Skryté pouště a propasti v duši vraha

Agáta Pilátová

Kulturní publicistka

Určitě jste si taky všimli, že nás obklíčily kriminální seriály a filmy. Třeba v týdnu na přelomu dubna a května se jen v České televize v primetimu objevily hned tři krimiseriály, z toho dva premiérové. V neděli jsme oceňovali Bebjakův Vedlejší produkt, v pondělí jsme se prodírali Stíny v mlze Radima Špačka, ve čtvrtek si zopakovali – pro změnu rovněž Bebjakovu – minisérii Spravedlnost. O jiných televizních kanálech a reprízách starých detektivek nemluvě; tu- i cizozemské tituly na obrazovkách a v kině nezůstávají pozadu. Některé jsou zdařilejší, jiné méně. Nic proti tomu, publikum si to zřejmě žádá, jen mi občas připadá, že je toho přece jen příliš. A soudě podle počtu televizních a filmových vražd, už by pomalu musela být významná část obyvatelstva vystřílena. Není divu, že se občas zasteskne po větší autorské i dramaturgické objevnosti producentů.

Proto lze jen uvítat, že někteří tvůrci kriminálních žánru se snaží o hlubší pohled – o hledání podhoubí zločinu, ponor do nitra pachatelů či do sociálních souvislostí. Tu s větším, jindy s menším úspěchem, ale poctivá snaha se cení. Zajímavé přitom je, že ambicióznější projekty vznikají spíš pro kina než pro televizní obrazovku. (Mluvím o hraných snímcích, pro dokumenty, ať v kinech, či v televizi, samozřejmě platí, že se věnují závažným tématům často a úspěšně.)

K zdařilým snímkům poslední doby patří film Manželé Stodolovi, který natočil Petr Hátle. Úspěšný dokumentarista se mj. podílel na ceněném televizním seriálu Příběhy 20. století nebo Péče o duši, dokáže si najít nosná témata a umí i talkshow (Konfrontace Petra Fischera). Pro debut v hraném filmu si vybral temný příběh manželské dvojice sériových vrahů. Snímek však není zdaleka pouze klasickou krimihistorkou, skuteční pachatelé, oběti i jejich řádění jsou dostatečně známi.

Režisér a spoluscenárista Tomáš Hrubý se vrátili k případu starému dvacet let s jiným záměrem. V centru jejich pozornosti je toxický milostný příběh generující zlo. Zvrácený, až patologický vztah dvou ztracenců, z nichž jeden stáhne druhého do propasti. Hátle s dokumentaristickou přesností i přesvědčivostí zaznamenává bezútěšné prostředí omšelé vesnice na přelomu tisíciletí, sleduje místa a lidí, o něž se nikdo nestará. Mladý pár žije obdobně nuzně, ale objeví možnost, jak si tu vylepšit život. A protože to jde překvapivě snadno, oba postupně ztrácejí zábrany a pokračují dál. Místo svědomí nastupuje jen opatrnost, místo zdravého rozumu pud sebezáchovy, obava, aby nebyli objeveni. Nakonec jim to nevyjde.

Protagonisté vražedné série nejsou na počátku odhodlanými vrahy, v zločince se proměňují postupně. Krok za krokem sledujeme cestu od prvního skutku k dalším, od váhání k jistotě, od chvilek cynické bezstarostnosti k strachu. Na promyšleném budování charakterů hlavních postav mají významný podíl herci Lucie Žáčková a Jan Hájek. Z jejich výkonů, zvláště pak z pohledů, vět a jednání Lucie Žáčkové chvílemi až mrazí.

Možná si někdo vzpomene na kultovní film Bonny a Clyde. Ano, Stodolovi jsou vlastně trochu podobný vražedně milostný příběh, zvláštně působivý ve své pokřivenosti. I když naše česká story postrádá divoké střílečky a jízdy rychlými vozy. Nicméně jí nechybí přesvědčivost a magická síla, s nimiž zobrazuje, jak (snadno) může v lidském nitru vyrůst a trvale se uhnízdit zlo. Navíc je tu jakási zaťatá opravdovost. Ve druhém, ale nikoliv méně důležitém plánu filmu o Stodolových vnímáme další důležité téma: bezradnost, možná spíš lhostejnost policie, která si nevšímá závažných indicií a nevyšetřuje, jak má. Vždyť oběťmi jsou „jen“ důchodci…

Aktuální premiérou s kriminálním námětem je v kinech Lesní vrah. Opět jde o jiný film než pouhou kriminálku, dokonce se tomuto žánru svým způsobem vzpouzí. S titulem Petra Hádleho má společný reálný základ, relativně nedávnou kauzu „lesního vraha“ Viktora Kalivody, který bezdůvodně zastřelil v lese náhodně vybrané lidi.

Soudím, že část kritiky snímku Radima Špačka (scénář napsal Zdeněk Holý) trochu ukřivdila. Někomu vadilo volnější tempo, jiným málo dialogů a mlčenlivost protagonisty, dalším chybělo sociální zázemí pachatele, nebo motiv zločinu – ono jednoznačné „proč“. Jenže nic takového nebylo ve skutečnosti, není tedy ani ve filmu. V souladu s realitou taky filmový Kalivoda (Michal Balcar) jedná zdánlivě nepochopitelně, lidi, které zabil, vůbec neznal, mlčí o tom, proč to udělal. Své zlověstné tajemství si nechává pro sebe. Ač působí jako zdravý a příčetný člověk, tímto jednáním se vlastně usvědčuje z psychické poruchy, neboť ani o duševně nemocných často netušíme, proč jednají, jak jednají.

Proniknout do duše člověka a nic tam nenalézt – to je jeden z hlavních pocitů, které máme z obrazu nenápadného, téměř přehlédnutelného chování a tichých pohybů mladého muže. I když, pravda, filmový Kalivoda v jistých momentech leccos naznačuje. Nevšední inteligenci – je úspěšný v „milionářské“ soutěži; stav svého nitra – je osamělý, nemá kolem sebe blízkého člověka; je zoufalý – opakovaně se pokouší o sebevraždu, k níž ale nenajde odvahu; má agresivní sklony – na pastvišti „jen tak“ zastřelí krávu.

A pak tu ještě hrají důležitou roli kulisy. Šumění lesa, stíny stromů, zvuk kroků v suchém listí, temná vodní hladina, do níž se Kalivoda neodváží skočit, suchý praskot výstřelů.

Avšak nic – ani soukromí, osamění, v němž žije, ani okolní prostředí přesvědčivě nevysvětluje příčiny vnitřní zuřivosti či nenávisti, s nimiž vrah míří na nic netušící kolemjdoucí. Tajemství motivů svých činů si nechává pro sebe.

Tím jako by autoři říkali, že některé pohnutky lidských (zlo)činů jsou neproniknutelně skryty, nikdy je nepochopíme. Zlo je často ukryto tak umně, že skoro nemáme šanci je včas odhalit. Proto my ostatní musíme dávat velký pozor, aby nás nezasáhlo. Nebo si snad lze poslání Lesního vraha vyložit ještě jinak? Špaček neprozrazuje nic, co ve své pozoruhodné eseji o zlu nepovažuje za důležité.

Kromě mlčenlivého, světu i sobě samému odcizeného Kalivody je tak nejdůležitějším protagonistou filmu cosi nevyřčeného – tajemství. Záhada lidské duše, do níž nelze proniknout, i kdybychom naléhavě měli.

Problémem filmu je, že filosofická esej, za niž můžeme Lesního vraha považovat, se s ním nesnáší vždy nejlépe. Audiovizuální charakter filmu si přece jen žádá víc – jasnější kontury než pouhé tušení. Lesní vrah tak zůstává divákovi leccos dlužen. Ale na druhé straně zas od něj chce víc empatické spolupráce, a to je dobře.

Zmíněné filmové projekty nicméně naznačují, že filmoví tvůrci dokážou v žánru krimi a thrillerů vytvořit i ambicióznější projekty než prvoplánovou detektivku.


Záběry z filmu Manželé Stodolovi: Lucie Žáčková a Jan Hájek. Foto Cinemart.


Záběry z filmu Lesní vrah: V hlavní roli Michal Balcar. Foto Vernes

publikováno: 6. 5. 2024

Datum publikace:
6. 5. 2024
Autor článku:
Agáta Pilátová

NEJNOVĚJŠÍ články


D-day 2024

80. výročí vylodění spojenců na plážích v Normandii si Evropa připomíná ve zvláštní době. Zatímco poslední …

Umíme ještě vyhrát válku?

Za posledních 50 let se Spojené státy zdokonalily v prohrávání válek. Co udělat, aby se to …

Bez levice má demokracie na mále

Nástup populismu se jeví jako nová a současně hrozivá skutečnost. Jeho sílu umocňuje fakt, že se …

Svět vzhůru nohama

Smí být představitel demokraticky zvolené vlády stíhán za zločiny proti lidskosti? Může být stát, který …

Amerika v problémech

Je to už rok, co jsem navštívil Ameriku, a jako rodilý Newyorčan jsem byl při své …

Ztráty Západu v informační válce s Ruskem

Západ prohrává informační válku s Ruskem i Čínou, kterým se daří přesvědčit ostatní svět, že historická pravda …

Máme státu pouštět žilou?

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na …

O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …