Byl jich všech bezpočet. Masarykovými prvními „dětmi“ byli jeho studenti v osmdesátých letech 19. století. Obdivovali se mu a milovali ho. Patřili mezi ně i ti, kdo se na jeho stranu postavili ve sporech o Rukopisy a v Hilsneriádě, zejména však ti, kdo pochopili převratný význam jeho přednášek, veřejných vystoupení, článků a knih, Sebevraždou a O studiu děl básnických počínaje a V boji o náboženství a Světová revoluce konče. Poté, co vystoupil proti Rakousku-Uhersku a po fenomenální cestě kolem světa zvítězil, se ujalo označení „tatíček Masaryk“, které vytvořili mladí vojáci, naši „kluci“ osiřelí v ruském zajetí, když viděli, že Rusové mají svého „tatíčka cara“.
Proslavil se tehdy nejen u nás, ale v celém světě. Americký prezident Woodrow Wilson mu uvěřil víc než rakousko-uherskému císaři Karlu I., podle britského premiéra Davida Lloyda Georga byl největším státníkem 1. světové války, francouzský premiér Léon Blum o něm po jeho smrti napsal: „Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.“
Jako nekonformní myslitel a politik měl vždy mnoho nepřátel, avšak celé generace našich předků – těch, kterým šlo po jeho vzoru o prosazování morálky a zdravé demokracie – věřily jemu. Po komunistickém převratu však došlo k zásadní změně. Komunisté patřili k nepřátelům nejzavilejším, nejútočnějším a nejprolhanějším. Protože jejich éra trvala dvakrát tak dlouho jak éra 1. republiky (40 a 20 let), podařilo se jim ho z našeho veřejného povědomí postupně téměř vymýtit. Stejně smutné nebo ještě smutnější bylo to, že po roce 1989 tomu nasadili korunu postkomunisté, kterým už stačilo, že o něm pouze mlčeli. Poměr let tak vyrostl na 75 ku 20.
Naše nynější demokracie, založená „Klausovými dětmi“, je v krizi. Zmanipulované generace „Gottwaldových dětí“, stejně jako generace „Husákových dětí“, s tím nic nenadělá. Nadějí jsou jen (ti) mileniálové, kteří chápou, že nejde pouze o klima, ale též o závažné celospolečenské změny. Že je třeba vrátit se nejen k Havlovi, ale zejména k Masarykovi.
publikováno: 18. 1. 2024