Začíná Chanuka, osmidenní židovský Svátek světel (letos 7. – 15. prosince). Váže se k němu historická legenda: Ve druhém století před naším letopočtem, po vítězném povstání Makabejských se musel v Jeruzalémě nově vysvětit Chrám. K naplnění chrámového svícnu, menory, bylo ale třeba mít olivový olej na osm dní svícení, a Židé nalezli v zpustošeném chrámu jen malou nádobku se zásobou na jeden den. Stal se však zázrak – ta troška oleje vystačila na celých osm dní. Chanuka se slaví na paměť vítězného vstupu Makabejských do Jeruzaléma a „zázraku oleje“..
V těchto časech se samozřejmě nabízí pojmout svátek symbolicky, vždyť na půdě, kde se před více než dvěma tisíci lety odehrál jeden ze zápasů Židů o život a víru, se opět bojuje. Vlastně se tam v té či oné podobě odehrávají boje permanentně. „Letošní svátek bude mementem zamyšlení nad nekonečným bojem za malý kousek pouště, svobodného místa pro život a modlitbu, o který se vede nekonečná válka. Historie není kultura kolem nás. Historie jsme my. Proto také válka jsme my, ať se odehrává kdekoli jinde na světě. Každé nové vítězství při dobývání chrámu jsme také my,“ soudí ředitel Památníku ticha Pavel Štingl.
Opravdu, dějiny, jsme my, jsou v nás, my je tvoříme.
V současné době se tragické válečné konflikty stávají i prubířským kamenem, jací jsme, jaké jsou naše charaktery, postoje a přesvědčení, náš vztah k bojujícím národům. Například jak moc jsme se už „unavili“ podporou Ukrajiny napadené agresorem. Neměli bychom být unaveni vůbec! Ukrajina stále potřebuje naši morální i materiální pomoc, která nás – v bezpečí hlubokého zázemí – nijak neohrožuje, naopak přispívá k našemu bezpečí.
Letošní Chanuka se odehrává ve zvlášť napjatém čase konfliktu na Blízkém východě. Bohužel, dění v Gaze se stalo také příležitostí pro rozsáhlé antisemitské projevy v řadě zemí a měst Evropy. Do jaké míry byly iniciovány tamními obyvateli původem z Palestiny či jiných arabských zemí, není až tak podstatné, neboť se jich téměř masově účastnili i místní, nearabští občané. Pochodovali pod transparenty požadujícími „svobodnou Palestinu od řeky k moři“, tedy jinak řečeno, vyhlazení státu Izrael. Hlasitě zněla nejen protiizraelská, ale zjevně protižidovská hesla. Mnozí jako by zapomněli na vpád do Izraele a nelidsky kruté vraždění Izraelců 7. října, kterého se dopustil Hamás. Jako by nezabil přes tisícovku nevinných lidí, žen a dětí a neodvlékl stovky rukojmí.
Připusťme, že vnímání konfliktu na Blízkém východě je ovlivněno našimi informacemi, morálkou, citovou výbavou i naším svědomím. Avšak pro ďábla antisemitismu, který zas vystrčil své hrozivé rohy, to věru neplatí. Není pro něj omluvy. Zdá se, že jen tiše čekal na příležitost, kdy a kde bodnout. Je to nebezpečné. Ze zdánlivě spontánních, ale znepokojivě dobře organizovaných projevů „lidového“ hněvu se může obratem okamžiku spustit nekontrolované zlo. Vzpomeňme na Německo druhé poloviny třicátých let minulého století.
Léta si kladu otázku, kde se v tzv. normálních, na pohled „slušných“ lidech bere antisemitismus. A to i po válce, v níž nacisté zločinně zlikvidovali značnou část židovské komunity. Antisemitismus stále žije, taky ve druhé polovině dvacátého století. A jak se ukazuje, i dnes, v pokročilém 21. věku. Je v tom obyčejný mindrák méně schopných a neúspěšných? Frustrovaných, že neumějí hrát jako skvělí židovští muzikanti světového věhlasu? Že nedokázali vymyslet převratné objevy jako Oppenheimer? Že nepřišli s freudovskou psychoanalýzou, která proměnila psychiatrii? Nevypočítali teorii relativity? Nebo nedokázali úspěšně podnikat, a ještě k tomu provozovat širokou dobročinnost jako Soros? (U toho jména je dobré se zastavit právě v rámci „boje“ s pomyslným Sorosovým vlivem v Maďarsku využívá Viktor Orbán a jeho skvadra antisemitské nálady, a také je obratně vytváří.)
Možná je jedním ze zdrojů antisemitismu (často podvědomá) potřeba mít nepřítele, na kterého lze svést všechno špatné? Inflaci, zdražování energií, nefungující doprava, válečný konflikt, který sice zavinil někdo jiný, ale židovský pachatel je v propagandě působivější? V té souvislosti mi přijde trpce příznačný starý, ale pořád smutně aktuální vtip: Pan Novák sděluje panu Studničkovi: „Za všechno můžou Židi a cyklisti!“ A pan Studnička udiveně opáčí: „Proč cyklisti?!“
Teď ovšem není moc nálada na žertování, Chanuka 2023, a ostatně i letošní vánoční svátky, které jsou Chanuce blízké nejen časově ale i duchem, nutí spíš k přemýšlení, co se stalo, že jsme tam, kde jsme.
Proto je dobře, že taky na pražském nádraží Bubny svítí – letos už po páté – devítiramenná chanuková menora. Jako sváteční světlo, připomínka někdejších transportů před více než osmdesáti lety, i jako symbol vzájemnosti mezi lidmi.
Už řadu let se v těchto místech buduje Památník ticha. Je umístěn právě sem, odkud odjížděly transporty českých Židů na smrt, do ghett a posléze do vyhlazovacích táborů. První svíci tu letos zapálil 7. prosince odpoledne zemský rabín Karol Sidon. Třetí světlo a zvláštní připomínka bude věnována památce Karla Schwarzenberga, zakladatele čestného sboru Památníku ticha. Nedožil se dokončení projektu, který se vinou různých překážek opožďuje. Ale vzpomínka na jeho inspirativní a zakladatelskou osobnost a noblesní vlastnosti, k nimž patřily humanismus a tolerance, zůstává živá i tady a teď.
publikováno: 7. 12. 2023
