Vám teď věnuji své ticho je název posledního románu peruánského nobelisty Maria Vargase Llosy z roku 2023 (v češtině ve výsostném převodu Anežky Charvátové v nakladatelství Argo z roku 2025), který odešel v minulém roce. Autor se svou románovou labutí písní vrací k jednomu ze svých nejdůležitějších témat, které například již rozebíral ve svém úplně nejvýznamnějším románu z roku 1969 Rozhovor v katedrále: je jím podstata, soudržnost a význam peruánské identity. Pokud v Rozhovoru v katedrále na pozadí detailního popisu atmosféry diktatury generála Manuela A. Odríi z let 1948–1956 se dotýkáme pádu identity dané země v experimentálním a monumentálním textu: rozkladu pod tlakem mechanismů totality, cenzury, manipulace, kontroly, korupce, izolace, v románu Vám teď věnuji své ticho autor dochází k identifikaci a hodnocení prvků, které tuto identitu dané země mohou stmelit a sjednocovat. Posun mezi oběma díly je viditelný, experiment zůstává; dynamika kapitol střídající se mezi sudými a lichými, kombinace stylů, přístupů, která vedle sebe klade esejistiku a experimentální beletrii, vysoká míra metaforičnosti textu, snaha využít možností textu až na maximum, to vše je nepřehlédnutelnou mistrovskou značkou Maria Vargase Llosy.
Příběh předchozího paralelního románu Rozhovoru v katedrále příslovečně končí metaforou na okraji dění u stolu v baru „u katedrály“, kde se sbíhají postavy a příběhy plné zrady, pomsty, lásky, smutku tam, kde se lidé vystavují holé pravdě o sobě samých. Toto je dílo o pádu, nikoliv o vznikání, je o tom, jak se jednotlivci a národ dostávají do stavu, kdy již nejsou schopni rozpoznat rozdíl mezi dobrem a zlem, protože zlo se stalo běžnou součástí denního provozu. V centru posledního autorova románu je příběh o hudbě, tancích, o ztraceném hudebníkovi; je to komplexní esej zasazený do fikce zkoumající nitro peruánské duše, roli umění ve společnosti a tragické rysy lidského snažení o utopii. Hlavní postava, prototyp utopisty, hledajícího jednotu v chaosu, Toño Azpilcueta je muž z lidu, který si vybudoval status odborníka na peruánskou folklorní kulturu bez formálního akademického vzdělání: jeho až obsesivní láska ke kreolské hudbě je na druhou stranu vyvažována jeho paranoidním strachem z myší. Jednou zaslechne hrát geniálního kytaristu Lala Molfina, výjimečného umělce s tragickým osudem, který umírá v zapomnění a samotě, a rozhodne se o něm napsat „dokonalou“ knihu. Zde snad není nepřípadné uvést příklad argentinského spisovatele Julia Cortázara a jeho posedlost jazzem, saxofonistou Charliem Parkerem a skladbou Amorous /Lover Man/, kterou v mnoha obměnách zmiňuje jak ve svém klíčovém díle Nebe, peklo, ráj, tak například v povídce Pronásledovatel – zde jako výsostná inspirace vrcholným hudebním dílem, které otevírá brány nadvědomí a prozření.
Ve zkoumané knize Azpilcueta věří, že hudba je schopná sjednotit národ, ovšem zde se mění racionalita a utopie v dogmatismus vedoucí až na hranici šílenství. Vargas Llosa zde vytváří fascinující psychologický portrét muže, jehož identita je naprosto totožná s jeho dílem. Když selže jeho kniha a později i jeho výuka na univerzitě, Toño se hroutí – toto je varování před tím, co se stane, když intelektuál místo toho, aby reflektoval svět, začne svět nutit do předem dané schránky své ideologie. Klíčovým slovem románu je přitom koncept „huachafería“ jako národní identita a estetika: jedná se o přístup a vnímání světa sentimentálním, intuitivním, antiracionálním a emotivním způsobem, jako určité klišé a kýč: je značně ambivalentní, „hrubá“ i „vysoce kultivovaná“ zároveň. Toño tvrdí, že tento koncept manifestovaný v kreolské folklórní hudbě je největším přispěním Peru ke světové kultuře. Ukazuje se, jak tato křehká estetika dokáže překonat rasové a třídní bariéry, ale zároveň jak může vést k iluzím a k neschopnosti čelit drsné realitě.
Geniální kytarista Lalo Molfino je v pohledu autora je paradoxním údělem umělce v Latinské Americe: jeho hudba je natolik výjimečná, že je schopná způsobit až „nábožné ticho“ v davu, což je moment transcendentní jednoty, ale on sám je izolovaný, poznamenaný tragickými životními zkušenostmi z okraje společnosti, končí jako arogantní a do sebe uzavřený a zemře v zapomnění – je nepochopen, marginální, ale nositel pravdy, která překračuje umělecké, politické a sociální bariéry.
Nelze se zbavit neodbytného pocitu, že celkové vyznění románu je silně pesimistické: utopie a politici selhávají, umělci jsou obětmi, národní sjednocení je jen iluzí. Toño Azpilcueta je jedním z autorových nejlépe vykreslených postav s jedinečnou psychologizací vůbec: jako antihrdina je na jednu stranu inteligentní, vášnivý, ale zároveň zbabělý, posedlý a zoufalý. Líčení jeho přerodu z nadšeného idealisty do naprostého paranoidního zoufalce posedlého svými obsesemi je velmi zdařilé. Kniha obecně funguje jako důrazné varování před nebezpečím absolutní víry v jedinou ideologii, ať už se jedná o politiku, nebo umění. Ukazuje, že skutečná lidskost spočívá v akceptování protichůdností, v chaosu a v nedostatku dokonalosti. Je to kniha o smutku, o naději, která umírá, a o věčnosti hudby.
Mario Vargas Llosa: Vám teď věnuji své ticho (2023, česky Anežka Charvátová, Argo 2025)
publikováno: 3. 8. 2026
