Když publikovali František Koukolík s Janou Drtilovou v r. 2006 svou knihu Vzpoura deprivantů (Galén), nevěděli jsme, jak blízko je doba, ve které se odehraje to, co předvídali. Lidé, kterým se nedostalo potřebné pozornosti a péče, jakou si každý člověk zaslouží a jakou pro svůj zdravý vývoj potřebuje, se obrátí proti společnosti, proti systému, který jim odepřel naplnit jejich potřeby. Jsou zklamaní, naštvaní, frustrovaní, z hlediska psychologie deprivovaní. Není to nadávka, prosté odmítnutí zlobivých dětí a trvale negativistických dospělých. Je to konstatování klinického stavu. Stavu, který si žádný z nich nevybral, ale který utrpěl. Z tohoto hlediska je jejich naštvanost pochopitelná a snad i oprávněná. Byli to samozřejmě především jejich rodiče, kdo selhal. Byli to učitelé, pro dítě první zástupci státu, kdo je neuspokojil. Frustraci si lze vybít na jakékoli autoritě: na rodičích, učitelích, úřednících, policistech, na fanoušcích nepřátelského fotbalového klubu, na emigrantech, na každém, kdo má odlišný názor nebo barvu, na šéfovi a samozřejmě na politicích. Koukolík s Drtilovou popisují, jak vzniká deprivace, a také předvídají, že v naší společnosti takových jedinců bude nutně přibývat.
V nedemokratických společnostech se s deprivovanými jedinci lze vypořádat celkem snadno jejich vyloučením nebo kriminalizací. Totalitní režimy vždy zajišťují svou stabilitu silou. Státní policie a armáda smetou jakýkoli odpor, bez ohledu na původ rebelování. Silové složky nerozlišují politickou opozici pocházející ze vzdělanosti od vzdoru deprivovaných jedinců a je jim to z hlediska své funkce jedno. Tradiční společnosti vykazují také vysokou míru stratifikace. V ní mají i ti nejchudší a nejzoufalejší, a také jistě deprivovaní, nakonec i své stabilní místo, dokonce i „svou důstojnost“ (otrok, nedotknutelný, žebrák, podivín…), ze kterého není snadné se vymanit. Tradice a přísná sociální kontrola udržuje stabilitu a smír.
Moderní liberální demokracie jde, zdá se, opačnou cestou. Až umanutou péčí o všechny vylučované minority se snaží snižovat množství deprivovaných, i když se opakovaně ukazuje, jak je to těžký, snad nemožný úkol. Neschopnost se v posledku s narůstajícím počtem deprivovaných vypořádat ohrožuje samu podstatu demokracie. Současný technologický vývoj, a zvláště vývoj překotný, nechává za sebou stále větší stopu jedinců, kteří nestíhají, selhávají, nevyhovují rychlému vývoji, odpadají a cítí se frustrovaní, neúspěšní, zapomenutí. Zdrojů frustrace neustále narůstá. Přesvědčení postižených, že jim štěstí bylo odepřeno, že je společnost zneužila, že všichni ostatní se mají lépe než oni, vyvolává zlost. Jsou naštvaní na systém, který přece podle nich selhal. Proto je tato skupina obyvatel snadno mobilizovatelná politiky, kteří ji umí využít pro své plány. Stačí ukázat, „kdo za to může“, dát průchod jejich hněvu a jsou takovému „vůdci“ ochotně k dispozici. Je třeba donekonečna opakovat „máme tu nejhorší vládu na světě“, „oni vás okrádají“, „veřejnoprávní média vám lžou“ a slibovat „my vám vrátíme, co vám ukradli“, „s námi (se mnou) se budete mít líp“ atp. Každý dav je manipulovatelný, ale dav deprivovaných je k tomu nejnáchylnější. Nekonečná zloba zatemňuje úsudek. Emoce ovládnou jejich chování. Podle toho lze také nejsnadněji tuto skupinu rozpoznat. Jakmile najdou vůdce, který ukazuje na viníka jejich frustrace, dají se do pohybu a nezastaví se, dokud není celý systém zničen. Kolikrát už se to stalo! Dav deprivovaných není schopen rozpoznat, že je svým vůdcem zneužíván pro jeho osobní plány. Vůdce je často označován za „charismatického člověka“. Okouzluje své deprivované spoluobčany znovu a znovu, i kdyby dělal sebevětší chyby. Charisma je kouzlo, které obchází racionalitu okouzlených.
Proč ale tato skupina ohrožuje právě demokracii? Protože díky volebnímu systému je situace zvlášť labilní. Jde jen o to, jak velké procento obyvatel trpí deprivací. A také o to, zda se najde dostatečně nezodpovědný politik, který je zatáhne do své mocenské (protože jaké jiné?) hry. Pod nálepkou opozice sbírá pro svůj cíl (mít více moci) hlasy voličů. Poznáte ho snadno: vždy křičí, že ti, co vládnou, kradou, všechno dělají špatně, kašlou na lidi atd. Sám nemá žádný konstruktivní návrh, jak stávající situaci řešit jinak než svržením systému. Za všechno mohu ti, co dosud vládli. Hledání kompromisu a dialog je mu cizí. Vždy říká to, co chtějí slyšet jeho voliči, totiž ti deprivovaní, kteří ho podpoří hlava nehlava jen na základě své naštvanosti. Není možné vypozorovat jeho politický názor na spektru levice–pravice, protože deprivovaní jsou všude, ve všech částech politického spektra. Byla by chyba na někoho z nich zapomenout. Deprivované jedince neprodukuje jen extrémní chudoba, ale i v bohatých vrstvách je možné vyrůstat mimo láskyplné vztahy, cítit se odmítaný a zapomenutý. Proto je třeba, chcete-li mobilizovat sílu deprivovaných, nemít žádný jasný politický názor. Jen „my a oni“. Slibovat jim definitivní zúčtování s jejich nepřáteli, svést rozhodující bitvu. Osedlat si jejich vztek. Zmocnit se ve volbách většiny v parlamentu pomocí beranidla deprivovaných a tam se zabetonovat, zlikvidovat opozici a jakýkoli odpor. Nedávno jsme viděli ilustrativní příklad v tzv. „orbanizaci“ Maďarska, aktuálně běží stejný proces na Slovensku. Byla by chyba přičítat těmto vůdcům a voličům primárně prokremelskou propagandu. Ta se jen kryje s jejich viděním světa a Rusové patrně také tento spontánní proces uvnitř západních demokracií dovedně využívají ve svůj prospěch.
Aktivizovanou skupinu deprivovaných poznáte snadno podle neobvyklé voličské stability. Jejich vůdce může udělat cokoli, ale s jejich loajalitou to ani nehne. Pokud je trestně stíhaný, je to jen „kampaň“. Vždy je třeba věřit vůdci. Všechno ostatní je lež. V předvolebních průzkumech zůstává jejich věrnost stále na stejných číslech, nehne s ní žádný fakt, žádný skandál jejich vůdce. Jedna starší a docela vzdělaná žena vyjádřila tento svůj postoj výstižně: „Já vím, že lže, ale já mu věřím.“ Bizarnost svého tvrzení vůbec nenahlížela.
Mohlo by se zdát, že vyvolat konflikt s všeobecně oblíbeným prezidentem bude politickou sebevraždou. Tak by to dopadlo v „normální demokracii“, kde je nízké procento deprivovaných. Tam, kde se procento takto zneužitelných voličů blíží kritické hranici, je to nejlepší cesta, jak vyburcovat hněv ještě těch deprivovaných, které dosud pro sebe nezískal soupeř, který o ně také stojí. Pro dosud nerozhodnuté je to jako rozbuška: „On si troufá nejen na tatínka, nejen na ředitele školy, nejen na šéfa, ale dokonce i na prezidenta!“ Celá situace směřuje nezbytně k pádu demokracie po „posledních demokratických volbách“ a směřuje k totalitnímu státu bez ohledu na nálepku či barvu vlajky. Fakt, že tento typ „politiků“, zneužívajících především negativní emoce, nemůže nakonec své ukořistěné impérium dlouhodobě udržet, vystihuje stará zkušenost, že kdo seje vítr, sklidí bouři. Historie ukazuje, že dlouhodobě se nedá elektorát složený z deprivovaných využít pro růst blahobytu země. Jejich cíl je jediný: pomstít se všem autoritám. Nakonec to odnese i jejich milovaný vůdce a jeho „věrchuška“.
Chápu, že nikdo z deprivovaných nemůže slyšet tyhle úvahy. Problémy mají přeci ti druzí, ne my. My jsme v právu. Máme svého vůdce a všechno, co by nás chtělo rozdělit, je od zlého. Kdyby se ale někdo z nich zajímal, co se to vlastně děje, čeho se to stali obětí a kdo je zase, jako už tolikrát v dějinách, zneužívá pro své plány dříve, než bude pozdě, můžu je uklidnit, že to není něco, co se stává jen nám „malým Čechům“. Není to snad ani jejich vina. Podívejte se na vyspělé Německo, kolik lidí naletělo svému vůdci v třicátých letech minulého století. Jak snadné je i v současnosti znovu získat opravdu velkou skupinu deprivovaných na území bývalé NDR. Tam už je skoro dokonáno, stačí už jen jedny „poslední demokratické volby“ a může být po demokracii. Podobné nálady vidíme v Británii, ve Francii, ale obávám se, že popis sedí i na situaci v USA, kde se vůdcem deprivovaných stal nepochybně Trump. Jeho „program“ má nepochybně všechny znaky vzpoury deprivantů, „smeteme kongres“ bezhlavě a bezohledně. Sám Trump je učebnicovým příkladem narcistické poruchy osobnosti, jejíž cíl je maximalizace teritoria pro své Ego. Jeho „charisma“ fascinuje všechny deprivované voliče v USA, a že jich není málo.
O vývoji demokracie rozhoduje jen procento deprivovaných. Narcistický vůdce se vždy najde. Jde nejspíš o zákonitý proces, se kterým si zatím demokracie neporadila. Jak to udělat, aby vzpoura deprivovaných prostřednictvím demokratických voleb nakonec nezničila samu demokracii? Jen péče o ty na okraji a o ty vylučované menšiny, jak se o to usilovně snaží většina evropského parlamentu, zřejmě sama nestačí. Ostatně právě to se všem potenciálním vůdcům deprivovaných stalo trnem v oku, a nejspíš proto na sociálněliberální politiku EU útočí. Kdyby nebylo deprivovaných, kde by přišli ke svým voličům? Jejich skutečné záměry nikoho zdravého a rozumného neosloví. Nemá smysl hledat lék proti populistickému vůdci bez ohledu na stav populace, která si takového vůdce žádá, aby mohla vybít svou nahromaděnou agresi. Jde o souhru deprivovaných lidí s vůdcem, který je umí aktivizovat a spojit pro své vlastní, obvykle pečlivě skrývané cíle. Lež a nenávist jsou hlavními nástroji, láska a pravda trnem v oku této části společnosti. Jsme svědky vzpoury deprivantů, jak předvídali Koukolík s Drtilovou?
publikováno: 1. 9. 2026
