„Ještě jste si nevšiml, že postavy z mých knih, ať na vás působí jakkoli skutečně a vitálně, vám po přečtení nakonec protečou mezi prsty? (…) Kdybych si měl vybrat nějakou nálepku, zvolil bych asi ‚verismus‘. Nebo ještě lépe ‚sincerismus‘, protože moje knihy sestávají jen z jednotlivých detailních záběrů, které zaznamenávají nějakou skutečnou situaci. (…) Proto píšu pouze krátké povídky, epizody; proto v mých dílech chybí ona ‚červená nit‘“, těmito slovy v dopise nakladateli charakterizoval svou tvorbu německy píšící karlovarský rodák židovského původu Walter Eduard Seligmannn (1889 až 1942). Že vám to nic neříká? No bodejť! Ve dvaceti totiž konvertoval ke křesťanství a změnil si příjmení, takže umělecký svět ho poznal jakožto Waltera Sernera. Tento vystudovaný právník žil nějaký čas v Berlíně, ale po vypuknutí světové války zvolil bezpečný úkryt v neutrálním Švýcarsku, kde se nachomýtl ke kabaretu Voltaire. Hnutí dada vzýval až do roku 1920, kdy došlo na pěstní souboj s Tristanem Tzarou ohledně toho, kdo koho vykradl v dadaistických proklamacích. Každopádně Sernerův vynikající Manifest Da-Da: poslední uvolnění byl v českém překladu Radovana Charváta vydán roku 2014 nakladatelstvím P.R.a.g. Pak bylo dlouho ticho po pěšině. Až loni na Sernerův český debut navázala Academia v edici Europa svazkem Tygřice a jiné gaunerské povídky v překladu Ingeborg Fialové-Fürstové.
Základem knihy je novela Tygřice s podtitulem Prapodivný milostný příběh. Prapodivného na něm ale mnoho není. Spíš je to jen obyčejná dobová historka z Paříže dvacátých let minulého století o toxickém vztahu hochštaplera Fece s kurtizánou Bichette alias Tygřicí. Milenci sní o velké ráně, jež jim umožní finančně se zabezpečit, takže odjedou do přímořské Nizzy, kde se tento sen pokouší realizovat skrze oškubání bohatých zájemců o hlavní hrdinku. Je třeba poznamenat, že po rozchodu s dada Serner změnil poetiku a pokoušel se působit jako „bad boy“ píšící drsným stylem nelítostného podsvětí. Novela je plná na svou dobu odvážných popisů erotického soužití ústřední dvojice a její alkoholizace. Současníkem Sernera a jeho „ideovým blížencem“ v české kotlině byl například Emil Artur Longen, jehož „apačský román“ Tygr velkoměstské džungle je s Tygřicí srovnatelný, ovšem ten z toho čtenářsky vychází lépe. Sernerově novele bohužel chybí nadhled a vtip, jimiž vyšperkovával o pár desetiletí později svoje texty na podobné téma Charles Bukowski. Příběh emocionálně nevyrovnané šlapky a jejího znuděného amanta se prostě strašně vleče. Výstřel z pistole, jenž ukončí Fecův život, je tak pro čtenáře úlevnou ranou z milosti. Ale třeba to může fungovat jako čtení pro ženy na cestu do práce a z práce v MHD. Mně osobně však postavy Tygřice opravdu protekly mezi prsty, jak to avizoval sám autor. Přesto se v roce 1992 našla skupina německých nadšenců, již tuto novelu zfilmovali. Ani jejich adaptace však nedosáhla komerčních či kritických výšin (na Česko-slovenské filmové databázi se o díle dočteme např.: „Film se natáčel mimo jiné v Karlových Varech a nejvíc WTF momentem je Jirka Krytinář honící po recepci slepici.“).
Naštěstí pro čtenáře je svazek doplněn jedenáctkou povídek, přičemž v tomto krátkém formátu si Serner vedl o dost líp než v titulní novele. Zatímco první z nich Bukurešť–Budapešť má ještě poněkud nedopečenou pointu, následující Rozhovor je skutečnou perlou. Děj se odehrává ve Florencii, kde se jistý pan Omastek, Čech jako poleno, náhodně seznámí s nejmenovaným krajanem, jenž se programově věnuje šmíráctví. Výsledkem jeho celoživotní komparativní analýzy lidských bytostí a jejich interakcí je poznání, že každý člověk je jen sráč a hovnivál, zatímco lidský život obecně je pouhou hromadou sraček. Nejedná se ale o zapšklého či depresivního škarohlída, naopak! Tón, jakým své poznání sděluje šokovanému Omastkovi, je plný nadšení. Jako by se tímto textem Serner oklikou vrátil k dada (srovnejme s Tzarovým zvoláním: „A vy jste všichni idioti,“ z Manifestu pana AA antifiosofa). Prvky ludikativní mystifikace obsahuje i Okurková sezona, jejíž hrdina, hochštapler Stanglewski, zajde z nudy na komisařství ohlásit, že byl vykraden, aby se následně bavil snahou přihlouplých pařížských policistů vyšetřit neexistující případ, které vodí za nos, jak se mu zamane, aniž by pojali podezření. Výsledkem jeho vzorné a aktivní spolupráce s detektivy je nabídka, aby se sám stal policistou. Hlavní protagonista kousku Prófa si ví vždycky rady neoplývá mužnou krásou, přesto svou mazaností dokáže u něžného pohlaví vždy zabodovat, a dokonce z toho profituje i jeho ještě mnohem škaredější kamarád Max. O krásce, jež oběma naletěla, se nakonec dozvíme: „Od tohoto dobrodružství je Jenovéfa zapřisáhlá antisemitka, nenávidí muže a pohlavní styk.“ Hrdiny či spíše antihrdiny dalších jeho povídek Penzion plný diletantů, Osudová camelka, Mizeč a Mistrovský kousek jsou okouzlující a vtipní sňatkoví podvodníci, přičemž je jedno, zda se děj odehrává ve Vídni, Barceloně, Frankfurtu či Ženevě. Serner totiž jako opravdový weltman hodně cestoval, takže uměl perfektně vylíčit místa, která poznal. Usadil se až v druhé polovině třicátých letech s židovskou manželkou, ke své smůle tam, kde se narodil, což byla osudová chyba. O vystěhování do Číny si manželé zažádali až v období protektorátu, tedy příliš pozdě. Ačkoli Serner už po roce 1926 nic nového nenapsal, jeho knihy zařadili nacisté na seznam zvrhlého umění, což se spolu s jeho semitským původem rovnalo rozsudku smrti. V rámci transportu tak byl roku 1942 popraven i s manželkou kdesi v Lotyšsku.
Kniha byla přeložena z němčiny, ale obsahuje poměrně dost galismů a několik nepřeložených francouzských vět. Překlady mohly být třeba v poznámkovém aparátu vzadu před doslovem, na nějž se místo našlo. Nebo na to nebyly peníze? Někdy jde o citaci písně, budiž. Čtenář si to může přeložit třeba přes aplikaci Google Lens. Jenže v povídce Busardka, o ženě, která je podvodnice a zlodějka, má být pointou věta: „To byla busardka!“ Potíž je v tom, že toto slovo čeština nezná a nikdy se nepoužívalo ani v argotu, jak jsem si ověřil v Českém národním korpusu. Paní překladatelka nám tak vytvořila hapax legomenon (slovo v jazyce pouze jedenkrát řečené!), což je trochu dada. Ale co to tedy je ta busardka? Bussard znamená německy káně myšilov, tedy okřídlený dravec, anglicky buzzard. A teď pozor, aby se nám to nemotalo! Ve francouzštině totiž busard označuje jiný druh z čeledi jestřábovitých, a sice ptáka motáka. Pokud tedy v německém originálu Serner použil výraz busard či bussard o postavě zlodějky, pak pro to máme český ekvivalent straka (krade jako straka), což by dávalo smysl. Navíc se v této povídce vyskytne věta: „Přesto se posadil na chaise-longue a přemítal (…)“. Proč se dotyčný, proboha, neposadil na lehátko, jak zní překlad slova chaise-longue? Čtenář si pak chtě nechtě nostalgicky vzpomene na knihy vydávané před rokem 1989 zločinnými komunisty, v nichž však byla v poznámkách zpravidla přeložena a vysvětlena všechna cizí slova a fráze i s kontextem. Nicméně jako čtení na okurkovou sezónu může posloužit i busardka, ať už to znamená cokoli.
Ukázka z knihy
„Život je tedy v nejhlubším slova smyslu hromada sraček. Kdyby umělci, filozofové, státníci a kazatelé, kteří si myslí něco jiného, drželi hubu, měl bych s nimi slitování. Protože ale svoje scestné názory troubí do světa, jsou to kazisvěti. Když se na ně člověk dívá klíčovou dírkou, je mu to hned jasné. O tom, co jsem já všechno viděl klíčovou dírkou, se nesní žádnému zřízenci ve cvokárně, pane. Ale tihle mudrlanti se odhalují i sami., ani na to nepotřebujete klíčovou dírku – tvrdí, že milují lidi, ale sotva se octnou na veřejnosti, vydávají ze sebe pouze smrad a pšouky, protože jsou sami jen hromada sraček. Člověk ale musí mít odvahu si přiznat, že je jen hromada sraček, sráč a hovnivál, musí mít odvahu k novému náboženství, které se vykašle na staré ideály, jako jsou morálka, stát, umění a kdovíco ještě. Ať žijou sračky! Ha! Slyším vás, jak si myslíte: A co naturalisté? Ti přece o světě pravdivě informovali jako o hromadě sraček. Nesmysl! Zeptejte se čtenářů, zeptejte se sám sebe – po nějaké chvíli i odsud vyleze přetvářka a pokrytectví. Kdyby se život jen zčásti podobal tomu, co popisují naturalisté, dávno by se všichni ukousali nudou, lidstvo by vymřelo, teď právě by se poslední sebevrah s jízlivým úsměvem vrhal ze skály. Právě proto, že život je divoký a nebezpečný, nevypočitatelný a surový, šílený a prolhaný, hloupý, zlovolný a sprostý, právě proto je k žití, nabízí stále nové vzrušující situace – banality, frivolnosti, brutality, bizarnosti a blufy. A to je zábavné! A je to upřímné. Musel bych být úplný vůl anebo zpropadený lhář, kdybych chtěl tvrdit, že se skvostně nebavím, když klíčovou dírkou pozoruji dva lidi. Každý se baví: krejčovský učeň jako umělec – rozdíly v motivaci se při bližším ohledání projeví jako malicherné, protože ten, kdo se raduje z pozorovaných sraček, činí to – takříkajíc – z centra vlastních sraček.“ Neznámý si znovu zamnul rukama na znamení, že je s přednáškou spokojen.
Walter Serner: Tygřice a jiné gaunerské povídky. Překlad: Ingeborg Fialová-Fürstová. Vydalo nakladatelství: Academia v roce 2025. Počet stran: 180
publikováno: 10. 8. 2026
