Spor o autonehodu poslance a vládního zmocněnce pro Green Deal Filipa Turka, při níž jeho mohutný vůz sestřelil v centru Prahy nemocniční fabii převážející krev, názorně ukazuje, v jak křehkém světě dnes žijeme. Skutečnost v něm nakonec není to, co se stalo a k čemu došlo, nýbrž to, jak dění zarámujeme do události, tedy přesněji: jak si celou věc budeme pamatovat.
Většinově vzývaný „zdravý lidský rozum“ v takových záležitostech přepokládá, že se stačí podívat a člověk vidí, jak se věci mají. Očitými svědky jsme dnes díky technice všichni. Díváme se na nehodu skrze záběry kamery a popisujeme, co vidíme. Podobně se, pro mnohé možná překvapivě, zachoval premiér Andrej Babiš, když řekl, že pokud jsou záběry kamer reálné, měl by Turek odstoupit z funkce vládního zmocněnce. Nic víc. Prakticky vzápětí se ale ukázalo, že sama očividná událost neexistuje, protože se na ni okamžitě nabaluje vrstva všelijak motivovaných interpretací. Bojuje se tu o realitu reality, jinak řečeno o její pravdu, která už přece není oči-vidná, nýbrž pojatelná logicky fungujícím rozumem. Rozbíhá se interpretační práce, která zabarvuje původní dění mnohovrstevnatými nátěry.
A protože jsme svědky politické kauzy, rozděluje se interpretační práce podle politického rozdělení, a to přesto, že toto dělení na začátku svým pohledem rozbil sám předseda vlády. Přesto se podle tohoto klíče (náš politik nemohl pochybit, je záměrně skandalizován a my to dokážeme všemi prostředky; ne, je to zločinec, který si nezaslouží žádné smilování polehčujících okolností) okamžitě přemalovává svědectví v mnoha kontextech, včetně popření samotných záběrů a dodatečným svědectvím z místa, které má potvrdit tu kterou intepretaci. To už ale nejde vůbec o Turka, nýbrž o puzení k pravdě v postfaktické společnosti, které se vyznačuje právě osobní manipulací faktického obsahu. Ta tu sice probíhá ve veřejném prostoru pod tlakem různorodých politických propagand, velmi přesně ale ukazuje, jak se dnes s pravdou nejen pracuje, ale jak se vytváří, abychom se s ní mohli snadněji identifikovat.
Věci si musíme přivlastnit, abychom s nimi byli, a klíč k tomu nám nabídne vyhovující interpretační postup, s nímž se ztotožňujeme primárně z jiných než poznávacích důvodů. Hlavní roli tu hraje předporozumění, tedy předběžná identifikace, která nejen zabarvuje výklad, ale udává dokonce tón i směr celého výkladového postupu. V rozpolceném politickém poli oni/my je tak znemožněn pokus o spojující spravedlivou interpretaci, protože něco takového je tu zkrátka nemožné. Řekni mi, s kým jsi, a já ti řeknu, jakou budeš mít interpretaci a co si budeš (máš) myslet. Touto perspektivou je zkresleno všechno, dokonce i pokus nechat jednat nezávislou policii, protože ta bude nakonec jen tak nezávislá, do jaké míry se bude ztotožňovat s naší stranickou interpretací. Pokus o spravedlivou interpretaci, která by vycházela z oči-vidného, a přitom brala ohled na všechny další okolnosti a kontexty, se předem odmítá. Bojujeme o „náš lepší svět“, nechat mluvit realitu, natož jí naslouchat není možné. Musíme ji po našem vyložit, aby byla zaručeně pravá!
Turkova nehoda krásně rozevřela celé problematické pole současného světa, v němž se téměř nelze snažit o nějaké autentické poznávání, když se nedokážeme dohodnout ani na základních faktech a na autoritě posuzující autority, od státních a právních až po ty kognitivní. Ze všeho se nakonec stává morální souboj o „naši pravdu“. Probíhá něco takového, čemu v nově přeloženém románu Pomalost říká Milan Kundera „morální judo“. V něm, stejně jako v případu Turkovy nehody, nakonec může dojít k překotnému chvatu, v němž se z oči-vidného viníka stává oběť události a jejich falešných výkladů. Morální výhoda se zvráceným způsobem dostává na druhou stranu, takže viník či spoluviník nehody nakonec snižuje morální legitimitu všech, kteří ho soudili, a odvrací tak morální pochybení od sebe sama na jiné. Zpochybňují se morální postoje druhých včetně aparátu, který používají ke svému morálnímu souzení.
Ve světě morálního juda se nakonec k žádnému poznání nedostaneme. O věci nejde, jen o efekty našeho vztahování k nim. Ve hře je naše pozice v rámci událostí a výhodnost mravních nábojů, které tím v nich získáváme. Věříme jen takovým světům, které si v morálním judu sami vybojujeme, přičemž není dán žádný limit legality chvatů, které k boji používáme. Hlavní je otočit počáteční negativní náboj a proměnit jej ve vlastní výhodu. Jakkoliv!
Současná politika téměř vylučuje snahu o hledání spravedlivé interpretace, protože ta by mohla svým zprostředkováním narušit přehledné dělení politického pole na my/oni. Bohužel to platí i pro média, která jsou jen projekcí takové politiky. Turkova nehoda se tak do budoucna může stát instruktivním příkladem, na němž se vykloubení současnosti může názorně vyučovat.
Pokus o spravedlivou intepretaci se sice bude dál jevit jako směšný boj s větrnými mlýny rozdělování společnosti, je to ale jediná možnost, jak se efektivně vyhnout zapojení do práce té které politické propagandy. Pravda, všichni jsme dnes, ať děláme, co děláme, aktivisté jednoho proudu (vědomě, ve snaze bojovat za „náš lepší svět“, nebo soudem jiných), o to je důležitější, abychom si dobře uvědomovali, jak celá tato mašinérie politiky morální pozornosti dnes funguje. Rozumět sociálním strojům na názory se na cestě k potenciálně spravedlivějším výkladům bude zatraceně hodit…
publikováno: 20. 7. 2026
