Tak pravil Pablo de Sax aneb Interview s Pavlem Veselým o jeho aktuálních aktivitách

Pablo de Sax (vlastním jménem Pavel Veselý, narozený 12. dubna 1961 ve Strakonicích) je absolvent Střední školy uměleckých řemesel (obor kovy) a Střední průmyslové školy grafické (obor restaurátorství), signatář Charty 77, výtvarník, sběratel a zakladatel sdružení Domácí umění, fotograf a spisovatel, autor původně samizdatové knihy Tak pravil Vincent, undergroundový filmař (spoluautor dokumentárního snímku o Egonu Bondym My žijeme v Praze), ilustrátor a spisovatel. Je autorem i protagonistou několika skečů kabaretu Zlatá kozačka, který založil s hudebníky Brunem Ferrarim, Hankem Mancinim a dalšími. Se zpěvákem Samirem Hauserem a rapperem a filmařem Marty Pohlem alias Řezníkem je spoluautorem scénáře k filmu Prokopat se ven. Jeho koláže najdete také v Hauserových knihách Vyvrhel a Vyvrhel na tripu. Režíroval rovněž klip k písni Bugaboo Bruna Ferrariho, pro něhož vytvořil několik obalů LP i CD. Založil spolek Domácí umění, který se věnuje fenoménu podomácku vyrobených artefaktů, jež vznikaly v totalitním Československu. Přes třicet let pracuje jako restaurátor v Židovském muzeu v Praze. U nakladatelství OKRAJ mu koncem loňského roku vyšla reedice jeho kultovní knihy Tak pravil Vincent a její volné pokračování Tak pravil svatý Vincent. Od počátku letošního června až do konce srpna probíhá na zámku Veleslavín rozsáhlá výstava Domácí umění, kterou připravil. Vzhledem k těmto jeho současným bohatým aktivitám jsem Pabla požádal o rozhovor, s nímž laskavě souhlasil a jehož výsledek Vám níže přináším.

Viki Shock: Pablo, v roce 1990 ti nakladatelství INVERZE vydalo knihu Tak pravil Vincent sestavenou z výroků tvého přítele Vincenta Venery, charismatického invalidního důchodce, umělce a světce, jenž se do české undergroundové kultury zapsal vskutku nesmazatelným způsobem. Na podzim loňského roku ti tutéž knihu (doplněnou o několik Vincentových textů) vydalo znovu nakladatelství OKRAJ a k tomu přidalo ještě tvou novinku Tak pravil svatý Vincent (recenze na knihu viz zde), která navazuje na první díl. Můžeš prosím čtenářům stručně objasnit, co vedlo k tvému opětovnému zájmu o osobnost a dílo Vincenta Venery, čím se obě knihy liší a co nového přinášejí?

Pablo de Sax: Abych pravdu řekl, ten zájem o opětovné vydání se zrodil v mém okolí, kdy tři kamarádky věnovaly na vydání knihy peníze, čímž mne tak trochu dotlačily k tomu, abych se nové knize vážně věnoval. Našel jsem totiž v hromadách všech možných dokumentů a záznamů původní rukopis, na jehož základě vzniklo v roce 1985 samizdatové vydání. A dalším impulsem byla snaha pomoci samotnému Vincentovi, který na tom není zdravotně ani finančně nejlépe. Když se mi ozvali kluci z nakladatelství OKRAJ, že mají zájem knihy vydat, bylo jasné, že nastal ten správný čas. Knihy se liší zásadně, ačkoli mají podobný název. Ta nová se jmenuje Tak pravil svatý Vincent a rozdíl je nejen v tom přidaném slově „svatý“, ale hlavně v obsahu. Hlavní část tvoří volně plynoucí božská mluva samotného Vincenta, jak jsem ji zaznamenával v letech 1982 až 1985, kdy jsme spolu denně sedávali v Malostranské kavárně a Slávii. Nedílnou součástí publikace je velký obrazový doprovod: 33 mých fotografií Vincenta z té doby, které nebyly publikovány v první knize, 33 Vincentových obrazů, 12 architektonických návrhů a 9 koláží z této éry. Dále jsou tam autentické záznamy Vincentových výslechů příslušníky StB po jeho návratu z emigrace, jeho rozhovory do časopisů z předrevoluční doby, Vincentova poesie a cosi jako jeho životopis. Stručně řečeno.

Úplně první vydání knihy Tak pravil Vincent bylo samizdatové, vydal jsi ji před Vánoci 1985 v nákladu pouhých 5 kusů pro přátele. Kdo obdržel tyto vzácné kousky? Mohu hádat? Vincent, ty, Tomáš Mazal, Blumfeld S. M. a Egon Bondy? Nebo se mýlím?

Příliš se nemýlíš, jen já si ani jeden výtisk nenechal. Vincent ho také hned někomu dal a další dostal ještě některý z blízkých přátel.

Bude ještě nějaké další pokračování knih o Vincentovi? Napadá mě, zda by třeba nebylo možné vydat znovu jeho básnickou sbírku Absolutní cesta a doplnit to jeho textem Svatý Vincent, klíč k poznání, pravdě a svátosti. Národe český, vrať se k Vincentovi., který vyšel jako příloha k druhému albu jeho noise hard-corové skupiny Svatý Vincent s názvem Tančete na hrobech? Případně nechystá se další výstava Vincentových abstraktních obrazů?

Já nic takového nechystám. To jsou věci, které vznikly až po revoluci, a krom toho, že k jednomu LP použili mé fotky, s nimi nemám nic společného. Vlastně jen to, že autorem je můj kamarád Vincent.

Ty jsi s Tomášem Mazalem natočil ve stejném roce, kdy jsi prvně vydal knihu výroků světce, undergroundový film o Egonu Bondym My žijeme v Praze (pochopitelně i zde se mihne Vincent Venera). Na YouTube je k zhlédnutí jeho verze, která však není dokonalá. Kde a jak je možné se dostat k té správné verzi, kterou jste pořídili dodatečně? A tvoje další undergroundové filmy, které se promítaly v Ponrepu na uvedení knih o Vincentovi, jsou někde k dispozici? Nehodilo by se to třeba do Libri Prohibiti Jiřímu Gruntorádovi?

Ten film jsme točili od roku 1984 do roku 1985. Filmy jsou k dispozici, jen když má někdo zájem je promítnout. Jo a na YouTube to dal někdo bez našeho souhlasu a je to verze mizerná, nepotkává se zvuk s obrazem atp. Já nemám moc zájem to dávat někam jinam než do nějakého filmového archivu, přeci jen ty filmy jsou dnes přes 40 let staré a z filmového pásu se už ani promítat nedají. Máme je digitalizované, a tak občas, když má někdo zájem nebo je příležitost, jako bylo svěcení knih o Vincentovi v Ponrepu, tak je pustíme do světa. To byly filmy tak trochu rodinné, promítaly se v bytech pro maximálně 20 lidí, pokud se do bytu našlapali, a tak to mám nejradši. Ačkoli promítat v Ponrepu je fajn, když se sál naplní a lidé se baví. Hezké je také vždy promítání U Budyho, protože to je prostředí nám i filmům blízké. Zatím bych to tak nechal.

Můžeš prosím krátce zavzpomínat, jaké bylo natáčení undergroundového snímku My žijeme v Praze? Pokud vím, točili jste s Tomášem Mazalem na 8mm kameru a film jste pak po technické stránce dávali dohromady docela složitě, například nasazení zvuku na obraz. Jak se to vlastně líbilo Bondymu a jak se s ním spolupracovalo?

Chodil jsem na bytové přednášky tří filosofů – Milana Machovce, Milana Balabána a Egona Bondyho. Po přednáškách jsem občas Bondyho doprovázel a Bondy mě jednou vyzval, abych psal, že je jedno co, jestli prózu, poezii nebo jen deník. Že je potřeba zaznamenávat všemi způsoby dobu, ve které žijeme…, no, a tak mne napadlo, zaznamenat jeho samého, v době, ve které žijeme. Prostě „My žijeme v Praze…“. Protože jsem měl na mysli přeci jenom větší projekt než nějaký tříminutový klip, přizval jsem ke spolupráci přítele Tomáše Mazala, který krátce před tím, aniž bych to věděl, natočil s Bondym krátký film na Novém židovském hřbitově. Točili jsme na Super 8mm černobílý film a zvuk nahrávali po sestříhání filmu na kotoučovém magnetofonu. To bylo celkem krkolomné a náročné, ale to je spíš na dlouhé povídání o tehdy nám dostupné technice. V podstatě až před asi deseti lety jsme ve spolupráci s dokumentaristou Janem Šiklem film v jeho studiu digitalizovali a následně sesadili obraz i zvuk tak, jak jsme původně chtěli, ale tehdy nám to technika neumožňovala. Tak Bondymu se samozřejmě natáčení líbilo, byl rád za vše, co ho lidstvu připomínalo, a jistě se i sám na sebe rád díval při promítání.

Ty pocházíš z malého města na jihu Čech. Kdy ses vlastně dostal do Prahy a kde jsi tu bydlel? V jednom rozhovoru jsem tě slyšel vyprávět, že v osmdesátých letech, když ses intenzivně stýkal s Vincentem, jsi byl de facto bezdomovec, který bydlel po kamarádech? Jak k této neblahé situaci došlo a kdy se to pak napravilo?

Do Prahy jsem přišel v patnácti v roce 1976 kvůli škole. Bydlel jsem v bytě jedné staré paní, která měla domek v jižních Čechách a v Praze byt na Vrchlického 47/483. Moji rodiče jí platili nájem za pražský byt 113 korun a já jí musel jednou za 14 dní nakoupit, nanosit vodu (v domku nebyl vodovod), v zimě uhlí a dřevo a přinést vejce od jedné slepice, kterou chovala na miniaturní zahrádce. Jednou za měsíc si přijela do Prahy pro důchod, a to jsem ji musel odvést od autobusu do bytu a druhý den zase zpátky. Byla malá a rozložitá, chodila pomalu, asi 100 metrů za hodinu, a tak jsme vycházeli z bytu po čtvrté hodině, aby stihla bus v sedm. Když v roce 1978 umřela, bydlel jsem v bytě dál, dokud si její příbuzní neusmysleli, že zdědili nejen domek a staré hrnce a talíře, ale i byt v Praze. Tak úřady zjistily, že mají prázdný byt, ale když tam z OPBH přišli, zjistili, že tam bydlím já a další přátelé…, no a letěl jsem na ulici. Tak se mě ujali spolužáci a kamarádi a od roku 1980 do roku 1984 jsem bydlel u nich. Napravilo se to v roce 1984, když jsem od Terezy a Ludvíka Hradilkových koupil část „domečku“ U Zámečnice 4. Což byl domek, který původně pořídily Věra Jirousová a Stáňa Karásková pro své tehdy vězněné manžely Ivana Martina Jirouse a Sváťu Karáska. A domek se potom v prostředí disentu, resp. undergroundu, předával dál poté, co estébáci předchozí majitele vytlačili do exilu. A tak jsme tam žili pod hrozbou vystěhování až do začátku devadesátých let. Dokonce nám domeček stát vyvlastnil, a to 16. listopadu 1989. Celá kolonie měla být stržena a měl tam stát panelák pro úředníky magistrátu. A do toho den po vyvlastnění přišla revoluce, a tak díky našemu odmítání prodat domek jsme dosáhli toho, že celá kolonie zůstala stát a domeček nám v restituci vrátili. Z Buďánek se stala památková zóna, ale po pár letech se městský úřad Prahy 5, který ovládala obluda Jančík, snažil celé místo zdevastovat jiným způsobem a dovolil, aby domy po vystěhovaných majitelích osídlili lidé bez domova. Načež domky přišly o krytinu a potom o krovy, protože se jimi ve vedlejším domku topilo na otevřeném ohni. Náš domeček zůstal stále obydlený, a tak unikl devastaci.

Pseudonym Pablo de Sax sis zvolil v kolika letech? Bylo to tedy z lásky k saxofónu, na který si hrál? To bylo v době, kdy ses vídal s undergroundovým spisovatelem, překladatelem a redaktorem Vokna Lubomírem Drožděm alias Blumfeldem S. M. a podnikali jste různé tvůrčí experimenty pod značkou OZ (Ovoce Zelenina)?

Ten pseudonym mi dal tehdy Čaroděj OZ, později i Blumfeld S. M. v roce 1979. To mi bylo 18 let. A saxofon v tom hrál svou roli. Jinak ale to jméno vychází hlavně z knihy Stepní vlk od Hermanna Hesseho. Tam je postava Pabla, který hraje na saxofon, a já ho Čarodějovi prý připomínal. Skupinu OZ ale netvořil se mnou, nýbrž s naším dalším kamarádem, s panem Karrou, já jim hrál jen pár postav ve filmu Easy Rider OZ a přitruboval na saxofon. Se mnou Čaroděj vytvořil novoromantickou skupinu Hyeny.

Vraťme se ale nyní opět do současnosti. Od počátku června až do konce srpna probíhá na zámku Veleslavín rozsáhlá výstava Domácí umění, na níž divák uvidí „obvyklé dekorační i užitné předměty z různých materiálů vytvořené v domácím prostředí“ v letech 1948 až 1989, jinými slovy československý lidový design. Byl jsem na vernisáži a musím uznat, že celý projekt působí velkolepě bizarním dojmem. Můžeš lehce přiblížit neznalým čtenářům o co zhruba jde?

Je to rozsáhlá ukázka sbírky Domácího umění, tedy postmoderního lidového umění, které tvořili lidé na území Československa v období vlády komunistů, kdy neexistoval svobodný trh a lidi, když něco chtěli, museli si pomoci sami. Kutilové vyráběli různé užitečné nástroje a stroje, a „naši“ lidé vytvářeli dekorativní předměty, takový jedinečný postlidový design. A když jsme si uvědomili, že tenhle fenomén, který byl před časem opovrhovaný, ale všudypřítomný, mizí v nenávratnu, aniž by si ho oficiální instituce všimly, rozhodli jsme se předměty, které v tomhle období vznikaly, sbírat, dokumentovat a vystavovat. A sami jsme byli překvapení, jak rozsáhlý je to fenomén, který měl své vrcholy a úpadky jako celá kulturní historie té doby. Říkám v nadsázce, že to není umění vysoké, ale široké, od drátěných siluet nahých žen, Švejků, Mickey Mouseů, Ferdů Mravenců a Rumcajsů, všech možných podob a tvarů, až po překližkové schránky na budíky, hradů vrtaných do plexiskla, figurek ze zátek od piva, chemlonových tapiserií, stojánků na vánoční stromy, lustrů z překližky nebo kopyt, různých krabiček, váz, dóz, mís, nástolců, jehelníčků atd. z kartonu, staniolu a fólie, nepřeberné množství samorostů. Prostě ten výčet by byl dlouhý a nejlépe bude, když se čtenáři přijdou na výstavu na zámek Veleslavín sami podívat. Tohle prostě lehce slovy přiblížit nejde, to je fenomén vizuální, který se prostě musí vidět.

Spolu s tebou je pod výstavou podepsána Veronika Zapletalová. Jaká byla její role?

Veronika Zapletalová má v naší výstavě na zámku Veleslavín zásadní roli. My se známe od chvíle, kdy vydala knihu Chatařství, tehdy se naše cesty propojily. A když loni od Veroniky, která se dlouhá léta snažila zachránit zámek Veleslavín a pořádala zde výstavy a osvětové akce, přišla nabídka udělat zde výstavu, věděl jsem, že to bude výstava mimořádná, protože jsme dostali na zámku mimořádný prostor, který nám i předmětům samým náramně vyhovoval, a skvělý je i čas tři měsíce v létě, což je vlastně fantastické. Protože prostor je velmi velkorysý, mohli jsme si dovolit vytvořit každou místnost jinak laděnou. A tak je zde prostor „předsíň“, kde vystavujeme předměty, které se nacházely především v předsíních a chodbách, potom máme prostory, kde jsme vystavili předměty, kterým říkáme „u maminky“, a v další místnosti „u tatínka“. V každé místnosti jsou předměty, které spadají více či méně do ženského nebo mužského světa. Další prostor je zaplněn artefakty, které se hodily do „obýváku“, ty máme dokonce dva (ten druhý nahrazuje tak trochu ložnici), a potom „dětský pokoj“, kde vystavujeme artefakty spojené s dětmi. Dalším prostorem, který jsme zaplnili, je sala terrena, tam jsme soustředili velkou část sbírky chemlonových tapisérii s velmi rozšířeným motivem černouška nesoucího kávu, který je ukázkou množství svébytných variant na jedno téma, doplněné rozměrnými kovovými objekty rytíře, svářeče a dalšími předměty. Bizarní je zde i plastika z plechu a drátů věnovaná XIV. sjezdu KSČ, který se uskutečnil v roce 1968 a který později komunisté vymazali ze svých dějin a nahradili ho v roce 1971 normalizačním, se stejným názvem. Ten náš sjezd je v postlidovém bruselském stylu a stojí za pozornost, protože se, na rozdíl od motivů erotických a pivních, náboženské a politické motivy v domácím umění téměř nevyskytují.

Co vlastně obnáší tvá práce v Židovském muzeu v Praze a kdy jsi tam nastoupil?

V Židovském muzeu jsem začal pracovat krátce po revoluci (před tím jsem pracoval v Národní galerii v orientální sbírce na Zbraslavi), a tak tam pracuji téměř 35 let jako restaurátor, a obnáší to restaurování a konzervaci trojrozměrných artefaktů, především rituálních předmětů z kovů, a to hlavně ze stříbra. Výsledky mé práce jsou k vidění v tamních expozicích. A letos na podzim budou rovněž na výstavě ke 120 letům jeho založení, kterou připravujeme v historické budově Národního muzea na Václavském náměstí.

Jaké další projekty máš v nejbližší době v plánu?

V nejbližší době chystáme s grafikem Michalem Cihlářem výstavu věnovanou „Mikimausovi“ v lidovém podání, kde vystavíme fotografie, které Michal se svou ženou Veronikou Richterovou pořídili na cestách po světě, od Srí Lanky přes Dominikánskou republiku na Kubu a dál. Dále předměty Myšáka Mikiho ze sbírky Domácího umění a Michalovy a mé linoryty na téma, jak jinak, Mickey Mouse. Ta by měla být v listopadu v Galerii Havelka a k té příležitosti chystáme i knihu. A v nejbližších letech už bych rád trochu zvolnil a věnoval se tomu, co jsem před dvaceti lety začal a nedokončil, drobným památkám mého rodného kraje. Nyní dokumentuji a zpracovávám litinové hřbitovní i polní kříže a rád bych příští rok pro své rodáky udělal malou osvětovou výstavu, protože to je další pro mne důležitý fenomén, který ze hřbitovů nenávratně mizí a je nahrazován příšernou kamenickou produkcí. A také bych rád napravil fasádu domu po rodičích a zrestauroval plastiku, a vůbec celý náhrobek u hrobu, který si už dvacet let platím. Je z roku 1866, je s krásným pískovcovým andělem. Byl vztyčen pro ženu zavražděnou z nešťastné lásky. Ale to je na jiné povídání.

Třeba si o tom ještě popovídáme někdy příště. Já Ti nyní každopádně děkuji mnohokrát za tento rozhovor.

Související odkazy:

Odkaz na knihu Tak pravil Vincent na webu nakladatelství OKRAJ.

Odkaz na knihu Tak pravil svatý Vincent na webu nakladatelství OKRAJ

Odkaz na web Prahy 6 s informacemi o výstavě Domácí umění

Odkaz na facebookovou skupinu Zachraňme Zámek Veleslavín – Hradní potok, z.s.