Politika je skutečnou politikou jen tehdy, když vidí za horizont přítomnosti. Když se v dnešku stará o lepší budoucnost více než o to, jak se voličům zalíbit právě teď. Nejsilnější politická strana v Česku to chápe bohužel velmi málo, jak ukazují i výroky předsedy stínové vlády ANO Karla Havlíčka.
„Netušíte, co bude za měsíc, a malujete plány na třicet let dopředu,“ postěžoval si Karel Havlíček, stínový premiér za ANO a bývalý několikanásobný ministr. Jeho námitka se týkala návrhu důchodové reformy, kterou vláda Petra Fialy hodlá projednat ještě do konce letošního roku. ANO se, jak známo, účasti na jednáních o reformě vzdalo: prvně se cítí uraženo prezidentovým vyjádřením po první společné schůzce vlády a opozice na Hradě, po níž Petr Pavel řekl, že panuje všeobecná shoda na prodloužení věku odchodu do důchodu, což, jak se ukázalo až o několik dní později po ingerenci Andreje Babiše, ANO radikálně odmítá; Babišovo společenství také nechce nově jednat s někým, kdo jako vláda předem deklaruje, že nebude na reformě nic moc měnit. Jako by ANO v Babišově vládě konzultovalo svou politiku otevřeně s opozicí, zejména šlo-li o otázky, které vyžadují širší shodu, než je aktuální vládní většina. Opozice přece i tehdy byla „stafáží“, jak tomu říká Havlíček. Když dva dělají totéž, není to – evidentně – totéž. Morální i ryze pragmatické hodnocení je najednou čiré politikaření, protože zcela závisí na tom, na které straně politické bitvy právě stojíte: jste-li u vlády, nebo v opozici, což zdaleka neplatí jenom o ANO, které však problém „dvojího metru“ často rádo tématizuje, samozřejmě jen jednou stranou směrem k sobě, tedy k tomu, komu se stále ubližuje.
Výrok Karla Havlíčka na sociálních sítích ale svědčí o hlubším nepochopení odpovědné politiky, která nemůže myslet „jen na ten dnešní den“, tedy nanejvýš k příštím volbám. A to nejen proto, že volby jsou v dnešních komplexních demokraciích prakticky každý rok (obecní, krajské, senátní, sněmovní). Karel Havlíček jako by popíral, že podobně jako každý dobrý byznysmen musí mít i stát i momentální politická reprezentace nějakou širší rozvojovou strategii, jejíž naplnění pak dosahuje různými (ideologicky, ekonomicky, technicky, sociálně) taktickými a politickými postupy. Bez širšího strategického rámce se dobrá politika dělat nedá, protože zcela ignoruje běh času, tedy zkušeností potvrzené vědomí, že věci (ani my sami) nebudou pořád takové, jako jsou dnes. Taková politika nežije ani přítomností, ale spíše minulostí, protože řešení, která nachází, rostou vždy z toho, co bylo, ne z toho, co na základě zkušenosti spíše bude. Politik nemusí být vizionář, aby byl stratég. Nemusí být například fantasta, aby věděl, jaký bude demografický vývoj v dalších dvaceti letech, a podle toho se pokoušel nastavit model budoucího důchodového systému. Možná platí dokonce opak: často nevíme, co bude dnes či zítra, ale velmi dobře můžeme vědět, co bude za třicet let. Podle toho se také má či měla by dělat politika.
Havlíček ve svém výroku na síti X možná odhalil více, než chtěl. Totiž skutečné chápání politiky hnutí ANO, která se stále více a stále otevřeněji projevuje jako „populismus okamžiku“. Veškerá energie se tu napíná k maximálnímu emocionálnímu vytěžení každodenního dění. Udržet tuto emoci – vidíte, jsme tu pro vás, zase bráníme váš obyčejný a stále více i český, tedy NÁŠ život, který ohrožuje vláda, Brusel, kdekdo, ale my vydržíme, jsme s vámi, buďte s námi – je základem politického boje hnutí ANO. Stabilní volební preference kolem třiceti procent dokládají, že se to vcelku daří. „ANO vibe“ se usadil ve společnosti a drží, protože se zřejmě nejvíce kryje s většinovým životním naladěním či stylem. „Populismus okamžiku“ sice letí na kritice druhých, ve skutečnosti však vytváří pozitivní pocit sebeuspokojení – že nejsme sami, že se někdo o nás stará, že nemusíme nic měnit, že žijeme po svém a vždy vlastně tak nějak dobře a správně. „Populismus okamžiku“ vymazává čas, a tím i strach z budoucnosti, v tom je jeho největší přitažlivost a politická síla (tedy kumulovat jinak nesourodý a tekutý dav vnějškově nespokojených).
Politika má věci proměňovat, většinou by asi všichni chtěli, aby to bylo směrem k lepšímu, což ale znamená tak, aby také lépe pracovaly v přicházejícím čase. Politika, která to nedělá, protože myslí jen na momentální chvění (vibe) volební většiny, vlastně už není politika. Taková činnost se nejvíce podobá animátorské praxi na dovolené: rozhýbat, pobavit a stmelit dav, udělat mu dobře, aby přijel (volil) znovu na to samé místo či firmu, a vyplnil tak očekávatelně dobře svůj formulář spokojenosti.
Karel Havlíček není stínový premiér ANO náhodou. Je jím mimo jiné i proto, že má ze všech politiků tohoto hnutí největší přehled a praktickou inteligenci. Rozdíl mezi politikou a animací davu mu přesto uchází a dlouhodobě ho přehlíží. Pro politickou výhodnost, zdá se být to jediné vysvětlení. Je to jistě slastné a opojné, ta úspěšná jízda na „vibu okamžiku“ – jak ale potom věřit tomu, že jako premiér začne s ANO místo animace dělat (odpovědnou) politiku?
publikováno: 29. 4. 2024
