„Věk hněvu: Dějiny přítomnosti“ je pozoruhodná kniha indického myslitele, esejisty a spisovatele Pankádže Mišry (*1969), vydaná v roce 2017, česky 2023, Karolinum Praha (v kontextu dobových přelomových událostí: zejména brexitu, prvního zvolení Donalda Trumpa a vrcholu moci Islámského státu) a dodnes neztratila nic ze svého půvabu. Uvádí totiž do našeho prostoru hlas globálního intelektuála, který pochází z oblasti mimo euroatlantický prostor; hlas, který přesvědčivě dekonstruuje dlouhodobé a hluboce zakořeněné mýty důsledků osvícensko-kapitalistické modernity jdoucí až po současnost. Nosnou myšlenkou knihy je pronikavé, ale poněkud šokující zjištění: současný globální hněv, anarchie a touha po destrukci nejsou reakcí proti západní modernitě zvenčí, ale jsou přímým důsledkem její totální globalizace. Mišra tvrdí, že procesy, které v 19. století v Evropě vedly k nárůstu nacionalismu, anarchismu, fašismu a rozpoutání světových válek, se dnes v gigantickém měřítku opakují po celém světě – v Asii, Africe i na okrajích samotného západního světa. Jak jsou ale tyto myšlenky u Mišry konstruovány, z čeho vyplývají?

Autorova literární strategie není přísně historická či pouze esejistická, má spíše formu vášnivého traktátu. Jedná se o velmi erudované a brilantně napsané dílo v jehož myšlenkovém základu je fúze politické filosofie, historie, psychologie a literatury. Sleduje evropský myšlenkový vývoj od 18. století po současnost a s úspěchem dekonstruuje iluze, které si západní elity o svém vlastním úspěchu vytvořily. Zajímavé na tomto přístupu je, že přestože Mišra sám nepochází z euroatlantického intelektuálního okruhu a je hluboce antieurocentrickým autorem, jeho kniha je strukturálně vlastně eurocentrická. K vysvětlení hněvu v moderním nezápadním světě (Indie, Blízký východ, Čína) používá téměř výhradně aparát evropských myslitelů 18. a 19. století (Rousseau, Nietzsche, Dostojevskij, Toqueville, Voltaire, Girard). Tím implicitně naznačuje, že nezápadní společnosti nemají své vlastní, specifické vnitřní dynamiky, tradice a myšlenkové proudy, které by generovaly současný stav věcí. Nezbytná lokální specifika (například teologické spory uvnitř islámu, kastovní dynamika v Indii) jsou potlačena na úkor univerzálního západního vzorce.

Jádrem knihy je osvícenský antagonismus mezi modely reprezentovanými dvěma velikými mysliteli evropského osvícenství 18. století: Françoisem-Mariem Arouetem (Voltairem) a Jeanem-Jacquesem Rousseauem. Voltaire je pro Mišru prototypem kosmopolitní elity, obhájcem rodící se komerční kapitalistické třídy, vědy, materiálního pokroku a meritokracie, který věřil, že slavné heslo francouzské revoluce „svoboda/rovnost/bratrství“ platí de facto jen pro talentované a bohaté jednotlivce, kteří se dokázali prosadit na drsném trhu a v kultuře. Rousseau je naproti tomu pro autora hlasem zneuznaných a marginalizovaných, zastáncem myšlenky, že moderní komerční společnost, založená na neustálém soupeření, touze po statusu, závisti a marnivosti, ničí v člověku jeho přirozenou schopnost soucitu a vnitřního klidu. Rousseau varoval, že civilizace postavená na sobectví a neustálém srovnávání se s ostatními plodí morální korupci, hluboké sociální nerovnosti a psychickou frustraci. Mišra tvrdí, že dnešní svět je světem Voltairových vítězů, ve kterém však drtivá většina populace prožívá Rousseauovu frustraci.

Autor má ovšem jistou tendenci redukovat veškeré komplexní historické a politické události uplynulých dvou staletí na psychologický jmenovatel resentimentu a selhání osvícenství, kde by dodnes přežil jen Rousseau. Historie v jeho podání občas působí jako monolitický, fatální řetězec katastrof, kde osvícenský racionalismus nevyhnutelně vede k fašismu, gulagům a Islámskému státu. Tím, že ignoruje pozitivní plody modernity (drastické snížení dětské úmrtnosti, globální nárůst gramotnosti, emancipaci žen, institucionální ochranu lidských práv aj.), se dopouští jednostranného výběru faktů. Je ironií, že Mišra, který ostře útočí na odtažité, sebestředné metropolitní elity, píše stylem, který je přístupný pouze extrémně úzké vrstvě vysoce vzdělaných intelektuálů. Text je přehlcen literárními aluzemi, nepřebernými historickými postavami a vrstevnatým akademickým žargonem. Autor tak sám zůstává bezpečně uzavřen v onom „Voltairově salonu“, který s takovým opovržením popisuje. Mišra je mistrem diagnózy, ale naprosto selhává v oblasti terapie. Po přečtení stovek stránek zdrcující kritiky globálního kapitalismu a liberální demokracie čtenář nedostává žádné vodítko, jak ze současné situace ven. Nenabízí žádný ekonomický ani politický model, který by mohl nahradit kritizovaný systém. Tato absence řešení občas posouvá knihu z roviny hluboké analýzy do roviny akademického fatalismu a intelektuálního zoufalství.

publikováno: 31. 8. 2026