Nové dílo Pedra Almodóvara znamená vždycky filmovou událost, i když nejde zrovna o estetický či myšlenkový průlom. Platí to i pro Hořké svátky, které právě přicházejí do tuzemské distribuce. Po poněkud rozpačitém přijetí na festivalu v Cannes, kde měl film premiéru – diváci nadšeně aplaudovali, kritika byla zdrženlivější –, vzbuzuje i nadále diskuse. Přitom také v tomto snímku přináší slavný španělský režisér a scénárista důležitá témata, byť poněkud jiná, řekněme subjektivnější, možná méně naléhavá, než jaká nastoloval v dřívějších dílech.
Připomeňme, že Pedro Almodóvar patří k největším tvůrcům nejen své generace. Od sedmdesátých let minulého století přichází vedle výsostné filmařiny se zajímavými, často provokativními, divácky atraktivními tématy: hledání identity, úskalí rodičovství v nekonvenčních partnerských svazcích, láska v mnoha podobách, vztahové problémy, právo na ukončení života, když nevyléčitelná nemoc přináší nesnesitelné utrpení atd. (Za filmové drama Vedlejší pokoj získal před dvěma lety hlavní cenu na festivalu v Benátkách.)
V Hořkých svátcích je autor hodně osobní, zabývá se (vlastními) tvůrčími problémy umělce: krizí stárnoucího filmového tvůrce a etickými dilematy umělecké tvorby. I Hořké svátky však vykazují rukopis autora, nechybí tu motivy a atributy, provázející jeho předchozí filmy – výrazné ženské postavy, bolestné prožívání smrti dítěte, hroutící se partnerské vztahy.
Snímek má dva protagonisty, slavného, ale už stárnoucího scénáristu a režiséra Raúla (Leonardo Sbaraglia) prožívajícího tvůrčí krizi a půvabnou Elsu (Bárbara Lennie), také filmařku, ženu ve středních letech. Stejně jako Raúl, také ona se ocitla na tvůrčí křižovatce. Pouze přibližně tuší, kudy dál. Ačkoliv před lety vytvořila několik pozoruhodných snímků, považovaných za kultovní, teď už delší dobu točí pouze reklamy. Patrně by se ráda vrátila k umění. Oba filmaři tedy mají hodně společného, kromě uměleckých problémů i vztah s mladším partnerem. Oba lze vnímat jako pomyslná alter ega samého Almodóvara. Elsa odjíždí na ostrov Lanzarote, aby promyslela, co dál v životě i v práci. A také kvůli kamarádce, která po tragickém úmrtí dítěte potřebuje oporu.
Příběhy obou protagonistů se odvíjejí paralelně, plynou zprvu vedle sebe, jako by spolu nesouvisely. Teprve po chvíli, v průběhu děje, se dozvídáme podstatné: atraktivní filmařka je fiktivní postava. Jde o hlavní hrdinku Raúlova příštího filmu, jehož scénář dokončuje. Elsa je ovšem zároveň dost problematická figura, protože autor si ji vypůjčil bez dovolení z cizího života, vlastně ji ukradl blízké osobě. Jako inspirace k její postavě mu totiž posloužily skutečné osudy dlouholeté spolupracovnice a kamarádky. Aniž ji požádal o souhlas. Když si tato dáma přečte scénář, zásadně nesouhlasí se zneužitím svého života a ostře protestuje.
Obě dějové linie – příběhy Raúla a Elsy – vnímáme jako reálné. A to i poté, když je už jasné, že Elsa a její svět jsou jen fikce a existují jen v Raúlově hlavě a scénáři.
Autor Hořkých svátků pojednává prostřednictvím postav Raúla a Elsy možná vlastní tvůrčí (i další) problémy. Ale současně klade i obecnou otázku: Nakolik je přípustné využít pro uměleckou tvorbu reálné příběhy blízkých? Co je přípustné a co už za hranou a neetické, zpracováváme-li příběh „ze života“?
Neodpovídá na ni, otevřený konec naznačuje, že to možná ani nejde. Je to příliš složitá věc, ostatně problém „výpůjčky“ příběhů z reálného života a jejich začlenění do uměleckého díla – navíc bez povolení dotčených osob – se řešil a řeší často. Vzpomeňme třeba na nedávný, dosud neskončený spor o citlivý příběh jedné z hlavních postav českého filmu Sbormistr.
Tvůrčí krize filmového Raúla a váhání fiktivní hrdinky jeho filmu – to je zajisté velmi osobní Pedro Almodóvar, který ve svém věku (ročník 1949) má právo na etická dilemata, nejistoty i váhání. Je třeba ocenit, že v osobně laděných Hořkých svátcích je takto otevřený, a také, že hledá pro své téma nové způsoby vyjadřování, konstrukce příběhu Hořkých svátků je určitě nevšední. Tentokrát však filmová výpověď vyznívá jaksi odtažitě, chladněji než jindy, s menší emoční angažovanosti. Některé pasáže působí poněkud zdlouhavé, dialogy předvídatelné a mnohomluvné. Držitel dvou Oscarů (za Mluv s ní a Vše o mé matce) a mnoha významných ocenění z mezinárodních festivalů nicméně ani v tomto osobně laděním díle neopouští styl, na nějž jsme u něj zvyklí a který máme rádi. Vedle silných ženských postav, akcentu na partnerské i přátelské vztahy to jsou zejména výtvarné kvality díla. Atraktivní prosvětlené interiéry domů a bytů, designové vybavení a pečlivě vybraná, vyvážená výzdoba – obrazy, keramika a další dekorace. Každý kus nábytku, váza či mísa jsou přesně na místech, kde je jim nejlépe. Luxusní značkové oblečení postav je elegantní a perfektně barevně sladěné. Výrazné barvy jsou vůbec jedním ze základních kreativních nástrojů, dotvářejících charaktery, prostředí i atmosféru. Co záběr, to koncepčně promyšlené a rozvržené výtvarné dílo. Kladné body přidává také vynikající hudba Almodóvarova stálého spolupracovníka Alberta Iglesiase, bez níž by se jeho filmy těžko obešly.
Záběry z nového filmu Pedra Almodóvara Hořké svátky. Foto Aerofilms
publikováno: 17. 8. 2026
