Jak dál v Gaze?

David Brooks

Publicista deníku The New York Times

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva návrhy. Za prvé, po útocích ze 7. října má Izrael právo se bránit a porazit Hamás. Za druhé, způsob, jakým to Izrael dělá, je podle slov prezidenta Bidena „přehnaný“. Obrovské počty mrtvých a hladovějících dětí vyrážejí dech, devastace je ohromující a je těžké nevnímat to všechno jako nevybíravé.

Pokud je současný izraelský vojenský postup nelidský, jaká je alternativa? Existuje lepší vojenská strategie, kterou by Izrael mohl použít k porážce Hamásu, aniž by došlo ke krvavé lázni civilistů? V posledních týdnech jsem hovořil s odborníky na bezpečnost a městské války a dalšími, kteří studovali izraelský přístup ke konfliktu, a procházel zahraničněpolitické a bezpečnostní časopisy, abych takové nápady našel.

Nejpalčivější skutečností, která se objevuje, je, že tato válka je jako málokterá jiná, protože rozhodující divadlo je v podzemí. Izraelci před válkou odhadovali, že Hamás vykopal asi 100 kilometrů tunelů. Představitelé Hamásu tvrdili, že mají mnohem rozsáhlejší síť, a ukázalo se, že mluvili pravdu. Současné izraelské odhady se pohybují od 350 do zhruba 1000 km tunelů. Síť tunelů je podle Izraele místem, kde Hamás žije, drží rukojmí, skladuje zbraně, vyrábí rakety a přesouvá se z místa na místo. Podle některých izraelských odhadů stálo vybudování těchto tunelů obyvatele Gazy asi miliardu dolarů, které mohly jít na stavbu škol a zakládání firem.

Hamás vybudoval mnoho svých nejdůležitějších vojenských a strategických zařízení pod nemocnicemi, školami atd. Například jeho serverová farma byla podle izraelské armády postavena pod kancelářemi humanitární agentury OSN ve městě Gaza.

(…)

V této válce je Hamás často pod zemí, Izraelci nad zemí a Hamás se snaží umístit civilisty přímo mezi ně. Jak napsal Barry Posen, profesor programu bezpečnostních studií na M.I.T., strategie Hamásu by se dala „popsat jako »lidská kamufláž« a ještě bezohledněji jako »lidská munice«. Cílem Hamásu je maximalizovat počet mrtvých Palestinců, a vytvářet tak mezinárodní tlak, dokud nebude Izrael nucen ukončit válku dříve, než bude Hamás vyhlazen. Přežití Hamásu závisí na podpoře u mezinárodního soudu a na tom, aby tato válka byla pro civilisty co nejkrvavější, dokud Izrael neustoupí.

Izraelci nenašli snadný způsob, jak tunely vyčistit a zničit. V současné době jednotky Izraelských obranných sil vyčistí terén kolem vchodu do tunelu a poté, jak píše Richemond-Barak, vyšlou roboty, drony a psy, aby odhalili výbušniny a nepřátelské bojovníky. Poté nastupují jednotky vycvičené v podzemním boji. Píše: „Je jasné, že Izrael nemůže odhalit ani zmapovat celou síť tunelů Hamásu. Aby Izrael mohl přesvědčivě vyhlásit vítězství, musí podle mého názoru zničit nejméně dvě třetiny známé podzemní infrastruktury Hamásu.“

To je pomalá, nebezpečná a destruktivní práce. Izrael zasypával Gazu zkázonosným deštěm, zejména na počátku války. Protože jen málo budov vydrží gigantické exploze pod sebou, zahrnuje tato metoda spoustu trosek, které umocňují škody způsobené desetitisíci náletů. Podle analýzy agentury AP Izrael způsobil v Gaze větší škody než Sýrie v Aleppu a větší než Rusko v Mariupolu.

John Spencer je vedoucím katedry městských válečných studií na Institutu moderní války ve West Pointu, sloužil dvakrát v Iráku a během současné války dvakrát navštívil Gazu, aby sledoval tamní operace. Řekl mi, že Izrael udělal pro ochranu civilistů mnohem více než Spojené státy v Afghánistánu a Iráku. Spencer uvádí, že Izrael varoval civilisty, kdy a kde se chystá zahájit operace, a zveřejnil online mapu, která ukazuje, které oblasti mají opustit. Rozeslal miliony letáků, textových zpráv a nahraných hovorů, v nichž civilisty varoval před nadcházejícími operacemi. Denně provádí čtyřhodinové přestávky, aby umožnil civilistům opustit bojové oblasti. Armáda vypouští reproduktory, z nichž se ozývají pokyny, kdy a kam mají lidé odejít. Spencer mi řekl, že tato opatření vlastně signalizují, kam se IDF chystá vyrazit, a „prodlužují válku“.

Izrael v Gaze ale také přerušil dodávku elektřiny, což Palestincům ztěžuje přístup k jejich telefonům a informacím, a především k příkazům k evakuaci, které Izrael zveřejnil. Izrael zničil naprostou většinu věží mobilních telefonů v Gaze a příležitostně bombardoval civilisty v tzv. bezpečných oblastech a na bezpečných trasách. Pro civilisty je městské bojiště noční můrou. Ocitají se mezi národem rozzuřeným 7. říjnem a používajícím drtivou a často bezohlednou sílu a teroristickou skupinou, která si bojiště strukturovala tak, aby maximalizovala počet nevinných mrtvých.

Co si myslet o současné izraelské strategii? Posuzováno čistě z taktického hlediska, existuje silný argument, že IDF je proti silám Hamásu pozoruhodně účinná. Naučil jsem se být nedůvěřivý k přesným číslům, která se v této válce uvádějí, ale IDF tvrdí, že zabila více než 13 000 ze zhruba 30 000 vojáků Hamásu. Rozvrátila tři čtvrtiny praporů Hamásu, takže již nejsou efektivními bojovými jednotkami. Zabila také dva z pěti velitelů brigád a 19 z 24 velitelů praporů. V lednu američtí představitelé odhadovali, že Izrael poškodil nebo vyřadil z provozu 20 až 40 procent tunelů. Mnozí Izraelci se domnívají, že agresivní útok začal obnovovat odstrašující sílu Izraele. (Čtenáři by měli vědět, že mám syna, který v letech 2014 až 2016 sloužil v IDF; od té doby je doma ve Státech.)

Ale na širší politické a strategické úrovni byste museli dojít k závěru, že izraelská strategie má problémy. Celosvětové veřejné mínění se staví proti Izraeli. Klíčový posun se odehrává ve Washingtonu. Historicky proizraelští demokraté jako Biden a senátor Chuck Schumer kritizují současnou izraelskou vládu. Biden chce, aby Izrael odvolal invazi do posledních bašt Hamásu na jihu země. Izrael nyní riskuje roztržku se svým nejbližším spojencem a jediným spolehlivým přítelem v Radě bezpečnosti OSN. Pokud se má Izrael bránit před Íránem, potřebuje silné spojence a Izrael tyto přátele postupně ztrácí. Izraelská taktika navíc může z Gazy udělat neovladatelnou pekelnou krajinu, která bude vyžadovat další izraelskou okupaci a produkovat další teroristické skupiny po mnoho let.

Strategie Hamásu je čiré zlo, ale vychází z pochopení toho, jak se události na místě projeví v politickém světě. Hlavní slabinou izraelské strategie vždy bylo, že se zaměřuje na vojenskou porážku Hamásu, aniž by se zabývala palestinskými stížnostmi a věnovala dostatečnou pozornost širším důsledkům. Zatímco vůdci Hamásu sledují, jak se Washington staví k Jeruzalému stále kritičtěji, musí vědět, že jejich strategie funguje.

Vracíme se tedy k původní otázce: Existuje způsob, jak porazit Hamás s mnohem menším počtem mrtvých civilistů? Existuje způsob, jak vést válku, která nezanechá Izrael v izolaci?

Jednou z alternativních strategií je, že by Izrael měl vést omezenější kampaň. Bojovat proti Hamásu s menší intenzitou. Izrael již do jisté míry tuto úpravu provedl. V lednu oznámil, že přechází na menší a operativnější strategii; američtí představitelé tehdy odhadovali, že Izrael snížil počet izraelských vojáků v severní Gaze na méně než polovinu z 50 000, kteří tam byli v prosinci.

Prvním problémem dalšího postupu tímto směrem je, že Izraeli nemusí zůstat dostatek sil k porážce Hamásu. I podle izraelských údajů je tam stále většina bojovníků Hamásu. Budou chirurgické operace stačit k poražení nepřítele takové velikosti? Podobná strategie, kterou Amerika uplatňovala v Afghánistánu, nevzbuzuje důvěru.

Druhý problém spočívá v tom, že přístup „lehké stopy“ zanechává mocenské vakuum. To umožňuje jednotkám Hamásu obnovit se v oblastech, které Izrael již obsadil. Jak se USA naučily v Iráku, pokud se počet vojáků příliš sníží, hrůzy války se změní v hrůzy anarchie.

Další alternativní strategií jsou cílené atentáty. Místo pokračování v masivní invazi se stačí zaměřit na bojovníky Hamásu odpovědné za útok ze 7. října, podobně jako Izrael zlikvidoval teroristy, kteří spáchali útok na izraelské olympioniky v Mnichově v roce 1972.

Rozdíl je v tom, že útok na Izraelce v Mnichově byl teroristickým útokem malého rozsahu. Útok ze 7. října byl rozsáhlou invazí armády protivníka. Pokus o atentát na pachatele tohoto počtu by se od současného vojenského přístupu příliš nelišil. Jak poznamenává Raphael Cohen, ředitel programu strategie a doktríny v RAND Corporation: „Z praktického hlediska znamená zabití nebo dopadení osob odpovědných za 7. říjen buď tisíce, nebo potenciálně desetitisíce leteckých úderů nebo náletů rozptýlených po celém pásmu Gazy. Nálety provedené v takovém rozsahu již nejsou omezenou, cílenou operací. Je to plnohodnotná válka.“

Bojovníky Hamásu je navíc těžké najít, a to i ty nejznámější vůdce. Spojeným státům trvalo deset let, než našly Usámu bin Ládina, a Izrael neměl při likvidaci klíčových postav Hamásu velký úspěch. V posledních letech se Izrael sedmkrát neúspěšně pokusil zabít Mohammeda Deifa, velitele vojenského křídla Hamásu.

Politické náklady takové strategie by mohly být ještě větší než ty současné. Turecko, které Hamás podporuje, dalo jasně najevo, že Izrael by zaplatil velmi vysokou cenu, kdyby šel po tamních vůdcích Hamásu.

Třetí alternativou je strategie boje proti povstalcům, jakou Spojené státy použily v Iráku. (…) Izrael by se soustředil na pronásledování povstaleckých buněk a obnovu zničených oblastí s cílem vybudovat důvěru místního obyvatelstva. To ale funguje až poté, co porazíte starý režim a máte novou hostitelskou vládu, se kterou můžete spolupracovat. Izrael se stále snaží porazit zbývající prapory Hamásu v místech, jako je Rafáh. Tento druh protipovstaleckého přístupu by byl doplněním současné izraelské strategie, nikoli její náhradou.

Kritici protipovstaleckého přístupu poukazují na to, že Gaza není Irák. Pokud by se Izrael pokusil vyčistit, udržet a vybudovat nové bezpečné komunity klasickým protipovstaleckým způsobem, tyto nové komunity by Palestincům nepřipadaly jako bezpečné zóny. Vypadaly by jako detenční tábory. Navíc, pokud se Izrael rozhodne pro tuto strategii, měl by se raději připravit na dlouhou válku. Jedna studie takových desítek protipovstaleckých kampaní zjistila, že průměrná délka těchto konfliktů byla 10 let. A konečně, argumenty pro plný protipovstalecký přístup by byly silnější, kdyby tato strategie vedla k americkým vítězstvím v Afghánistánu a Iráku, což se nestalo.

Čtvrtou alternativou je, že by Izrael měl prostě přestat. Měl by se spokojit s tím, čeho dosáhl, a nedokončit práci invazí do Rafáhu a jižních oblastí Gazy, nebo by měl vyslat jen malé úderné skupiny.

To je nyní oficiální Bidenovo stanovisko. Poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan tvrdil, že Izrael může zničit Hamás v Gaze bez velké invaze, ale „jinými prostředky“ (které blíže nespecifikoval). Spojené státy požádaly Izrael, aby vyslal do Washingtonu delegaci, která by projednala alternativní strategie pro Rafah, což je dobře. Problémem je, že za prvé se zdá, že se rodí neshody ohledně toho, jak velkou část Hamásu je třeba zničit, aby bylo možné vyhlásit vítězství, a za druhé, IDF odhaduje, že v Rafáhu je 5 000 až 8 000 bojovníků Hamásu. Porazit tak velkou armádu by vyžadovalo tisíce náletů a výpadů. Pokud se pokusíte vpád zmenšit, matematika prostě nesedí. Jak údajně řekl člen izraelského válečného kabinetu Benny Gantz americkým představitelům: „Dokončit válku bez demilitarizace Rafáhu je jako poslat hasiče hasit 80 procent požáru.“

Pokud tato válka skončí a velká část Hamásu zůstane na místě, bude to pro region dlouhodobá katastrofa. Vítězný Hamás by ovládl jakoukoli vládu, která by v Gaze vládla. Hamás by obnovil svou armádu, aby mohl pokračovat v úsilí o vyhlazení židovského státu, a splnil by svůj slib, že bude podnikat další a další útoky, jako byl ten ze 7. října. Izrael by musel zavést ještě tvrdší blokádu než předtím, tentokrát aby nepustil ocel, beton a další materiály, které Hamás používá ke stavbě tunelů a munice, ale které by Gazané potřebovali k obnově svých domovů.

Pokud Hamás válku v Gaze přežije, bude pro světové společenství těžší investovat do obnovy Gazy. Nebylo by možné zahájit mírový proces. (…) Jak jsme tedy na tom s jinou strategií?

Zůstává mi tragický závěr, že žádná zázračná alternativní vojenská strategie neexistuje. Jak napsal Cohen v časopise Foreign Policy: „Pokud mezinárodní společenství chce, aby Izrael změnil strategii v Gaze, pak by mělo nabídnout životaschopnou alternativní strategii k ohlášenému cíli Izraele zničit Hamás v pásmu. A právě teď taková alternativní strategie jednoduše neexistuje.“

Nedostatek životaschopných alternativ mě vede k dalšímu závěru, že Izrael musí nakonec čelit vůdcům a silám Hamásu v Rafáhu, a ne jej ponechat jako předmostí Hamásu. Prozatím je možné, že se v Gaze podaří uzavřít příměří, které je klíčové pro propuštění dalších rukojmích.

Izrael může tento čas využít k zavedení plánu humanitární pomoci, který nyní konečně navrhují izraelští bezpečnostní představitelé (ale s nímž premiér země Benjamin Netanjahu dosud nesouhlasil). Izrael by také musel před jakoukoli vojenskou operací provést plnohodnotnou evakuaci civilistů z Rafáhu a polé se pokusit zlikvidovat co největší část Hamásu s co nejmenším počtem civilních obětí. Vzhledem k hrůzám tohoto druhu městské války založené na tunelech to bude bolestně obtížné. Pokud však neexistuje nějaká nová alternativní strategie, Biden se mýlí, když Izraeli brání v konfrontaci s hrozbou Hamásu na jihu Gazy.

A konečně, stejně jako téměř všichni odborníci, s nimiž jsem se radil, i já jsem dospěl k závěru, že Izrael musí zcela přehodnotit a změnit humanitární a politickou stránku této operace. Izrael musí doplnit svou vojenskou strategii stejně silnou strategií sociálního zabezpečení Palestinců.

Dnešní zásadní problémy Izraele nejsou většinou vinou IDF nebo jeho sebeobranné strategie. Základní problémy Izraele pramení z rostoucí bezcitnosti, s jakou mnozí jeho obyvatelé v posledních desetiletích pohlíželi na Palestince, exponenciálně umocněné traumatem, které právě utrpěli. Dnes se emocionálně zničený izraelský lid dívá prizmatem 7. října. Cítí se existenčně nejistý, protože čelí nepřátelům na sedmi frontách – v Gaze, na Západním břehu Jordánu, v Libanonu, Sýrii, Iráku, Jemenu a Íránu. Mnozí pak nevidí rozdíl mezi Hamásem a Palestinci. Více než 80 % Palestinců ze Západního břehu Jordánu přece v průzkumu veřejného mínění uvedlo, že útok ze 7. října podporuje. Jak napsal publicista Anshel Pfeffer v izraelském listu Haaretz, „samotná myšlenka, že by Izrael měl převzít jakoukoli odpovědnost za místo, odkud vyšli ti, kdo vraždili, znásilňovali a rabovali, byla považována za morální ohavnost“.

Pfeffer pokračoval, že kvůli tomuto postoji je „vládní politika v oblasti humanitárních dodávek do Gazy kombinací pomsty, ignorance a nekompetentnosti“. Citoval nejmenované představitele IDF, kteří připustili, že Izrael je samozřejmě zodpovědný za blaho lidí v oblasti, kterou kontroluje, ale že civilní představitelé se tomu odmítají postavit.

(…)

Izraeli se nedaří položit základy pro lepší palestinskou budoucnost – ke své vlastní škodě. Bezpečnostní experti, s nimiž jsem mluvil, uznávají, že poskytování humanitární pomoci bude obtížné. Jak mi řekl Cohen: „Pokud izraelská armáda převezme distribuci humanitární pomoci do Gazy, pravděpodobně při tom ztratí vojáky. A tak se Izraelci ptají, proč by jejich chlapci měli umírat při poskytování pomoci někomu, kdo je chce zabít. Takže Spojené státy musí Izrael přesvědčit, že je to morálně a strategicky správná věc.“

Vědecká pracovnice z Carnegie Mellon Audrey Kurth Croninová se ve své knize „Jak končí terorismus“ zabývala asi 460 teroristickými skupinami, aby zjistila, jak byly poraženy. Snaha porazit je pouze vojenskou silou málokdy funguje. Je třeba řešit základní příčiny. Jak nedávno připomněl generál ve výslužbě David Petraeus na knižním festivalu v New Orleans: „V průběhu času stále záleží na srdcích a myslích.“

Izrael také musí světu nabídnout vizi obnovy Gazy, a to hned teď. Ross tvrdí, že po skončení války musí být základní logikou míru demilitarizace výměnou za obnovu území. V eseji v časopise Foreign Affairs načrtává komplexní úsilí o obnovu, do něhož by se zapojily státy a agentury z celého světa, aby se Gaza nestala zkrachovalým státem nebo nezůstala pod kontrolou Hamásu.

Je něco z toho reálné vzhledem k nepřátelství, které nyní zmítá regionem? Mnoho mírových průlomů v minulých desetiletích nastalo poté, co jedna strana utrpěla drtivou porážku. Egypt navázal vztahy s Izraelem poté, co byl ve válce Jom Kippur zcela poražen. Když Izrael v roce 2006 zaútočil na Hizballáh v jižním Libanonu, svět byl pobouřen. Po zastavení bojů však někteří Libanonci dospěli k závěru, že je Hizballáh zatáhl do krvavého a zbytečného konfliktu. Vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh byl nucen uznat svou chybu a prohlásil, že nevěděl, že Izrael bude reagovat tak násilně. Libanonská hranice se stabilizovala. Přehnané reakce Izraele někdy sloužily jako účinný odstrašující prostředek a zabránily dalšímu krveprolití.

Izrael i Palestinci právě utrpěli zdrcující porážky. Možná že v příštích několika letech provedou obtížné přehodnocení a objeví se nová vize budoucnosti. K tomu však může dojít až poté, co bude Hamás jako vojenská a vládnoucí síla zcela poražen.


David Brooks se v září 2003 stal názorovým publicistou deníku The New York Times. Je komentátorem pořadů PBS NewsHour, NPR All Things Considered a NBC Meet the Press.


Článek pod titulkem What Would You Have Israel Do to Defend Itself? vyšel na serveru The New York Times 24. března 2024. Překlad a krácení textu redakce Přítomnosti.

publikováno: 8. 4. 2024

Datum publikace:
8. 4. 2024
Autor článku:
David Brooks

NEJNOVĚJŠÍ články


Ztráty Západu v informační válce s Ruskem

Západ prohrává informační válku s Ruskem i Čínou, kterým se daří přesvědčit ostatní svět, že historická pravda …

Máme státu pouštět žilou?

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na …

O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …

Po atentátu je každý generál

Pokus o zavraždění slovenského premiéra Roberta Fica vyvolal zvláštní efekt: místo ztišení a sebereflexivního stažení do sebe, …

Lenka Bradáčová: Dodnes se mě lidé vážně ptají, zda se u Ratha nestal zázrak a nepřeměnilo se víno na peníze

Poslední dubnovou středu byla hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. …

Zdravotnické MeeToo

Šikana na pracovišti. Kdo má to štěstí, že se s ní během svého života nikdy nesetkal? …

Večírky s Přítomností XIV.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 v pondělí 27. …

Unesená Poslanecká sněmovna

Existuje patrně v poslaneckých hlavách jakási pomýlená představa, že kvalitu či hloubku parlamentní demokracie lze měřit …