Po vraždě mého přítele a kolegy Jana Dlaska jsem v Přítomnosti pročítal jeho články. Připomínal jsem si jeho sympatický smysl pro vlídnou akurátnost, svým způsobem antickou uměřenost, a jemný humor. Mnohé z jeho příspěvků byly reakcí na nedostatky v premisách, především tehdy, reagoval-li na úvahy o jemu blízkých tématech. Tyto příspěvky byly pozvánkami k dalšímu promýšlení, a proto končívaly otázkami.
Při četbě mě znovu zaujala Janova úvaha nad podmínkami možnosti rozpadu Ruska. Jako finštináři jsme se spolu o tomto tématu bavili často. Janovy otázky po reálnosti očekávání rozpadu ruského impéria na nezávislé státy, třeba v konturách současných nominálněfederativních republik, zodpovědět nedokážu. Pro své mládí nemám dostatek prognostických vzorů. Z dětství si pamatuji rodinné debaty na téma, kdy v ČSSR padne komunistická svévole a rozpadne se SSSR, a dědův optimistický názor, že Bělorusové a Ukrajinci nenávidí Rusa do té míry, že ho co nevidět svrhnou. Jenže iniciativu v tomto směru nakonec vedli Baltové, národy méně početné. Mohu tedy jen přispět historickými paralelami, kazuistikou a dojmy, jež jsou navíc v mých vzpomínkách s Janem Dlaskem spojené.
Jan má pravdu v tom, že o většině menšin – nejen v jazykovědné klasifikaci uralských/ugrofinských, nýbrž i altajských –, jež by se mohly (znovu) stát dějinnými aktéry, nemáme v současnosti mnoho zpráv. Přehlíží je česká rusistika – různé české dějiny Ruska jsou vlastně dějinami Rusů –, přehlíží je informační korpus zahraničněpolitických institucí. Americký expert na menšinovou politiku Ruské federace Paul A. Goble v samém počátku 90. let zpravil Radu Evropy o tom, že „70 % názvů etnických skupin v Sovětském svazu znamená pouze lidské bytosti, neboť když se v roce 1920 etnografové ptali obyvatel Kdo jste?, odpověděli ve svém jazyce‘lidské bytosti, a tak byla vytvořena jejich jména. Takto existuje na střední Volze národnostní skupina Udmurtů, kde část slova murt, smrtelný, znamená ve skutečnosti lidská bytost; k tomu přidali předponu ud, jíst, protože to byli kanibalové.“[1] Goble se mýlí téměř ve všem. Sice platí, že většina etnonym vznikla z obecných jmen s významem „člověk“, to se však týká etnonym celosvětově a není třeba za tím hledat působení sovětských etnografů. Národní kolektivní identitu, doloženou třeba společným, vlastním a distinktivním etnonymem, můžeme pro uralské národy sledovat až ke Zlaté hordě, ba ještě dál. Vždyť dnešní endonymní Udmurt, složenina dvou slovních základů (nikoli „předpony“ – uralské jazyky, s výjimkou skupiny ugrických jazyků, předpony nemají), slov ud, „louka“, a murt, „člověk“, znamenala asi „lučního člověka“, přičemž slovo murt je tisíce let starou přejímkou z některého ze staroíránských jazyků, běžnou v samostatných etnonymech i jako podobné kompozitum v dalších sebeoznačeních národů Povolží (indoevropský příznak „smrtelnosti“, jejž Goble z neznámých důvodů zmiňuje, se jistě při přejímání ztratil).
A konečně a především: varovat Evropany před kanibalskými Udmurty je totéž, jako je varovat před zrádnými Židy či Židy vraždícími křesťanské dívky. Goble svým kanibalským predikátem totiž zjevně odkazuje k takzvanému multánskému procesu, v němž byla skupina Udmurtů z vesnice Starý Multán obviněna z rituální vraždy a konzumace hlavy a krve ruského žebráka. Multánský proces časově i funkčně odpovídá Dreyfusovu případu a hilsneriádě.[2]
Goblův případ je synekdochou našich znalostí o menšinách v Rusku: spoléháme se na ruské povýšenecké a účelově zkreslené prameny.[3] Přitom máme k dispozici i jiné informační zdroje: Janem citované Uralské okno, studie maďarských, estonských, finských, francouzských a německých filologů-ugrofinistů, a vedle dalšího i knihu The Finno-Ugric Republics and the Russian State amerického historika a politika estonského původu Reina Taagepery.
A také máme přístup k jednotlivcům – Udmurtům, Ingrijcům, Čuvašům, Marijcům a dalším, kteří v Česku žijí a kterých se lze na jejich názor na nezávislost vlastních států zeptat. To ovšem nepůjde do doby, než budeme vědět, které menšiny vůbec v Rusku žijí. Zatím jsme je totiž vnímali prostě jako Rusy a oni se tomu přizpůsobili. Na svou odlišnost, pro nás žel neviditelnou, jejich zástupci v Česku již nepoukazují.
A beletrie. V krásné literatuře přece lze zahlédnout vůli k nezávislosti, civilizační a kulturní preference, tíhnutí k určitému souboru textů a hodnot. Například komijský národní epos Biarmija, sepsané rusky na počátku 20. století, již v názvu skrývá preferenční volbu: skandinávskou zemi Biarmii staroseverských ság a spisů krále Alfréda Velikého, volbu podpořenou i neruským pravopisem (nikoli Bjarmija, nýbrž Biarmija). A jaký je obraz Zlaté hordy a nástupnických chanátů v historické beletrii i historiografii menšin, v jejich kolektivní paměti? Srovnává se výše a charakter tributu chánům a carům, náboženská svoboda a nucená christianizace, možnost a nemožnost ponechat si a rozvíjet vlastní kmenové a státní uspořádání, administrativu, elitu a jazyk?
Spisovatelé menšinových národních literatur chápali politickou sílu svého díla, znali finskou Kalevalu a uvědomovali se, že bez ní by západoevropská veřejnost nebyla natolik vehementně podpořila Finy v boji proti násilné rusifikaci. Není ani nijak zvláštní, že podobné texty z perspektivy menšin psali také etničtí Rusové. Jednak můžeme tuto skutečnost chápat jako odpor proti centrální moci Moskvy, výraz lokálního patriotismu, jednak jako opravdové přihlášení se k identitě titulárního národa oblasti: k Udmurtům, k Mordvinům ad. I v samotné Moskvě žijí lidé, kteří o sobě prohlašují, že nejsou Rusy, nýbrž potomky dávno zaniklých uralských národů, například Meščerů či Merjanů, původních obyvatel moskevské oblasti.
My ze západní křesťanské ekumeny jsme od středověku zvyklí na prvky demokracie. V novověku se ke známé středověké demokratické triádě – svobodným městům, autonomním univerzitám a církevním řádům – přidaly spontánně a zdola zakládané dobročinné a zájmové organizace, často v národněbuditelském duchu. Podobné tendence lze vidět i u menšin v Rusku, a proto právě tyto menšiny mohou stát základem demokratizačních procesů, procesů nikoli oktrojovaných, a tedy v Rusku vždy neúspěšných, nýbrž vznikajících zdola. Přijmout jejich volbu je snad riskantní, jak Jan Dlask podotýká, odmítnout ji je ovšem nemravné.
Tomu všemu bychom měli věnovat pozornost. Samotná pozornost znamená podporu, jak víme z vlastních nedávných dějin. Menšiny v Rusku promlouvají řečí, jíž je možné rozumět, představují pevnou půdu ve vyhrocené ruské tekuté modernitě, jež následkem naprostého selhání ruského národního projektu (je tímto projektem Idiot, Běsi, Karenina?) nezná míry či hranice. Jak se lze rozumně domluvit s někým, kdo o nás mluví jako o homosexualistických nacistech a židovských jezuitech, kdo klade rovnítko mezi právo silnějšího a křesťanství, kdo si jednoduše v každé promluvě protiřečí?
Nejsme v situaci 70. let, kdy se česká akademická rusistika směla zabývat v lepším případě literární konfekcí, a proto zčásti přešla k textům, jež psaly tehdejší menšiny SSSR a které stály mimo hlavní pozornost cenzorů. Nejsme v situaci počátku roku 1991, kdy bychom se jako předseda Českého centra PEN klubu rozhodovali, zda vyhovět prosbě litevského PEN klubu o podporu uznání nezávislosti obnovené Litevské republiky, nebo zda raději „neházet Gorbačovovu obrodnému procesu klacky pod nohy“. Nestojíme před volbou „buď – anebo“. Můžeme naslouchat ruskému exilu, pokud vůbec vedle legií bojujících pod ukrajinskou vlajkou nějaký takový jako protiimperiální opozice existuje, a můžeme naslouchat i národnostním menšinám a podporovat je v jejich emancipačním úsilí. Jen k oněm menšinám nejdřív musíme najít cestu, což je úkol po výtce filologický. (Toto je též odpověď na otázku po potřebě filologií v současném světě.) Pak se teprve můžeme smysluplně ptát, například dle kterého principu – etnického, historického, strategického – mohou nové hranice vzniknout, jak by je mohl ovlivnit status stávajícího administrativního celku (republika, okruh, oblast?) nebo geografická pozice v rámci ruské „imperiální cibule“, tedy vůbec určovat podmínky myslitelného scénáře imperiálního rozpadu bez ohledu na to, zda k němu dojde, čili nic.
[1] Paul A. Goble. Národnostní problematika v Sovětském svazu. Svědectví XXV, 1992, 93, s. 130–131.
[2] Goblovy možné ruské zdroje lze hledat v přehledném popisu a rozboru multanského případu zde https://beda.media/en/articles/multan-case-en.
[3] Laskavý čtenář si možná vzpomene na cca dvacet let starou sérii článků v časopisu Reflex o Finech, Estoncích, Lotyších a Litevcích za druhé světové války. Články byly taktéž založeny výhradně na sovětské historiografii a osvobozenecký boj Baltů a Baltofinů byl podán z čistě sovětského pohledu.
publikováno: 29. 4. 2024
