Možná to někomu přijde za vlasy přitažené. Soudím, že islamisté a populisté jsou blíženci. Přivedli mě k tomu islamisté, co v Hamburku protestovali a protestem vyjadřovali sounáležitost s teroristy z Hamásu. Proklamací islámského státu a doporučením Německu, aby si zavedlo chalifát a řídilo se právem šaria, zdůvodňovali, proč je pro ně snaha hostitelské země trvat na hodnotách neudržitelná. Vnucuje jim je jako diktát. Liberální demokracie se tak pro ně scvrkla na diktaturu hodnotovou. Od postojů evropských populistů se příliš neliší. I oni pochybují o trvalé udržitelnosti hodnot, na nichž má prý evropská civilizace stát. Náhradou za liberální demokracii nabízejí demokracii iliberální, zacházející s deklarovanými hodnotami výběrově, řídě se zájmy toho kterého evropského národa.
Sečteno, podtrženo – jazyky islamistů a populistů, ač oba používají poněkud odlišnou terminologii, se sobě obsahově podobají. O to větší může být pro některé pozorovatele záhadou, proč se populisté vůči importovanému islamismu tak nepřátelsky vymezují, místo aby se pokusili mu porozumět a případně najít s ním styčné plochy, a zdůraznit tak přednost iliberální demokracie před „úpadkovou“ demokracií liberální. O jejím „zahnívání“ si obě strany nedělají iluze. Obě odmítají západní hodnoty jako hodnoty degenerativní. Jen ti druzí si častěji nasazují rukavičky.
Aby ta kakofonie zněla plnohodnotně, musím připomenout protestující studenty na některých elitních amerických univerzitách, vydávající se za levicově orientované. Podporu Hamásu zdůvodňují jeho nadmíru spravedlivým bojem proti neokolonialismu a západního imperialismu, ztělesňovaného sionistickým (čti židovským) belzebubem. Považujíce se za jitřenku pokroku, prý proto, že mezi nimi nalezneme stoupence nebipolárního pojetí pohlaví, manželství stejnopohlavních párů, zarputilé bojovníky proti oteplování klimatu a konzumnímu způsobu života, jsou přesvědčeni, že jejich odmítání studentů židovského původu není projevem antisemitismu, byť to tak zvenku možná někomu připadne, ale jen jiný projev protestu proti roztahovačným snahám izraelského neokolonialismu vybudovat si na Blízkém Východě na hrbu trvale zbídačovaných Palestinců příruční koloniální říši.
Jednoho se těmto studentům, již se považují za tu pravou a autentickou levici, nedostává. Povědomí, pokud by upadli do spárů islamistům, pro něž tak vášnivě horují a jejichž symboly se tak rádi zdobí, že by se se zlou potázali. Možná by pak mohli mluvit o štěstí, kdyby je jen oběsili, a ne upálili jako symboly západního úpadku. Jedněm i druhým tu slouží jako užiteční idioti. A jak už to chodívá, oběma stranami opovrhovanými.
Na islamistech odmítajících evropskou „diktaturu hodnot“ je nápadné, kterak se, horlíce proti západní dekadenci, s oblibou odívají do šatů, nesoucích na sobě značky symbolizující onen prohnilý západní kapitalismus. Svědčí to o pokrytectví a pokrytectví, jak známo, se vždy druží s bigotností, ať už je jakákoli. Nejde tu o upřímnou a poctivou víru a úctu k určité hodnotě. Jde tu jen o snahu ohlupovat okolí, a tak je zároveň ovládat. Nijak se neliší od populistů, co se vskrytu plácají do stehen, kterak se jim zadařilo ty „hlupáky“ ošálit a oni jim to „hodili“. Oběma jde jen o jediné, o vládu nad takto zpracovanými prosťáčky. Proč tedy islamisté a populisté, ač jsou obsahově blíženci, se už dávno nedali dohromady?
O podobných, navenek zdánlivých antipodech kdysi psal spisovatel Gilbert K. Chesterton. Měl za to, že blíženci jsou komunismus a kapitalismus. Mají toho více společného než rozdílného. Pojmem komunismus mínil stranického technokrata, řídícího kolosy státních podniků, a pod pojmem kapitalismus nacházel velkokapitál, řízený podobně ustrojenými technokraty, pro změnu soukromého rázu. Chesterton po desetiletí zůstal nepochopen. Hlavně ke škodě komunismu. Teprve v 80. letech minulého století čínský soudruh Teng Siao-pching, pozoruje postupné upadání komunismu sovětského ražení, pochopil onu Chestertonem zmiňovanou sounáležitost, a vybudoval tak režim, který na jedné straně zůstal dál komunisticky nelidským, na straně druhé ekonomicky racionálním, tudíž po výtce efektivním.
Představa, že by nás Giorgia Meloniová, Viktor Orbán, Marine Le Penová anebo Tomio Okamura přesvědčovali o jistých pozitivech islámského státu, dokonce do pojetí jejich iliberální demokracie přenositelných, a z toho důvodu by nadšeně plédovali pro přistěhovalectví, se na první poslech zdá naprosto absurdní. Obě protivy jsou vůči sobě navzájem zaklesnuty natolik, že druhého nenahlíží jinak než jako soupeře usilujícího narušit její ambici získat nad lidem obecným absolutní moc.
Takto po celá desetiletí na sebe nahlíželi i bigotní stoupenci komunismu a kapitalismu. Teprve Teng pochopil, má-li komunismus získat trvalý ráz udržitelnosti, musí ze svých mocenských ambicí maličko slevit, ubrat na své bigotnosti, myslet víc otevřeně účelově, a nechat tak více působit prvky, díky nimž se komunismus opravdu stává blížencem kapitalismu. Nakonec ku prospěchu obou. Podobně, možná někdy v budoucnosti, populisté zjistí, že v islamistech nacházejí teoreticky i prakticky vskutku zdatné pomocníky, jak udržet zhlouplý lid v poslušnosti. Rozvzpomenou se možná, kterak plodná byla spolupráce Hitlera s jeruzalémským muftím Al Hussejním, nadšeným vyznavačem myšlenek nacismu a iniciátorem vzniku jednotky SS, složené ze samých muslimů.
Tak jako se Hitler se Stalinem tak dlouho sčuchávali, až se nakonec nesčuchli, něco podobného se v dohledném čase nejspíš neodehraje mezi islamisty a populisty. Cítí se víc být konkurenty než blíženci, co kašlou na hodnoty, když se jim zrovna nehodí „do krámu“.
Přesto z toho pro nás mohu vyvodit jisté poučení. Lidem, které populisté opakovaně ohlupují a kteří se ohlupovat nechají, můžeme na islamistech názorně ukazovat, co je nakonec čeká, sednou-li na lep populistům. Populistický lep jim sice nabízejí v lepším a estetičtějším balení s mašličkou navrchu, avšak skřípění zubů a nářek, až dojde na opravdové lámání chleba, budou mít ráz srovnatelný se zoufalstvím, jímž procházejí oběti islámského chalifátu.
publikováno: 6. 5. 2024
