Aneb: nejen o Benešovi
Inspirativní setkání s historiky a čtenáři Přítomnosti v Topičově salónu 21. února 2024 nazvané Beneš – zachránce, nebo zrádce? poskytlo patrně nejednomu účastníku náměty k niternému zpracování ještě dlouho poté. Bylo to tak i u mě, dovolte proto osobní dovětek.
Odnesla jsem si především vědomí, že i v nedávné historii, o níž se dochovala spousta dokladů a zdánlivě bylo všechno nalezeno, popsáno a zhodnoceno, je stále co objevovat. Fakta a souvislosti – ty zejména! –, jež se ozřejmují postupně. Nabízejí jiné vnímání profilů osobností, které se s novými výzkumy a konotacemi poněkud proměňují. Například: Není to tak dávno, co byly zjištěny nové skutečnosti o tajné misi ministra Nečase, jehož v roce 1938, ještě před osudovým mnichovským rozhodnutím „o nás bez nás“, vyslal prezident Beneš, aby západním mocnostem nabídl významné ústupky. Mělo jít o odstoupení československých území nacistickému Německu. Vlastizrada? Vědomí, že Československo nemá dost síly a prostředků čelit Hitlerovým požadavkům? Zoufalá snaha zachránit, co se dá? O tom se zřejmě povedou diskuse ještě dlouho.
Fakt ovšem je, že i když se o tomto počínání ve své době a dlouho poté nic moc nevědělo, ani postupy kolem Mnichova nepřispěly k prezidentově popularitě. Podobně jako postoje a přijetí demise demokratických ministrů ve dnech vládní krize a únorového puče r. 1948. Myslím si proto, že často připomínané, filmovou kamerou zachycené spontánní jásání a projevy přízně prezidentu na všesokolském sletu téhož roku, byly spíš (opožděnou) manifestací nesouhlasu s nastupující komunistickou totalitou, vyjádřením odporu k ní než holdem Benešovi.
Na panelové diskusi se opakovaně připomínalo i další Benešovo osobní selhání: jeho počínání v „kauze“ Podkarpatské Rusi. Až trochu překvapilo, jak často se hovořilo o tom, že prezident se v podstatě aktivně podílel na odstoupení tohoto regionu – dosavadní součásti Československé republiky – Sovětskému svazu. Ale zas tak překvapivé to nebylo, vždyť vedle jiných Benešových selhání patřil problém Podkarpatska k jeho nejproblematičtějším počinům.
Dosud se všeobecně přijímal názor, že „s tím nemohl nic dělat“. Stalinova moc po vítězné válce byla silnější než vůle a možnosti naší země. I vzhledem k mezinárodním ujednáním lídrů tehdejších lídrů světa. Prostě prý nešlo čelit Stalinovým silově prosazovaným nárokům. Jenže některé doklady svědčí o něčem poněkud jiném. Na základě faktů a svědectví došli historici k názoru, že Edvard Beneš měl na ztrátě Podkarpatské Rusi daleko aktivnější podíl, než se dosud mínilo. Je velmi pravděpodobné, že i sám, z vlastní iniciativy chtěl Sovětům Podkarpatsko „nabídnout“ už za druhé světové války, už v době londýnského exilu. Ostatně při různých příležitostech nazýval region i zvláštním, jaksi ne-československým termínem „Karpatská Ukrajina“.
Jeden z přesvědčivých argumentů, že prezident Beneš uvažoval o předání Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu už na počátku čtyřicátých let, zazněl i v diskusi. Vyplynul ze záznamu rozhovorů, které s ním v Londýně vedl politik Jaroslav Stránský. Jeho syn Jan pořídil podle otcových výpovědí písemné záznamy rozhovorů s Benešem o řadě jeho úvah, názorů i jednání v exilu, které vnuk Martin Jan Stránský přečetl v Topičově+ salónu. Velmi pozoruhodné byly i ty o Podkarpatska. Dokládají, že Benešovi na nejvýchodnější části někdejšího československého území příliš nezáleželo, celkem s lehkým srdcem o něm uvažoval jako o jakémsi „zboží“ na výměnu na či na prodej.
Třeba za talíř boršče od Stalina, říkám si se smutnou ironií.
V prosinci roku 1943 Beneš odjel přes výhrady a varování domácích i zahraničních přátel do Moskvy, kde byla 12. prosince téhož roku podepsána smlouva se SSSR. Dokument se jmenoval Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik. Vedle pasáží o vzájemné pomoci za války i po válce obsahoval i formulaci, která měla československé reprezentaci garantovat „nevměšování sovětské strany do vnitřních československých záležitostí“. Což, jak víme, nebylo nikdy dodrženo. Také zde v Moskvě se hovořilo už velmi reálně o odstoupení Podkarpatska.
A po válce se všechno jen potvrdilo. Navzdory garancím, že Československo bude po válce existovat v předválečných hranicích, navzdory ujištěním, že Podkarpatská Rus zůstane jeho součástí. Protiústavní „předání“ regionu jako jakési válečné kořisti Sovětskému svazu se stalo skutečností. Statisíce někdejších československých občanů přišlo o občanství a zůstalo napospas Sovětům.
Na diskusi historiků o tom důrazně a s emocionálním nasazením hovořil i Petr Placák, který má k Rusínům a Podkarpatí osobitě niterný vztah. „Měli bychom se za to Rusínům mnohonásobně omluvit,“ prohlásil v diskusi.
Myslela jsem přitom na svého rusínského tatínka, přesvědčeného zastánce Československé republiky, který si na svou svatbu s maminkou manifestačně oblékl sváteční uniformu československé armády, aby tak v době ohrožení republiky projevil sounáležitost se státem. Tatínek mimo jiné přeložil do rusínštiny velkou obrazovou publikaci o Edvardu Benešovi, která na Podkarpatsku ještě za první republiky vyšla…
Debata časopisu Přítomnost byla svým způsobem užitečným „přiznáním se k dějinám“, jak řekl šéfredaktor Petr Fischer. A historik Urban doplnil, že bychom si „měli umět sáhnout si na vlastní rány a pochopit rány druhého.“ V úvahách historiků i publika dospěly debaty až k současnosti, a týkaly se nejen Benešových selhání, ale i problémů, s nimiž se potýkáme. Bude dobře, pokud některá, často i bolestná poznání, třeba o někdejších idolech, dokážeme uplatnit v našich příštích rozumných úvahách i činech.
publikováno: 4. 3. 2024
