Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná o umlčování kritiků Hamásu v Gaze, nebo o represe proti Palestincům v Izraeli, kteří vyjadřují podporu palestinské věci. Vymýcení nesouhlasu konflikt dál prohloubí.
„Kde jsi, Mohamede?“ Zamumlal jsem si pro sebe, zatímco jsem procházel svůj kanál na facebooku. Od začátku války v Gaze kontroluji hned ráno facebook a hledám uklidňující známky toho, že moji přátelé z Gazy jsou stále naživu. Před týdnem jsem si všiml, že už více než 24 hodin se neobjevil žádný Mohammedův příspěvek. Byl jsem nesmírně znepokojen a okamžitě jsem se pokusil kliknout na jeho profil. Zjistil jsem, že celý jeho účet zmizel. Zavolal jsem mu a naštěstí jsem zjistil, že je naživu.
„Kde jsi, Mohammede?“ zeptal jsem se s úlevou.
„Potřebuji se stát neviditelným,“ řekl a vysvětlil, že musel svůj účet deaktivovat, protože mu vyhrožují smrtí. Bylo mu řečeno, že se „zrádci“, jako je on, bude po válce řádně naloženo. Dali mi jasně najevo, řekl mi Mohammed, že se nebudou nejdřív ptát a pak střílet. Prostě budou střílet. Byly to bezpečnostní síly Hamásu.
Mohammed, významný básník z nové generace nadaných básníků v Gaze, byl mnoho let opatrným kritikem vlády Hamásu v Gaze. S rozvíjející se hrůzou izraelské odvety za krutý útok Hamásu ze 7. října se již nedokázal udržet na uzdě. Byl v kritice Hamásu a jeho katastrofální válečné politiky nekompromisní. Zesměšnil ty, kteří chválili operaci Hamásu Tawafan al-Aksá, což je označení Hamásu pro jeho útok na Izrael, a poukázal na to, že je obecně morálně a politicky škodlivá pro palestinský lid, a zvláště ničivá pro životy a majetek občanů Gazy.
V jednom ze svých příspěvků Mohammed prohlásil, že Hamás nereprezentuje jeho ani jeho rodinu, ba ani lidi jako on. Jasně prohlásil, že pokud by jeho manželka a dvouletá dcera nebo kdokoli jiný z členů jeho rozvětvené rodiny zahynul při izraelském bombardování, činil by Hamás stejně odpovědným jako Izrael.
Mohammed pochází z uprchlické rodiny. Jeho prarodiče uprchli do Gazy během války v roce 1948. On sám se narodil v uprchlickém táboře. Od roku 2007, kdy byla v Gaze odstavena od moci palestinská samospráva, žije Mohammed pod vládou Hamásu. Stejně jako mnoho lidí jeho generace, zejména kreativních a liberálně smýšlejících lidí, volá po mírovém jednání s Izraelci, v naději, že by se život v Gaze mohl stát nějakým způsobem méně nesnesitelným. Ale marně.
Hlasy nesouhlasu v Gaze jsou od roku 2007 stále hlasitější, zejména po různých katastrofálních vojenských střetech Hamásu s Izraelem. Ale od 7. října a vzhledem k rozsahu probíhající katastrofy, která je důsledkem akce Hamásu, ztratilo mnoho lidí v Gaze trpělivost. Dospěli k přesvědčení, že tragická situace v Gaze nemůže skončit bez úplného odzbrojení Hamásu a dalších militantních skupin.
Hamás nikdy netoleroval kritické názory vůči svému vedení a politice. Zpráva organizace Human Rights Watch z roku 2018 odhalila, že Hamás provedl desítky svévolných zatčení za pokojnou kritiku, která se obvykle zaměřovala na příznivce Palestinské samosprávy v návaznosti na spor mezi Fatahem a Hamásem. Pokud došlo k protestům, byly rychle potlačeny.
Kritici, jako je Mohammed, jsou však nezávislými hlasy. Nepředstavují alternativní autoritu. Jsou stejně kritičtí ke všem palestinským organizacím. Proto nad nimi Hamás přivírá oči. Hamás také chtěl před svými „přáteli“ na Západě ukázat určitý respekt ke svobodě slova. Nyní se situace změnila: je v sázce celý osud Hamásu, který proto urychlil úsilí o potlačení jakýchkoli hlasů nesouhlasu.
Lidé v Gaze se modlí za okamžité a trvalé příměří, které považují za jedinou šanci na přežití. Pro Mohammeda a jemu podobné disidenty však může být úplný odchod z Gazy jedinou možností, jak přežít nebezpečí izraelského bombardování i pronásledování ze strany Hamásu. Doufá, že se mu podaří co nejdříve a jakýmkoli způsobem uprchnout do Egypta.
„Tohle je naše druhá Nakba (katastrofa),“ řekl mi, první byla válka v roce 1948, která z jeho prarodičů a jejich nástupců udělala uprchlíky v Gaze. Kdyby se mu podařilo z Gazy uprchnout, on, jeho žena a dcera by znovu zažili život uprchlíků.
S odchodem lidí, jako je Mohammed, nezůstane v Gaze nikdo, kdo by mohl svobodně vyjadřovat své názory, kromě příznivců Hamásu, jejichž extrémní politické názory a vize jsou iluzorní. Někteří z těchto lidí věří, že probíhající válka nutně způsobí úplné zničení Izraele. Po odchodu lidí, jako je Mohammed, nezůstane v Gaze nikdo, kdo by jejich absurdně sebedestruktivní názory zpochybnil.
„Každé slovo je monitorováno“
Kdyby se však Mohammed narodil v zemi, která se po roce 1948 stala Státem Izrael, a stal se tak sám palestinským občanem Izraele, stejně by dnes neměl jinou možnost než mlčet, a to i v případě, že by mu nebylo vyhrožováno smrtí. Při vyhledávání příspěvků svých přátel z Gazy jsem si totiž všiml, že podezřele mlčí i moji palestinsko-izraelští přátelé.
Věděl jsem o nich, že obvykle otevřeně kritizují jak izraelskou vládu, tak palestinské vedení – na Západním břehu i v Gaze –, takže mě překvapilo, že jsem neviděl žádné jejich příspěvky ani žádné komentáře k útokům Hamásu a následné izraelské odvetě. Sarkasticky jsem napsal, že nahlas přemýšlím, zda mlčí ze strachu před raketami Hamásu. Druhý den jsem obdržel soukromou zprávu s jedinou jednoduchou otázkou: „Neslyšel jsi, co se stalo Dalale Abu Amnehové?“
Dalal Abu Amneh je populární palestinská zpěvačka, influencerka a lékařka z Nazaretu. Izraelské úřady ji vyslýchaly kvůli příspěvku na Instagramu, který se skládal z jediného verše z Koránu, jehož smyslem bylo, že není konečného vítěze než Boha. Izraelská policie ji z nějakého důvodu podezírala, že použití takového verše je projevem solidarity s Hamásem, a tak strávila dva dny ve vazbě.
Pak jsem se dozvěděl, že aktivisté z organizace Standing Together, jedné z největších izraelsko-palestinských skupin usilujících o mír, byli v Jeruzalémě zatčeni za vylepení plakátů s tímto nápisem: „Židé a Arabové, zvládneme to společně.“
Úpadku racionality se nevyhnula ani izraelská veřejná debata. Někteří krajně pravicoví politici a komentátoři dokonce tvrdí, že zničení Gazy stejným způsobem, jakým byla za druhé světové války zničena města jako Drážďany a Hirošima, je nejlepší možný způsob, jak ukončit nebezpečí, které představuje Hamás.
Izrael je považován za jedinou demokracii na Blízkém východě, přesto se jeho občané palestinského původu bojí protestovat proti takovým výzvám k masovému vyvražďování civilistů v Gaze. Spojil jsem se proto s Nohou, palestinskou přítelkyní z Haify, abych zjistil, proč se bojí. Noha je učitelka a spisovatelka a obvykle je upovídaná a neomalená ve vyjadřování svých názorů, ale tentokrát působila uzavřeně a zdrženlivě.
„O současné situaci nemůžeme nic napsat,“ odpověděla stroze.
Zeptal jsem se, zda se Palestinci v Izraeli bojí, protože jsou vystaveni všeobecnému pocitu zastrašování, nebo zda skutečně existují zákony, které jim zakazují svobodně vyjadřovat své názory. Její odpověď byla opět rázná: „Každé slovo je monitorováno.“
„Kdo monitoruje každé slovo?“ Doufal jsem, že uslyším její vysvětlení, ale mlčela, což naznačovalo, že je monitorován i náš soukromý rozhovor.
Izraelská vláda slíbila, že bude pokračovat v ofenzivě, dokud Hamás nezlikviduje. Ti z nás, kteří mají přímé znalosti politiky a historie v Palestině a Izraeli, s jistotou vědí, že takového cíle nelze dosáhnout, pokud nebude celá Gaza zcela zničena. Jinými slovy, aby izraelská vláda dosáhla svého cíle, musela by se řídit radami těch, kteří vyzývají, aby se s Gazou stalo to, co se stalo s Drážďany nebo Hirošimou.
Mohammed mi řekl, že mnoho obyčejných lidí v Gaze věří, že Hamás nakonec zvítězí. „Ale jak je to možné, když je zřejmé, že Hamás bojuje jako o život?“ Namítl jsem. „Nebo je to tak, že by se za vítězství považovalo už jeho pouhé přežití?“
„Lidé v Gaze žijí v obležení již více než 16 let,“ řekl Mohammed a dodal, že situace se zoufale zhoršuje. „Izolace a zoufalství přiměly lidi hledat útočiště v politických představách a iluzích,“ vysvětlil. Mohammed mi řekl, že když se 7. října ráno objevily zprávy, stovky gazanských civilistů překročily hranici do Izraele doslova po stopách útočníků Hamásu. Cílem některých z těchto civilistů bylo rabování bohatých izraelských domů a nemovitostí. Jiní se však domnívali, že se vracejí domů, do země, odkud jejich předkové uprchli během války v roce 1948. Věřili, že Izrael je dobýván a že izraelské obyvatelstvo odchází, a oni, civilisté, se chtěli ujistit, že se tam dostanou dříve než ostatní, aby mohli obsadit nejlepší volné nemovitosti.
Politické bludy a absurdní názory, jaké vyjadřují extremisté na obou stranách, by byly neškodné, kdyby ti, kdo je zastávají, nebyli u moci a nebyli ozbrojeni. To však není případ Gazy a Izraele. S umlčením hlasů rozumu by si takové šílené názory mohly velmi snadno získat pozornost těch, kteří jsou u moci. Výsledkem by byla katastrofa takového rozsahu, jakou jsme nezažili od druhé světové války.
Text vyšel na serveru Eurozine 11. března 2024. Poprvé byl publikován v angličtině (Index on Censorship) 9. listopadu 2023. Od té doby se mnohé z autorových předpovědí tragicky potvrdily, především ta o rozsáhlé civilní katastrofě v Gaze.
Samir El-Youssef je spoluautorem knihy Gaza Blues (spolu s Izraelcem Etgarem Keretem): David Paul, Londýn, 2005.
publikováno: 15. 4. 2024
