Veliká a prázdná zem

B.P.: Jste povoláním hydrogeolog a máte rád mongolskou poušť. Jak jste k tomu přišel?
V.F.: To sám nevím. Ale z pohledu hydrogeologa a geologa vůbec je práce v poušti ideální. V poušti vidíte panenskou geologickou krajinu. V Čechách je terén zakryt lesy, různými jinými porosty, zastavěn městy a vesnicemi, přetvořen lidskou činností atd. V poušti nejsou, žádná rušivá vedení, sítě, dráty, nic, co narušuje geofyzikální měření při vyhledávání vody.

B.P.: Když se řekne poušť, člověk si představí písečné duny, jaká je mongolská Gobi?
V.F.: Ta je kamenitá. Gobi znamená doslova ´neúrodná půda´. Těch Gobi je tam několik desítek, možná jejich množství přesahuje stovku. Navátých písečných dun je tam oproti kamenité poušti velmi málo.

B.P.: Sucho ničí mongolské pastvy, jsou na to různé programy, které např. mají z pastevců udělat zemědělce. Jak je to s mongolským pastevectvím?
V.F.: Staří jsou hrdí na své pastevectví, mladí už tolik ne, kdo se něco naučí a je schopný, jde do města a pak třeba do světa, do Evropy, do Ameriky…

B.P.: Vláda by chtěla udržet pastevce na venkově, aby se neusazovali v jurtovištích na periferii města, ale život na venkově je asi taky pěkná dřina?
V.F.: Když tam přijedete v létě, vidíte jurtičky, jsou tam beránci, kozičky, jako v Betlémě, ale kdybyste se měla zastavit jen na ten den a napojit tři sta beranů ráno a večer, každý potřebuje 2,5 litrů vody, když se o ně chcete starat, podojit, ostříhat, abyste z toho měla nějaké peníze, je to dřina, mladí to dělat nechtějí. Děti pastevců jsou 9-10 měsíců v internátní škole v centru okresu, v létě pracují a pomáhají rodičům. Jsou tam rády, ale v Ulánu je ta coca-cola, diskotéky a „snadný život“, jakmile mají na to, aby se dostali do Ulánbátaru, tak odejdou. Příklad – a teď nebudu mluvit o pastevcích, ale o mongolském hydrogeologovi, který pracoval na jihu v poušti. Naučil se od nás jak dělat čerpací zkoušky, kde jsou vodonosné horizonty, a rázem se stal zajímavým pro firmu v Ulánbátaru a odešel a místní mongolská firma přišla o hydrogeologa. My jsme někoho vyučili, on z těžkých životních podmínek odejde tam, kde se lépe žije (teče tam teplá voda, je tam centrální topení, splachovací záchody) a nikdo schopný, vzdělaný, pracovitý už jim tam na jihu nezůstane. Nebo další příklad – dříve se v Mongolsku k vystrojování vrtů používaly železné pažnice, ty se svařovaly a u vrtných firem bylo potřeba svářečů – a my jsme tam zavedli plastové, vysokotlaké, co vydrží tlak okolních hornin, jsou lehčí, a tím ta potřeba svářeče zmizela a tak byl propuštěn. Lepší technologie a my jsme mu vlastně sebrali práci. To je ta stinná stránka. Ale já jsem to zamluvil…?

B.P.: Jestli z národa pastevců dělat zemědělce – ?
V.F.: Spousta pastevců o stáda přijde, teplem, dzudem. Dzud je kombinace sněhu, větru a chladu, který vede k tomu, že dobytek není schopen si zpod ztvrdlého sněhu vyhrabávat suchou trávu a nasytit se. Zeslábne a studené jarní větry pak zesláblé stádo zahubí. Pastevci pak nemají co dělat, no a jsou takoví, co žijí usedle ještě z doby socialismu a umí půdu obhospodařit. Někteří z „nových“ zemědělců někdy ani nerozumí, proč se pleje, někdy měli dojem, že jen proto, aby byla zahrádka hezká, např. neví proč třídit mrkev, proč vytrhávat plevelné rostliny? Nevysvětlíte jim, že když mrkev nevytřídí, že jim vyrostou jen malé palečky a ty pak nepůjdou prodat. Oni si to musí vyzkoušet, uvidět, že to tak doopravdy je a příští rok se to s nimi musí zopakovat znova. Spousta z „nových“ zemědělců taky ze zemědělství odejde, protože zjistí, že je to dřina. Vedle toho že Mongoly v zemědělství něco učíte, je nutno také poslouchat jejich zkušenosti. Do Dornogobi přijížděli profesoři z mongolské zemědělské a říkali: „Musíte pěstovat melouny takto: 20. května zasadíte, nebo necháte vyklíčit zrnko do vatičky, o14 dní později posadíte do země, meloun roste, počkáte na třetí lístek, začnou růst oddenky, odtrhnete nadbytečný oddenek, aby rostl meloun. Ale ono to takhle nešlo. A to proto, že v době koncem května a do půlky června doznívají prachové bouře, které dokáží všechny nově vzešlé rostlinky usušit, roztrhat, zahubit. Totéž platí o předpěstovávání ve skleníku, rostlina je tam jako v bavlnce, ale přesadíte-li ji, zase přijde suchý vítr, na který ona nebyla od svého vzcházení zvyklá, tak je opět vysoká pravděpodobnost, že ji zahubí. Když je dobrý rok a prachovky skončí brzy, třeba se to povede, a meloun dozraje. V Gobi se musí pěstovat melouny rychle rostoucí. Místní by sice chtěli pěstovat například velkoplodé astrachaňské sorty, velké, ale ty vzhledem k potřebě relativně pozdějšího výsevu nemají čas dozrát, protože v září již teploty klesají natolik, že melouny nedojdou. A tak se pro pěstování používají sorty spíše čínské s kratší vegetační dobou, místní by chtěli ty sladký, ruský. Z toho vyplývá, že se nemohou beze zbytku a bez úprav převzít pěstební postupy , aniž by ten, kdo tyto postupy zavádí, znal detailně místní podmínky na vlastní kůži. Ten kdo opravdu nestál v prachové, nebo písečné bouři si nedovede představit co to je. Pro příklad mohu uvést, že mi dokázala vypískovat přední sklo u auta tak, že přes něj nebylo vidět a musel jsem ho vyměnit. Musí se tedy velmi důsledně přihlížet k místním klimatickým podmínkám a být trpělivý. Profesoři tam s nimi nebyli ochotni být celou sezónu a já jo. Takže jsem ty podmínky opravdu poznal na vlastní kůži a spolu s Mongoly jsme to pěstování zkoušeli. Pěstovali jsme brambory, melouny, mrkev, kedlubny, salát, dýně, cukety, okurky, hrách, hořčici. Některé z těch plodin venkované viděli poprvé v životě. A při výběru pěstovaných plodin je nutno znát mentalitu místních. Venkovani jsou strašně konzervativní a jsou málo ochotní začít jíst něco jiného, než na co jsou po staletí zvyklí. Například jsme zkoušeli ředkvičky. Když jsme to poprvé vypěstovali, nikdo to tam nechtěl jíst (červené, pálivé cosi). V Gobi jsou v létě vysoké teploty a tak všechny plodiny s vysokými obsahy vody velmi rychle po sklizni zavadají a musí se buď rychle zpracovat, sníst, nebo prodat. Takže my jsme zkusili ředkvičky zavařovat. Výsledný produkt docela smrděl, ale taky vcelku chutnal. Říkal jsem si – aspoň k tomu masu se to bude dát použít. Ale Mongolové to stejně nejedli. K masu využijí spíš jejich místní pouštní pažitku (chumul). V Gobi a hlavně v Dornogobi jí roste, velké množství. Místní dobytek jí spásá a maso tím dostává specifickou chuť, a proto někteří říkají, že dornogobijští berani jsou proto nejchutnější berani v Mongolsku.
Takže na závěr odpovědi na otázku si myslím, že dělat z nich hromadně zemědělce to sice ne, ale je zapotřebí jim dát alternativu, které se podle mého názoru leckteří z nich alespoň dočasně chopí. A z těch leckterých, u toho někteří zůstanou (možná ti, v jejichž žilách bude kolovat trocha usedlejší a pracovitější čínské krve).

B.P.: Ještě se vrátím k té vodě, slyšela jsem, že ročně vysychá v Mongolsku 200 a 300 řek? Co je na tom pravdy?
V.F.: Vysychá a pak zase tečou. Řeka Tuul (řeka v Ulánbátaru), zdá se mi ztrácí vodu dlouhodobě. Celou zimu pršelo, či sněžilo jen málo, a tak řeka vodu postupně ztrácí a až v červenci a srpnu, kdy jsou nejdeštivější měsíce a objevují se přívalové deště, bude Tuul zase do podzima plná vody a budou i povodně. A potom přes zimu a jaro až do léta bude vody postupně ubývat. Ale celkově v průběhu těch 14 let co tady působím se mi zdá, že vody v Tuul opravdu ubývá.

B.P.: Takže je to cyklická věc?
V.F.: Ano. Obnovování vodotečí v letním období, v období přívalových srážek je celkem cyklická věc. Po dešti se naplní koryto řeky (suchá koryta, tzv. sajry, v Africe se jim říká vádí)a řeka pak několik hodin a třeba i dnů odvádí napršenou vodu do jednotlivých gobi. Pamatuji si, že jsem byl s kolegou v Gobi, měli jsme v takovém malém sajru postavený tábor a chystali jsme se vyrazit do terénu. A najednou nám do stanu vtrhla voda. Když jsme zachránili věci, jeli jsme se podívat proti proudu a najednou jsme stáli nad velikou kalnou nepřebroditelnou řekou. Kolega se mě ptal: „Tahle řeka taky někdy neteče?“ A já mu říkám: „Bohouši, ta řeka teče jenom dneska“. Za čtrnáct dní jsme to místo navštívili znovu a po vodě už kromě pár kaluží nebylo památky. Ta suchá korytase naplní po lijácích, jednou za 6 nebo 7 let, a tu vodu to odnese právě do těch gobi, kde se vytvoří občasná jezera a voda se zde postupně zasákne do horninového prostředí a z velké části i vypaří. Cyklicky se ta vody vždycky objeví. V dlouhodobém měřítku, ano myslím si, že, mírně vody ubývá, ale není to tak dramatické, abychom mohli říct, že ročně vysychá 200 až 300 řek. To by za 14 let mého působení v Mongolsku muselo vyschnout 2800-4200 řek. A tolik stále tekoucích řek v Mongolsku snad nikdy nebylo. Ale sajrů určitě je. A velká část z nich se během roku naplní vodou a pak zase vyschne. Četl jsem taky, že se poušť rozšiřuje rychlostí 10 km za rok, ale nikdo mi ještě hranici Gobi neukázal. Je strašně těžké to změřit. Kdy jsem v poušti a kdy už ve stepi? Kde je ta čára abych se o rok později mohl podívat, kam se posunula? Tam to není nijak ohraničené. Byl jsem před pár lety schopný odpřisáhnout, že v Gobi klimatická změna funguje, že se ztrácí pastviny, pastuchové odcházejí… ale teď si tak jistý nejsem.

B.P.: Není to obecně i nerovnováhou na pastvinách – množství dobytka, chovají se kozy na kašmír a ty vytrhávají trávu i s kořínky atd.?
V.F.: Je to víc faktorů dohromady. To co říkáte, plus nedostatek vody, když mají pastevci málo zdrojů, stáhnou se ke zdrojům vody, kde ještě jde pást. Pokud se k jedné studni stáhne více rodin, pak to může znamenat pro pastvinu katastrofu. Když mají stáda ovcí (a to s výjimkou nejkrutějších pouštních oblastí mají vždycky), pak ovce ukusuji rostlinu těsně nad kořínkem, rostlina nezregeneruje a tak se ničí porost. Pokud pastvina nedostane oddychu a takto ji přejdou jeden, dva, tři pastevci, a pak je to pro pastviny zničující. Do vypaseného území zbaveného rostlinného pokryvu se pustí vítr, začne větrná eroze a dezertifikace je tady. Když jsou vodní zdroje ve správné vzdálenosti od sebe, dá se tomu zabránit, pokud budou i pastevci dávat pozor. To znamená, že nebudou mít příliš velká stáda a dojde k vyrovnání výnosnosti a reprodukční schopnosti stepí s počtem dobytka. A také je důležité rozmístění vodních zdrojů a jejich vydatnost. Pokud zdroj je schopen napojit 10 000 kusů dobytka za den, pak je zřejmé, že pastvinám v jeho okolí hrozí vypasení. Pokud takový zdroj osadíte čerpadlem, které umožní napojit pouze 1000 kusů dobytka, tak hned máte způsob, kterým omezíte množství dobytka na pastvině.

B.P.: Tady se ale velikostí stáda měří bohatství pastevce…
V.F.: Bohatství se mezi pastevci poměřuje velikostí stáda, to je pravda. Ve městě je to zase hezký auto, hezký telefon, dokonce je důležité i mobilní číslo, když vám začíná na 9911….., tak vám vezme telefon i prezident.

B.P.: Jací jsou Mongolové na venkově?
V.F.: Musíte si na ně zvyknout a oni na vás, jsou hodně strozí a opatrní. Než jsem začal první vrt v Dornogobi v centru somonu Urgun v roce 2003, tak jsme tam dělali vyhledávací geofyzikální průzkum. Mongolové na nás koukali a moc si nás nevšímali. Věděli jsme, že si říkali: „Takových už tady bylo“. Nikdo však své práce nedotáhl až k fungujícímu vrtu. Já si říkal, pokud to nedám, tak jdu pryč a projekt se bude muset ukončit. Ale ono se to povedlo. Vyhloubili jsme vrt 70 m hluboký a byla v něm voda. Somondarga přišel, okoštoval vodu, přiběhly děti a začaly se ve vodě ráchat a bylo to strašně příjemný. A v tu chvíli vesničani roztáli, začali se na nás smát a ten vrt dodnes funguje. Později ještě k vrtu přistavěli úpravnu.

B.P.: Voda byla moc tvrdá?
V.F.: Byla tvrdší a obsahovala vyšší koncentrace chloridů a síranů, jak už to v gobijských oblastech bývá. No a pak si ty lidi o vás začnou vykládat a už o vás vědí i v širokém okolí. Jednou jsem takhle jel z Dornogobi do Suchbátaru. Nejel jsem po cestě co vždycky, ale s pomocí GPS „na šipku“. A dojel jsem na čínsko-mongolskou hranici. Tam je v hranici takový výkus a díky jízdě na tu šipku jsem vjel do údolí přímo na pohraniční vojenskou posádku. Zastavili mě a ptají se: Vezeš nějaké zbraně? Ne, řekl jsem. Následovala hodinová prohlídka dokumentů, auta, osobních věcí. Stálé opakované dotazy jestli nevezu zbraně, pušku (bu). Ptali se, co tady dělám, tak jsem řekl, že dělám v nogoni talbai (doslova zelená plocha, tj. zahrada) v Ulán-Úl. Důstojník se mě zeptal: Čech? Nogoni Čech? To seš ty, co pěstuješ melouny! Tak příště až pojedeš, vezmi nám nějaké s sebou.

pokračování…

publikováno: 13. 5. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …