Po smrti Karla Schwarzenberga se většina komentářů soustředila na jeho život a činy. Ne však na historický význam jeho odchodu.
Původ evropské šlechty sahá do Římské říše, v níž pozemková elita zvaná patriciové vládla chudým plebejcům a zotročeným služebníkům. S rozpadem Římské říše tento společenský systém pokračoval i v pozdějších staletích. Ve feudálním systému (v Evropě i jinde) byli šlechtici zpravidla ti, kdo drželi léno, často půdu nebo úřad, ve vazalském poměru, tj. výměnou za věrnost a různé, hlavně vojenské, služby vazalovi, kterým mohl být výše postavený šlechtic nebo panovník. Zároveň se stala dědičnou kastou, která navíc využívala a zneužívala významná privilegia. Tak či onak, byla to šlechta, která měla aktivní, určující a významnou roli v psaní evropských dějin.
Po první světové válce role šlechty v politice a tvorbě dějin Evropy postupně oslabovala, dá se říci paralelně s úmrtím císaře Franze Josefa. Koncem 20. století se politika a zasahování do dějin stala menšinovým zájmem šlechty, která se místo toho stále více soustředila na udržení svého majetku a obchodních zájmů.
Při nedávné debatě v britském parlamentu o významu šlechty se vyjádřil Hugh Crossley, 45letý 4. baron Somerleyton, takto: „Myslím, že dědičný šlechtický stav stojí za to zachovat a jeho princip vytváří pocit vrozené oddanosti blahu národa.“
O oddanosti blahu národa ze strany Karla Schwarzenberga není nejmenších pochyb. Byl kancléřem a ministrem, poradcem, zastáncem; na co se často zapomíná, je to, že ještě před svou politickou kariérou v letech 1984–1991, působil Schwarzenberg jako předseda Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, což ho vedlo k tomu, že usiloval o dodržování lidských práv v komunistických zemích, včetně své vlasti. V neposlední řadě se Schwarzenberg podílel na založení Československého dokumentačního střediska, které sídlilo na jeho zámku v bavorském Scheinfeldu. Byla to instituce, která shromažďovala zakázanou literaturu a další materiály související s protitotalitním odbojem a nezávislým myšlením v době komunistického režimu. Jeho sbírky jsou nyní uloženy v Národním muzeu v Praze. Když se podíváme zpět do dějin rodu Karla Schwarzenberga, tak jeho větev vede přímo ke Karlovi Filipovi ze Schwarzenbergů, který v „bitvě národů“ u Lipska porazil Napoleona v roce 1813.
Tolik k oddanosti Karla Schwarzenberga. Jenže pro pokračování ve „vytváření pocitu vrozené oddanosti“ musí přijít nástupce, další vzor. Když se ale podíváme na postmoderní společnost dnešní Evropy, ve které oddanost a vše s ní spojené postupně degraduje a ztrácí relevanci, vidíme pouze prázdné jeviště, bez jediné stopy na zaprášených prknech.
Pouto mezi člověkem a jeho zemí, tvořené „obecným blahem“, ať už skutečným, nebo domnělým, už navždy nebude moci sázet na šlechtu. Úmrtí Karla Schwarzenberga je úmrtím významné veřejné role šlechty v Evropských dějinách. Zemřel poslední z Mohykánů.
publikováno: 18. 12. 2023
