Nemes a Enyedi – dvě maďarské filmařské osobnosti právě v našich kinech

Záběry z filmu Tichá přítelkyně. Foto Pilot Film

Filmy maďarských tvůrců nevídáme v českých kinech zrovna často. Je to škoda, protože přinášejí do světové kinematografie významné hodnoty. Alespoň částečně se o tom můžeme přesvědčit prostřednictvím nových snímků dvou renomovaných autorů.

O traumatech z poražené revoluce

László Nemes na sebe výrazně upozornil už debutem Saulův syn (2015), za nějž získal Zlatou palmu, hlavní cenu festivalu v Cannes, a Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jeho nové filmové drama Budapešť 1957, které se u nás právě představuje, má kořeny v osobních zážitcích. Je zasazeno do ponurých kulis maďarské metropole několik měsíců po krvavém potlačení povstání proti komunistickému režimu v roce 1956. Židovský chlapec Andor (Bojtorján Barabás), který stejně jako jeho matka (Andrea Waskovics) přežil holocaust, byť každý jinde, se nedokáže smířit se ztrátou otce, a hlavně s tím, že do jeho rodiny se vehementně dobývá cizí muž. Za války schovával matku a chce si za to vybrat odměnu – stát se součástí její rodiny. Andorovi je obtloustlý řezník bytostně nesympatický, odmítá ho, zoufale se v duchu obrací k pravému otci, k jehož fiktivní identitě směřuje promluvy, stížnosti i naději. Současně se složitě vyrovnává s matkou, a také s tísnivým prostředím, v němž žije: s polorozbořenými a šedivě bezútěšnými budapešťskými ulicemi, s antisemitismem okolí, se stopami potlačeného povstání.

Nemes líčí „Budapešť 1957“ jako tísnivé, zdevastované město, kde lidé přežívají, jak se dá. Snaží se zapomenout na nedávnou porážku, zapojují se do příprav na prvomájové oslavy, jež mají potvrdit porážku a znovunastolení komunistického režimu. Revolta se uchýlila do ilegality, do sklepení, kde se před policií skrývá i jeden z mladých povstalců. Kromě příbuzných mu pomáhá i místní mládež, která se po porážce povstání „nenormalizovala“.

Působivé záběry kamery suplují oči dvanáctiletého chlapce a zachycují temná zákoutí, křiklavě barevné prvomájové plakáty i dramatický vývoj problematických vztahů rodině. Z šedivé doby není úniku na zábavném večírku ani na atraktivním obřím kolotoči. Spíše naopak, křečovité kulisy svou nepatřičností jako by situaci ještě vyhrocovaly. Ze všeho čiší beznaděj a ztráta perspektivy. Průvodním jevem skutečné i filmové Budapešti 1957 je rezignace.

Traumatizující stav maďarské metropole (a společnosti) se autorům podařilo vyjádřit se sugestivní silou – temnými zákoutími, tísnivou atmosférou rozkladu, monotónní šedí ulic, hudbou. Použili mimo jiné i funkční střídání černobílých sekvenci s barevnými. Hlavní, Andorova linka příběhu však poněkud drhne. Scénář na něj naložil moc. Je příliš mladý na to, aby dokázal zhodnotit život, jaký je, oddělit jej od vysněných představ. Nemá dost sil, aby zkrotil emoce, natož srovnal vztah s matkou. Některé kapitoly jeho dosavadního bytí – a tedy i motivace emocí a činů – jsou zbytečně zahaleny tajemstvím. Neodhalí je ani divák. Film přesto nezapře mistrovskou ruku tvůrce. S uznáním kvitujeme především působivou atmosféru pokořené Budapešti necelý rok po povstání rozdrceném sovětskými tanky. Navíc, připomíná nám to něco důvěrně známého.

Záběry z filmu Budapešť 1957. Foto Pilot Film

O vztahu člověka a přírody

Dalším snímkem významné maďarské filmařské osobnosti v našich kinech je Tichá přítelkyně. Půvabné, vzácně vyrovnané meditativní dílo Ildikó Enyedi (mj. O těle a duši, Mé XX, století), držitelky řady ocenění a nominací ze světových festivalů. Získala např. Zlatého medvěda na Berlinale, Zlatou kameru v Cannes, nominaci na Oscara aj.

Nejnovější film, natočený v maďarské, německé a francouzské koprodukci, vypráví tří příběhy z různých časových období. Společným jmenovatelem i útočištěm všech protagonistů je strom, urostlý jinan, který roste v německé univerzitní zahradě. Je to nejdůležitější postava filmu.

Hrdinové jsou tak či onak propojeni s univerzitou: V roce 1908 je na ni přijata – navzdory odporu některých pedagogů – první žena, dívka Grete (Luna Wedler); ve druhém příběhu, situovaném do začátku sedmdesátých let minulého století, prožije malou romanci dvojice studentů (Enzo Brumm a Marlene Burow); děj třetí story se odehrává v roce 2020, v „covidové“ době, kdy na německou univerzitu přichází hongkongský neurovědec Tony (Tony Leung Chiu-wai). Všichni protagonisté jsou přírodovědci, každý v Německu a pod jinanem prožije zásadní životní etapu. Jsou plně zaujati svým oborem, mají však i další podobné vlastnosti a osudy. Všichni stojí svým způsobem mimo většinovou společnost a jsou osamělí, předurčuje je k tomu cizí prostředí, výlučnost výzkumu i vztah k přírodě.

Protagonisté jednotlivých příběhů se snaží intenzivně pracovat a prosadit se v cizím, nepříliš přátelském prostředí, trvají si na svém i pochybují, prožívají příznivá setkání, snahy o sblížení, ale také střety. Urostlý strom je pro ně místem inspirace i jistotou, bezpečným prostorem a útočištěm před nepřízní osudu. Především však výzvou k porozumění a souznění s přírodou.

Každý příběh je pojat jinak, natočen v jiném temporytmu odpovídajícímu zobrazované době. Všechny však jsou svébytnou úvahou o vztahu člověka a přírody, o snaze porozumět, co nám příroda vzkazuje, co dovolí a co už nikoliv, a jak je či není dovoleno s ní nakládat. Časové roviny i osudy hrdinů se jemně, nenásilně prolínají, černobílé vyprávění o Grete prostupuje osudem osamělého hongkongského vědce i studentů z roku 1972. Děj plyne zvolna, ponechává čas k vlastním úvahám a výkladům, i když nemáme nablízku podobný jinan jako protagonisté snímku. Můžeme si najít jiný strom, svou vlastní tichou přítelkyni.