Hněv studentů kvůli izraelskému útoku na Gazu se zaměřil na jejich vlastní univerzity, jejichž odmítnutí odsoudit izraelskou agresi považují studenti za morální selhání. Uzavíráním protestů za účelem „ochrany“ neutrality akademického prostředí to univerzity jen potvrzují.
Nejvyšší soud OSN v Haagu, Mezinárodní soudní dvůr, 26. ledna shledal, že je pravděpodobné, že izraelské násilí v Gaze se rovná genocidě. Toto rozhodnutí potvrdilo to, co gazanští novináři s obrovským osobním rizikem dokumentovali celé měsíce a na co upozorňovali vědci zabývající se genocidou. Rozsáhlá území Gazy zachvátil hladomor, hrozí pozemní invaze do Rafáhu, v novinách se denně píše o nových hrůzách.
V celé Evropě a USA protestují studenti proti postojům svých univerzit k dění v Gaze. Mnohé univerzity odmítají zaujmout stanovisko a papouškují postoje svých vlád. Studenti vidí morální závažnost situace jasněji. Odmítají pragmatismus. Jejich morální cítění je vyhrocené. Očekávají, že svět bude uspořádán podle toho, co je správné, a ne podle toho, co je oportunní, co se vyplatí.
Místo toho, aby univerzity chválily politické uvědomění svých studentů, označují jejich rozhořčení za nebezpečné. Na mé vlastní univerzitě povolali úředníci policii, aby protesty ukončila. Tím, že se univerzity rozhodly protestující tímto způsobem kriminalizovat, zkreslují podstatu hněvu svých studentů.
Hněv a protest
Protesty rozhněvaných lidí jsou často špatně chápány. Snadno se dá pochopit proč. Konvenční moudrost nám říká, že hněv je nestálý, „náchylný k excesům“, jak říká morální filozofka Martha Nussbaumová. Nussbaumová je do značné míry pesimistická, pokud jde o hněv, který podle ní vždy směřuje k pomstě. Pomsta je totiž často motivována hněvem a přesvědčením, že spravedlivé násilí může vyvážit misky vah spravedlnosti. Nussbaumová tvrdí, že se jedná o formu „magického myšlení“, které je poháněno „metafyzickými představami o vesmírné rovnováze“. Naše násilí nemůže nikdy napravit škody, které nám byly způsobeny. Škody se tím neruší.
Pokud přijmeme názor Nussbaumové, studenti protestují, protože touží po odplatě. Jde jim o akademickou obec a jejich protesty a narušení mají za cíl „vyvážit“ škody. Kromě zjevných morálních problémů s odplatou se z tohoto pohledu zdá, že hněv studentů je špatně zaměřený a iracionální. Mstivý hněv je obvykle zaměřen na toho, kdo způsobil škodu, ale univerzity, na něž hněv dnes míří, nejsou za události v Gaze odpovědné.
Hněv však může spočívat také ve sdělování křivd a vyjadřování potřeby odpovědnosti. Zlobím se, když někdo, s kým jsem v morálním vztahu, tento vztah porušuje. Hněv vyjadřuje mé přesvědčení, že došlo ke křivdě, a artikuluje se prostřednictvím protestu. Podle P. F. Strawsona jsou emoce jako hněv a rozhořčení ve skutečnosti konstitutivní pro naše morální reakce. Být bez afektu tváří v tvář odpornému násilí znamená postrádat část své lidskosti.
Audre Lorde jednou popsala hněv „jako úlitbu“, oběť tomu, kdo trpí, akt solidarity. Zjistila, že hněv hájí částečně proto, že hněv utlačovaných tříd je vládnoucími třídami často odmítán jako násilný a destruktivní. Lordeová tvrdila, že tento druh hněvu se liší od nenávisti a pohrdání, které jsou skutečně čistě destruktivní.
Ale ať už chápeme hněv jako formu solidarity, nebo jako výraz morálního rozhořčení, v obou případech uznáváme, že může být produktivní. Takto popisuje morální jádro hněvu filozof Jeremy Bendik-Keymer: „Hněv je stížnost a usiluje o morální nápravu – především vztahu a přinejmenším postavení toho, kdo byl morální křivdou na okamžik vymazán. Pokud se viník (viníci) sám (sami) nepřizná (nepřiznají), může společenství, které protest vyslyší, alespoň posílit postavení toho, komu bylo ublíženo. … Veřejná povaha hněvivého protestu potvrzuje něco, co je morálně významné, a vyzývá tak k solidaritě, protože apeluje na morální odpovědnost.“
Tento popis hněvu staví hněv, který je jádrem studentských protestů, do jiného světla. Protestující studenti pociťují kombinaci smutku a hněvu nad násilím, které vidí na obrazovkách nebo, pokud jsou Palestinci, často nad násilím páchaným na jejich blízkých. Zlobí se na své univerzity, protože vnímají, že tyto instituce postrádají morální důslednost.
Protestující studenti v Nizozemsku mi řekli, že si myslí, že nizozemské vzdělávací instituce uplatňují dvojí standardy ve vztahu k válkám a násilí. Zatímco jiná zvěrstva hlasitě odsuzují, zejména ruskou agresi proti Ukrajině, nizozemské instituce vyzývají k neutralitě, pokud jde o Gazu. Podle studentů je však prosazování neutrality jako hodnoty cynické, pokud je používána selektivně a udržuje marginalizaci bezmocných.
Neutralita
Předpokládejme, že by univerzity měly zůstat neutrální. Například Amsterodamská univerzita ve svém domovním řádu pro budovy kampusu zakázala všechny „projevy kulturní, politické a/nebo náboženské povahy“, přičemž se odvolává na roli univerzity jako neutrálního místa vzdělávání. Představitelé univerzity navrhují, aby to byl bezpečný prostor pro všechny, který je apolitický. Přijmeme-li toto pojetí, pak lze hněv studentů skutečně považovat za nesprávně zaměřený: na univerzity nepatří.
Pokud však chceme, aby si univerzity tváří v tvář krutostem zachovaly neutralitu, měli bychom si položit otázku, co přesně myslíme neutralitou. Mnoho věcí, které akademici a vědci studují, existuje ve více rovinách. Vezměme si například bílý fosfor. Na jedné straně je bílý fosfor věcí objektivní vědecké zvědavosti, kterou bychom mohli studovat v chemické laboratoři, na druhé straně je to chemická látka používaná v munici zakázané Ženevskými konvencemi, protože způsobuje popáleniny třetího stupně, které sahají až ke kostem a mohou vést k selhání mnoha orgánů. Amnesty International prokázala, že izraelská armáda používá v Gaze bílý fosfor.
Předměty vědy vnímáme ve více rovinách, tak je to i s univerzitami, které jsou také normativními a politickými prostory v přímějším smyslu. Vynášejí hodnotící soudy o tom, co je ve vědě důležité. Na základě normativních hodnocení přijímají a poskytují finanční prostředky. Podílely se na kolonialismu a otrokářství. Univerzita zdaleka není neutrální půdou, kde se šíří vědění nedotčené světem, ale je skrz naskrz politická. A jinak to ani být nemůže. Můžeme to odmítat, ale pak ignorujeme lidskou realitu, která strukturuje a motivuje naše intelektuální úsilí a svět, v němž mají předměty vědy smysl a význam. Protestující studenti odmítají ignorovat svět, v němž je jejich vzdělání zasazeno.
Odpovědnost
Abychom pochopili, v jakém smyslu jsou univerzity odpovědné, je nezbytné oddělit dvě formy odpovědnosti: kauzální a politickou. Za událost jsem kauzálně odpovědný, pokud k ní došlo v důsledku mého jednání. Jak však tvrdí filozofové, například Iris Marion Youngová, tento zdravý pohled na odpovědnost se vztahuje pouze na úzký okruh případů.
Odpovědnost podle Youngové dalece přesahuje případy, kdy je odpovědným činitelem ten, kdo škodu způsobil. I když jednotlivci a instituce nejsou kauzálně odpovědní za nespravedlnost, jsou přesto „politicky odpovědní“. To znamená, že jsou v pozici, kdy se mohou chovat „morálně vhodným způsobem“ s ohledem na nespravedlnosti, například tím, že přijmou opatření proti nim. Z této perspektivy sice univerzity nezpůsobily násilí v Gaze, ale přesto je jejich odpovědností proti němu něco dělat. Stejně jako my, jako voliči, tvůrci politiky, studenti, vyučující, administrativní pracovníci, jsme schopni zajistit, aby se dosáhlo správných „výsledků“.
Zjednodušeně řečeno: pokud jste spadli z kola, protože do vás někdo strčil, nejsem za váš pád příčinně ani přímo odpovědný. Jsem však odpovědný za to, že jsem vám pomohl zvednout se ze země. Tento druh odpovědnosti je vetkán do struktury našich společenských vztahů. Právě proto se univerzity nemohou vzdát své odpovědnosti vůči nespravedlnosti jen proto, že za ni nejsou kauzálně odpovědné. Dokud jsou univerzity v pozici, kdy mohou něco udělat pro zlepšení situace, zůstávají politicky odpovědné.
Vezměme si nizozemský případ. Nizozemské univerzity se přímo nepodílejí na válce v Gaze (na rozdíl od nizozemského státu, který nelegálně prodával Izraeli součástky pro stíhačky F-35), ale jsou politicky odpovědné. Mohou například pozastavit styky s izraelskými institucemi a společnostmi a zároveň podporovat palestinské studenty a instituce, které jsou napadány. Jako mocné vzdělávací instituce, které zaujímají důležité místo v národním i mezinárodním měřítku, mohou univerzity zaujímáním morálních postojů něco změnit. Studenti chtějí, aby si tuto odpovědnost uvědomily.
Hněv má svá omezení. Fixace na naše vlastní emoce jako svědků zvěrstev je sebestředná, protože do popředí staví nás samotné, nikoliv ona zvěrstva. Navíc, jak upozorňuje Nussbaumová, rozhořčení a hněv samy o sobě nevedou ke změně: často jsou příliš krátkodobé. Vzpomínám si na vytrvalé rozhořčení nad zacházením s migranty v Evropě v době vrcholící „migrační krize“ v roce 2015: v novinových titulcích, při častých protestech i ve třídách. Nyní migranti trpí nesnesitelnými podmínkami v různých táborech po celé Evropě a nadále hromadně umírají na evropských hranicích – a nenávistná krajní pravice zaznamenává jedno politické vítězství za druhým. Hlasité protesty za migranty jsou pryč, zrovna když jsou nejvíce potřeba.
Rozhořčení je dočasné; to, co potřebujeme, jsou trvalé a strukturální závazky ke spravedlnosti. Univerzity jako stabilní instituce a společenství mohou být základem těchto závazků.
Solidarita
Jako studenti nebo učitelé jsme k sobě navzájem vázáni nejen jako členové akademické obce, ale také jako členové morální obce. V jakém vztahu, ptám se, stojíme k našim palestinským akademickým kolegům v Gaze, když nedokážeme odsoudit jejich decimování? Izrael zničil všechny univerzity v Gaze prostřednictvím leteckých útoků a plánovaných demolic. Podle Euro-Med Human Rights Monitor zabil Izrael při útoku na Gazu 94 univerzitních profesorů „stejně jako stovky přednášejících a tisíce studentů“. A to nemluvíme o osudu škol v Gaze a žáků, kteří je kdysi navštěvovali, z nichž tisíce nyní hladoví, tisíce jsou zmrzačené a tisíce mrtvé.
Neměli bychom se bát hněvu studentů, kteří si na svých institucích zakládají na morálce. Čeho bychom se měli obávat, jsou morálně prázdné instituce, které tváří v tvář zvěrstvům nedokážou převzít politickou odpovědnost.
Text vyšel na serveru Eurozine 16. dubna 2024. Překlad a krácení textu redakce Přítomnosti.
Sidra Shahid přednáší filozofii na Amsterdam University College.
publikováno: 6. 5. 2024
