka z Prahy, budějovičtí Zátkové, Eichmannové z Hostinného, Liebig z Liberce, Ledwinka z Příboru, Schicht anebo Pečkové z Ústí nad Labem, případně Baťové ze Zlína. Ti všichni jsou těmi, kteří se inspirovali řízením materiálu a financí tak, jak je zavedl a rozvíjel rakouský stát, a kteří díky tomu dovedli účinně a s rozmyslem nakládat s disponibilními prostředky, aniž by byli jakkoli závislí na prostředcích veřejných (jako je Babišův Agrofert), aniž by na rozdíl od Babišova Agrofertu postrádali vedle podnikání i fondy sociálního a důchodového zabezpečení pro zaměstnance, včetně výstavby zaměstnaneckých bytů.
Řídit stát jako firmu ve skutečnosti znamená vrátit státu podobu rakouské monarchie tak, jak ji v moderní podobě dnes zachovává rakouská republika.
Babišovi jsem obdobně, jak uvádím v úvodu, naběhl na vidle ještě jednou. Jako ministr financí přišel s myšlenkou centrálního nákupu pro stát, případně pro ostatní veřejné instituce. Koncept jsem z pověření ministryně místního rozvoje Věry Jourové rozpracoval do ideového projektu. Výrazně jsem čerpal ze zkušeností rakouské republiky, která se dodnes může vykázat tím, že pro stát, ale i pro obce nakupuje vůbec nejlevněji. Vybudovala si značnou imunitu proti korupci a zneužívání veřejných zakázek, a to cestou využití tržně konformních metod. Projekt si na Jourové, když odešla jako komisařka do Bruselu, vynutil Andrej Babiš. Pak už jsem jen zdálky trpně pozoroval, jak se projekt po babišovsku mění. Definovala ho věta: Centrální nákup je: když Andrej Babiš nakupuje osobně. I tak vypadá i jeho řízení státu jako firmy. Ani s jedním to nemá nic společného. Jen zas s Andrejem Babišem.
Tyranie většiny
Daleko nejhorší je ale nedovzdělanost. To se týká i značné části českých elit. Díky ní vnášejí do veřejnosti zjednodušené a zkreslené představy o uspořádání společnosti a o jejím sebeřízení, aniž si uvědomují, jaké zlo ve skutečnosti na společnosti páchají. Nahrávají tím těm, vůči kterým se rádoby kriticky vymezují, ve skutečnosti jim bezděky ženou vodu na mlýn.
Je vcelku pochopitelné, že zpočátku devadesátých let jsme mnozí byli přesvědčeni, že cesta k demokracii vede skrze svobodné volby a že demokracie je vládou většiny, vzešlé z takových voleb. Mnohým z nás už svobodné volby postačily jako záruka trvale udržitelné demokracie. Jen hrstka, vyrůstající v mikroprostředí disentu, přesněji řečeno Charty 77, pochopila, že volby nejsou vše, má-li být demokracie udržitelná, a že k jejímu trvání jsou nezbytná nedotknutelná občanská a lidská práva, práva menšin všeho ražení, a to vše zabezpečené existencí právního státu, tedy státu, který všem měří stejně. Sama praxe Charty 77 dokládala, že nelze jen občanská a lidská práva uchovávat s pietou na papíře, ale je nezbytné je denně proměňovat ve skutečnost prostřednictvím trvale působící občanské společnosti, vycházející z předpokladu, že právo mluvit do věcí veřejných má každý jedinec. Je svobodným občanem a nemusí se při svém konání, pokud si je vědom toho, že jeho svoboda je nedělitelná a že je za svá rozhodování nejen v soukromí, ale i ve věcech veřejných zodpovědný, dožadovat cestou voleb druhých o svolení.
V 90. letech se stal ale přesný opak. Inspirována Václavem Klausem značná část českých politických elit byla přesvědčena, že mluvit do věcí veřejných může jen ten občan, který k tomu ve svobodných volbách dostal mandát. Ve skutečnosti ti, kteří byli na přechodnou dobu vybaveni volebním mandátem zasahovat do věcí veřejných, se tak povýšili na novou aristokracii, nadřazenou všem ostatním, jejichž údělem podle nich mělo nechat se vést touto „radou moudrých“. Mnozí z nich netušili, že taková redukce demokracie nejen může znamenat popření demokracie jako takové, ale navíc vytváří prostředí pro vznik tyranie většiny.
Zapomenutý český buditel Josef von Sonnenfels
První profesor politických věd na vídeňské univerzitě v době panování císařovny Marie Terezie Josef von Sonnenfels jako bezprostřední svědek, kterak se ze všeobecných voleb v době Francouzské revoluce vzešlá většina proměnila v krvavého tyrana, odmítal demokracii jako takovou. Právě pro tato její rizika. Byl přesvědčeným stoupencem právního státu jako základu svobodné společnosti a více než na demokracii, již si zredukoval na většinu vzešlou z voleb, spoléhal na osvícenost monarchie za předpokladu, že i ona se bude ve svém rozhodování řídit obecně platnými zákony. Vláda, která se svých zákonů nedrží, naopak je překračuje, podle Sonnenfelse ztrácí na své legitimitě, a naopak legitimním se stává občanská neposlušnost namířená proti ní.
Není zřejmé, do jaké míry v 70. letech minulého století inspiroval hnutí Charty 77, ale myšlenka, o niž se chartisté opírali, byla táž. Nabádali komunistickou vládu, aby dodržovala zákony, jež sama přijala, a tím si ji chartisté natolik rozzlobili, že mnozí signatáři nakonec končili ve vězení. Přesto ani odkaz Sonnenfelsův, ani odkaz Charty 77, jak nás přesvědčují kroky Babišovy vlády a nicotná reakce značné části české společnosti, v povědomí lidí nijak výrazně nezakořenily.
Vzdor tomu stále platí, i když s jeho odmítáním demokracie nemusíme souhlasit, Sonnenfelsovo přesvědčení, že vláda, která nedodržuje vlastní zákony, tady musíme doplnit, která stávající zákony pokřivuje ve svůj prospěch a která napadá základní pilíře právního státu (Macinkův a Turkův „ústavní puč provedený Ústavním soudem“), i kdyby sebevíc šermovala dosažením volební většiny, si nezaslouží nic jiného než občanskou neposlušnost.
Nedovzdělanost rádoby politicky vzdělaných elit však tuto skutečnost nijak nezdůrazňuje už jen proto, že tyto souvislosti mnohdy vůbec netuší. Zbožštění dosažené volební většiny trvá totiž dál. Politický odkaz Charty 77 je nanejvýš pěstován malým množstvím zasvěcených fandů, aniž to má jakýkoli multiplikační efekt do rozsáhlého zbytku české společnosti. To je jedna z příčin, proč se česká společnost v poslední době ocitla na nebezpečné skluzavce.
publikováno: 13. 7. 2026
