V glose Brno, nebo Praha? se Bohumír Štědroň zamýšlí nad srovnáním obou měst. Zmínil hudebníka Broma, který objevil Hanu Zagorovou, a že z města pochází Bolek Polívka, Dagmar Havlová nebo miliardář Křetínský. Navíc prý není náhodou, že československý kosmonaut Vladimír Remek a zatím na start čekající Aleš Svoboda jsou z Brna. Bohužel není vysvětleno, proč je Brno centrem minulého a budoucího českého dobývání vesmíru, a když odhlédneme od faktu, že Polívka je z Vizovic a Remek z Českých Budějovic, dalo by se v tomto výčtu prvenství libovolně dlouho pokračovat.
Napoleon Bonaparte nikdy nebyl v Praze, ale v roce 1805 několik dní v Brně pobýval, rovněž zde na nádraží přestupovala na cestě do Lipska rodina Siegmunda Freuda, který později světu zanechal koncept nevědomí, a také epidemie moru v polovině 14. století zasáhla nejdříve jihomoravskou metropoli a teprve až o rok později Čechy.
Brno by se proto nemělo srovnávat s Prahou, ale s Londýnem, Amsterodamem nebo New Yorkem. Praha už není relevantní z toho důvodu, že je součástí globálního zábavně-turistického průmyslu. Stejně jako italské Benátky, pařížský Disneyland nebo Las Vegas je článkem mezinárodních hotelových a turistických řetězců. Na rozdíl od Brna není proto vývoj Prahy organický v rámci České republiky, ale importovaný a podmíněný globálním turismem, což je kritická závislost, jak se nedávno ukázalo během covidové krize. To dělá z Brna jediné skutečně autentické české velkoměsto, které se od roku 1989 mohlo vyvíjet bez rušivých vnějších vlivů.
Porevoluční vývoj města může pozorovat návštěvník přijíždějící od Vídně hned za zaprášenou průmyslovou zónou v Modřicích několik metrů za cedulí označující začátek města. Do výše se zde ztracená v prostoru a zcela bezkoncepčně tyčí nejvyšší budova v republice s nádherným výhledem na železniční koleje, sklady a haly v různém stádiu opotřebení. Hned po přejetí řeky Svratky, když se návštěvník dá doprava, vjede do oblasti nezastavěných brownfieldů. Takové parcely se dají najít ve všech velkých městech na světě a magicky přitahují nepořádek a bezdomovce. V Brně se jedná ale o tak bezútěšná místa, že i ti bezdomovci se jim vyhýbají. Na ně plynule navazuje samotné centrum, konkrétně oblast kolem hlavního nádraží, kde je celá sociální bída, kterou produkují velká města, nepřehlédnutelná. V tomto ohledu je Brno srovnatelné se světovými velkoměsty, tím ale všechna podobnost končí. Celý veřejný prostor kolem vlakového a autobusového nádraží je v létě 2026 rozkopán a není kudy projet nebo projít. Celá situace je natolik depresivní, že vedle toho obrázky Berlína z roku 1945 po dobytí Rudou armádou působí docela optimisticky. Nazvat situaci kolem nádraží jako disfunkcionální chaos by bylo ještě pochvalou a dojem, který návštěvník získá, je jen potvrzením toho, jak si v západní Evropě představují Ostblock. Pozorovatel se neubrání myšlence, že otázkou není, jestli v Brně dělají něco dobře nebo špatně, ale co ty čtyři desetiletí dělali.
Stanislav Biller v článku Brno nejsou Helsinky při hledání odpovědi na tuto otázku identifikuje mafiánsky organizovanou skupinu lidí, kteří pod hlavičkou ODS město ekonomicky vykořisťují a jeho obyvateli pohrdají.
Zásadním problémem ovšem není, za kterou konkrétní stranou schovaný korupčně-klientelský komplex si pro sebe privatizuje Brno a nutí jeho obyvatele žít v civilizačně nedůstojném prostoru, ale proč si to s takovým stoickým klidem Brňané nechávají líbit. Zde by se Brno přeci jen od Prahy mohlo inspirovat. Praha řešení, jak radikálně zacházet s vrchností, několikrát v minulosti aplikovala a do dějin vešlo pod termínem defenestrace.
publikováno: 16. 8. 2026
