Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších pořadů Martin Řezníček. Dokáže si představit, že by se vysílání veřejnoprávní televize obešlo bez koncesionářských poplatků? Jak reflektuje změny ve zpravodajství, které teď aktuálně hýbou Českou televizí? Ptal se šéfredaktor Přítomnosti Petr Fischer.

Petr Fischer: V minulosti jsi, Martine, působil jako zahraniční zpravodaj v USA (v době nástupu trumpismu) i v BBC. V médiích působíš 25 let, to už jsi mediální matador, řeklo by se?

Martin Řezníček: Já jsem si to uvědomil teď, když uplynulo 25 let od vstupu České republiky do NATO, že takhle dlouho už v médiích opravdu působím. Protože moje první velká živá reportáž byla z Liberce, ze vstupu Česka do NATO. Tehdy jsem o tom reportoval vypůjčeným mobilním telefonem. V celé redakci jsme měli jenom jeden. (smích)

PF: Pětadvacet let je dost dlouhá doba na to, abys dokázal říct, jakou změnou prošla média za tu dobu? Říkáš si někdy, co já to tady vlastně dělám?

MŘ: Kdysi na stáži v Londýně mi řekl Mark Brayne, což byl tehdy zpravodaj v Rusku a v Číně, že „novinařina je jediné povolání, které ti umožňuje zeptat se kohokoliv kdykoliv na cokoliv“. A tohle se podle mě nezměnilo, to ve mně stále je. Změnila se technologie a také společnost. Ptáš se mě asi na to, jak se tomu přizpůsobí média… Já myslím, že v jádru je novinařina – dejme tomu od krymské války v polovině 19. století – velmi podobná.

PF: A není to spíš tak, že dnes my novináři svět vytváříme? Není to tak, že média tvoří obraz, kterým se pak lidé zaobírají víc než realitou samotnou?

MŘ: Nevím, jestli se tohle změnilo. Role novináře je zprostředkovatelská. Nevím, jak potom diváci, čtenáři nebo posluchači s realitou pracují. Pevně doufám, že svět, který my jako novináři zprostředkováváme, deformujeme minimálně. Věřím, že čím víc reportujeme o tom, co se stalo, tak že si lidé na to skrze nás udělají lepší názor. Nabízíme jim samozřejmě obraz – není to nikdy stoprocentní realita.

PF: Když je reportér na místě nějaké události, je i jejím svědkem, což mu dodává na důvěryhodnosti. Ty jsi ale vstoupil do Událostí a tam podáváš jakýsi celkový obraz dne – což už je trochu jiná zodpovědnost. Navíc mluvíš o něčem, o čem už tak úplně svědčit nemůžeš…

MŘ: Přesně tak. Je rozdíl mezi „moderátořinou“, kde jsem jenom tváří, která zprostředkovává něco, co zpracoval někdo jiný, a mezi „reportéřinou“, kde má člověk k realitě přece jenom blíž. K reportáži si vytvoříš vztah jako ke svému dítěti.

PF: Součástí tvé práce je i určitá herecká průprava. Tvůj výraz musí působit přirozeně. Tenhle profesionalismus jsem u tebe vždycky obdivoval, umíš hrát tak, že jsi to ty. Přistihl ses někdy, že to už nejsi ty?

MŘ: Někdy se přistihnu u toho, že sám sobě zním jako můj rodič. (smích) Anebo jako někdo, koho nemám rád. To je nejhorší. Totiž když se večer díváte na zprávy, tak nejhorší, co se vám jako příjemci může stát, je, že vás začne rušit moderátor! Moderátor by neměl odvádět pozornost od tématu. Moderátor by měl „hrát“ tak, aby nebylo poznat, že něco hraje. A aby se z něj nestal rušivý element.

PF: A přišla někdy pochybnost, že jsi jenom obraz?

MŘ: Určitě, čím jsem starší, tím víc pochybuju. Možná, že když jsem dělal svou první reportáž v roce 1998, pochyboval jsem méně, než pochybuji teď. Pokaždé, když skončí nějaký rozhovor, říkám si, že jsem se měl zeptat ještě na tohle… Ale to napadá každého rozumně uvažujícího novináře. Proč jsem tohle neřekl? Proč jsem nemluvil s tamhletím člověkem? To k tomu patří. Ale že bych úplně vystoupil ze situace a říkal sám sobě, co tady děláš, to neumím.

PF: Ptám se na to záměrně proto, že dnes se s medialitou pracuje různými způsoby. Mluví se o manipulaci a o práci propagand. Tohle se možná v souvislosti s veřejnoprávním médiem změnilo. Ještě v roce 1999 by nikoho nenapadlo ptát se na vyváženost veřejnoprávních médií, dnes je to samozřejmost. Jak se s touhle tou proměnou vyrovnáváš?

MŘ: Velmi těžko. Jedna věc je, že máme zákon o České televizi a etický kodex, který upravuje, jak by televize měla fungovat. Ovšem druhá věc je, že tady neexistuje shoda na tom, co je veřejnoprávní vysílání a jak by přesně mělo vypadat. Máme zákon o ČT, ale nemáme prováděcí vyhlášku o ČT. Obecnost definice vede k tomu, že každý, kdo se k televizi vyjádří, má svým způsobem pravdu. Do toho do všeho se rozvíjí sociální sítě, kde má každý přístup ke každému. Jejich hlas je pak daleko víc slyšet a dochází k rozmělňování toho, co na jedné straně televize dělá a co je na druhé straně pravda. Do toho dezinformace, státní aktéři, nestátní aktéři… Každý, komu se nelíbí vysílání České televize proto, že nebylo vůči někomu kritické (nebo naopak), pak může moderátora jednoduše obvinit z toho, že se dopouští manipulace.

Za sebe můžu s čistým svědomím říct, že není v ČT nikdo, kdo by vědomě manipuloval. Ani tam není nikdo, kdo by snad seděl v zakouřené místnosti a rozhodoval o tom, co se bude nebo nebude vysílat.

Pokud se ve vysílání objeví nějaká chyba nebo něco, co vám nekonvenuje, je to jenom proto, že jsme lidé a tu chybu jsme udělali nevědomě. Ne s cílem někoho poškodit, ale proto, že spíme málo, a proto, že naše inteligence není nekonečná. A tohle se velmi špatně vysvětluje veřejnosti.

PF: Není pro vás jednoduché sestavit program takovým způsobem, abyste měli pocit, že jste splnili etický kodex. Problém je, že to začíná být osobní. Lidé na sociálních sítích útočí na moderátory tím, že do televize říkají své soukromé názory, které do ní nepatří, a že tím ovlivňují obraz světa. Tohle začíná být politický problém. Jak se s tím dá vyrovnávat? Nebýt aktivní na sociálních sítích?

MŘ: Problém je, že každý má představu, jak by veřejnoprávní vysílání mělo vypadat… Každý redaktor veřejnoprávního vysílání kdekoliv na světě má nějaký názor. Otázka je, do jaké míry s ním dokáže pracovat tak, aby ho nevydával do prvního plánu. Když dělám rozhovor s nějakým politikem, je dost možné, že můj názor se v tom nějak projeví, jakkoli budu hrát ďáblova advokáta. Lidé nám někdy píší, proč zrovna takhle argumentujeme, jestli si to opravdu myslíme? Moderátor je v tu chvíli oponentem – má klást otázky založené na něčem, co si respondent nemyslí. Dostává tak prostor, aby se obhájil. Moderátor tam není proto, aby říkal svůj názor, to je alfa a omega všeho. Jenomže moderátor existuje i v prostoru sociálních sítí, a tam se může stát, že svůj názor řekne. A chápu, že lidi pak zvedá ze židle, když najednou vidí, že ten či onen moderátor pak mimo svou práci začne na sociálních sítích někomu fandit.

Jedna věc je mít názor a druhá je, jak moc jej propaguješ. Já jsem vždycky žil v domnění, že by člověk na sociálních sítích neměl říkat to, co by neřekl ve vysílání.

PF: Víme však, že na sociálních sítích tomu tak úplně není. Lidé jsou tam radikálnější a otevřenější. Zaštiťují se při tom svou osobní občanskou svobodou, otevřenost očekávají…

MŘ: Z části je to vlastně legitimní očekávání. Já jsem v tomhle staromilec. Ale uvedu jeden příklad. Pravidelně (co týden) se do mě opírá Andrej Babiš, když má ve sněmovně svůj několikahodinový projev. Vyčítá mi prezidentskou debatu z loňského roku a vyčítá mi, že jsem ho poškodil. Že jsem prasák (jeho slova), že jsem manipulativní a aktivistický. Pak do toho stáhne i celou Českou televizi, pak někoho dalšího a pak rychle přejde k jinému tématu…

Problém je v tom, že já ctím, že jsem součástí nějakého organismu (ČT), a nepovedu soukromou válku s Andrejem Babišem, protože by to poškodilo Českou televizi. Jak by potom lidé mohli věřit České televizi? Tak tohle nedělám. Ale je pravda, že jsem se třeba dvakrát v loňském roce dopustil toho, že jsem si z toho na sociálních sítích udělal legraci. Tedy napsal jsem něco, co bych neřekl ve vysílání (ale šlo o nadsázku). Vím, že on pak tohle může použít proti mně.

Po debatě prezidentských kandidátů nastal zajímavý fenomén. Ve vlnách mi chodily výhrůžky smrti a pak výhrůžky typu, kdy už z ČT vypadnu a za co si mě lidé platí… Ty výhrůžky mi chodily vždycky poté, co pan Babiš někde vystoupil a něco řekl.

Přijde mi strašně zajímavá vazba mezi člověkem-politikem (jedno kterým) a jeho stoupenci, kteří jsou ochotni si večer sednout k e-mailu a dát prostor své zášti a frustraci a udělat si z ČT nebo z nějakého Řezníčka hromosvod pro své stesky. Byla to velmi zajímavá zkušenost.

PF: Vedle toho, co popisuješ, je tady ale zhruba polovina diváků, kteří po moderátorech veřejnoprávních médií chtějí, aby zastávali lidskou důstojnost, lidská práva atp. Někteří lidé mohou mít pocit, že ČT jde víc na ruku té straně, která si vybojovala např. větší obsazování v debatách… A panuje subjektivní dojem, že se do nich dostávají lidé, kteří by v nich ani být neměli, protože se dostávají na hranu etického kodexu. Jak se s tímhle dá pracovat? Vyrovnáváte se s tím se ctí?

MŘ: Já pevně doufám, že se nám to daří. A neříkám to proto, abych tu za každou cenu hájil svého zaměstnavatele. Na vnitroredakční politice v rámci zpravodajství se skutečně v posledních letech nic nezměnilo. Ale tenhle dojem, o kterým mluvíš, je mj. vytvářen například tím, že máme dávat prostor opozici a vládě – což je velký bič. Jsou situace a historické epochy, kdy je to složitější, nebo naopak lehčí. Problém je ten, že teď jsou v opozici pouze dvě strany. Předtím jich tam bylo daleko více, takže bylo jednodušší zajistit větší názorovou pestrost a vějíř vysílání, v němž se střídaly různé názorové proudy.

Teď je to naopak. Hnutí ANO (dominantní část opozice) má tendenci vysílat do debat velmi omezený okruh lidí. My se vždycky snažíme zvát různé typy lidí – i ty, o kterých jste za tři uplynulé roky nikdy neslyšeli. Ale nakonec to skončí u toho, že ANO řekne: Půjde paní Schillerová, pan Havlíček nebo pan Juchelka. Nikdo jiný nemá čas… A my jsme postaveni před to, jestli je tam vůbec zvát?! Jestli tam místo nich nenechat jen prázdnou židli? To by tam však ta prázdná židle byla velmi často, což by bylo pro diváky až nekomfortní.

Chápu, že najednou vzniká dojem, že ve vysílání je stále Havlíček, Schillerová nebo Babiš. Ale co se týče reprezentace opozice a vlády, tam fakt nedochází k žádnému posunu.

PF: Existuje nějaké měřítko pro to, že byste řekli, že toho a toho člověka z té a té strany už nikdy nepozvete, protože jeho výroky jsou už eticky nepřijatelné? Například Jiřího Kobzu z SPD, který po střelbě na FF UK napsal post na facebook, že si toho vraha škola vychovala sama…

MŘ: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali. Zase se dostáváme k tomu, že budeme v tomto případě chtít po té či oné straně, aby nám do debaty poslali někoho jiného, a oni řeknou, že jiného nepošlou. Tohle se děje velmi často.

Člověk, který obdrží mandát od voličů, reprezentuje nějakou část voličstva, a tedy má se do médií vyjadřovat. Můžeme říct, že je to alibismus („pět minut Hitlera a pět minut Žida“). Ale ať si názor na politika, kterého já považuji za obskurního, udělají lidé sami. Já nebudu tím, kdo jim bude říkat, jaký názor mají mít. Ale můžu toho politika chytat ve vysílání za slovo.

PF: Jsi v televizi 18 let. Změnil se za tu dobu způsob tohoto posuzování?

MŘ: Já myslím, že v základu se tohle nezměnilo. Co se změnilo, jsou vnější okolnosti (jiná vláda). Každé ráno na poradě se vede debata. Není to tak, že by se někdo zbláznil a řekl: Bude to takhle. Nakonec je to kolektivní rozhodnutí.

PF: Dřív to v televizi fungovalo tak, že někdo zavolal „udělejte nám tiskovku“, a tak se udělala tiskovka. Televize se snažila vyjít vstříc všem politickým stranám… Ony si na to trochu zvykly, takže dělaly tiskovky online a říkaly i věci, který se netýkaly tématu, zneužívaly toho. Změnilo se tohle vycházení s politiky, dokáže vedení ČT tohle odstiňovat?

MŘ: Rozdíl tam je. Byli vedoucí, kteří nedokázali držet nad zpravodajstvím ochranný deštník jako někteří jiní. Za posledních 12 let, kdy tam byl Zdeněk Šámal, i s příchodem Petra Mrzeny se tyhle věci standardizovaly v tom dobrém slova smyslu. Nikdo nám neříkal, že máme jít na tuhle tiskovku nebo jinam. Měli jsme v tom svobodu, jakou málokteré veřejnoprávní vysílání v Evropě má. Já jsem ještě v radě Evropské vysílací unie. Tam tohle s jednotlivými televizemi oficiálně řešíme (jednou za měsíc, neoficiálně téměř denně). A tak mohu říct, že jsme si v televizním vysílání opravdu užívali nebývalé svobody. Snad jsme jí nezneužívali…

Nebudu hodnotit stávající vedení ČT, je tam velmi krátce. Ale ve zpravodajství jako takovém se Petr Mrzena stal ze šéfredaktora ředitelem zpravodajství a Michal Kubal ze zástupce šéfredaktora šéfredaktorem. Tam také nenastaly žádné velké změny. Řeknu k tomu jednu věc: To, že tam tohle vedení je, není vůbec automatické. Hrozilo, že by se zpravodajství mohlo proměnit, a to se zaplaťpánbůh naštěstí nestalo.

PF: Cítíš teď nějaké politické tlaky v souvislosti s tím, co se teď děje v ČT? Přece jenom rezignoval celý etický panel…

MŘ: Ani my v televizi samozřejmě nežijeme ve vakuu. Politické tlaky tady byly vždycky. Každá strana to zkouší nějak jinak. Některé strany jsou flagrantnější, některé sofistikovanější, některé jsou nesofistikované, přízemní až podlé (takové lidové, řeklo by se). Od tlaku přes esemesky (zahrajte nám to či ono) přes to, že nejmenovaní poslanci zejména z jednoho hnutí začnou nevybíravým způsobem komentovat, co mají na sobě redaktorky ve sněmovně, jakou mají barvu vlasů a jestli náhodou nejsou těhotné. I to je tlak, jak televizi k něčemu přimět.

V poslední době se stalo v ČT několik věcí, které z hlediska PR nejsou úplně šťastné, a je jasné, že to vyvolává otázky, co se to v té televizi děje. Ve zpravodajství jako takovém se však nic neděje. Rezignoval etický panel, což jsem se dnes dozvěděl z médií stejně tak jako vy…

PF: Důvěra lidí ve veřejnoprávní média je však otázka, která se týká celé Evropy, zpravodajství BBC nevyjímaje. I v souvislosti s některými kauzami v Gaze vyvstává tlak na to, že zpravodajství stojí moc peněz a že by ho mohly obstarat privátní televize. Tlaku na zrušení koncesionářských poplatků se nevyhneme ani u nás. Dokážeš si představit úplně jiný způsob fungování veřejnoprávní televize?

MŘ: Ano i ne. Ve Francii přišel s tímto konceptem Macron už loni. Ve Francii zavedli – když to shrnu, je to velmi komplikované – že zpravodajství bude placeno ze státního rozpočtu. Ale francouzská televize si dokázala vybojovat jasné záruky, jednak finanční (kolik to bude stát), a zároveň i editoriální (že do toho nikdo nebude mluvit)! Takže pro francouzské diváky to žádná velká změna není.

Ve Finsku například existuje systém financování veřejnosprávní televize a funguje velmi dobře, je pro mnohé z nás vzorem, zejména co se digitalizace a práce s umělou inteligencí týče. Jinak si na finance stěžují všechny země, včetně Německa. Ale pokud by existovaly záruky, jak finanční, tak editoriální, tak by ten francouzský model byla cesta.

Jenomže na to my tady nejsme připravení. To je stejné, jako když se Adama Michnika po pádu komunismu ptali, jestli by byl schopen zavést BBC v Polsku. A on jim řekl: Dokážu si představit BBC v Polsku. Ale kdo mi dá ty Brity? Takže já si dokážu představit i jiný model vysílání, ale my tady na něj nemáme lidi.

Proto si myslím, že ten stávající model koncesionářský poplatků je to nejlepší, co tuhle část světa může potkat. Zároveň debata o tom, že by se zvednly po tolika letech poplatky, je důležitá. Důležitá je i pravidelná inflační valorizace, protože ta televizi zajistí možnost plánování. I my musíme investovat. Musíme kupovat nové kamery, technologie a samozřejmě musíme přitáhnout do IT i nejlepší lidi na trhu. Je tady velmi dravé konkurenční prostředí. S tím se i veřejnoprávní televize musí neustále vyrovnávat.


Minulé večírky:

  1. Jiří Pehe: Večírek s Přítomností – s Jiřím Pehe o Přicházení Petra Pavla (únor 2023)
  2. Lenka Zlámalová (březen 2023)
  3. Tereza Matějčková (duben 2023)
  4. Daniel Prokop (květen 2023)
  5. Večírek s Petrem Pithartem a Karlem Schwarzenbergem– „Beneš byl srab!“ (červen 2023)
  6. Večírek s Petrem Kolářem– „Petr Pavel dělá svoji práci úplně jinak, než jsme byli dosud zvyklí“ (červenec 2023)
  7. Tomáš Mašín: Není to didaktický film. Nevyhýbáme se kontroverzním věcem (září 2023)
  8. Jana Vohralíková: Přála bych si, aby na Hradě lidé mohli nabrat sílu (říjen 2023)
  9. Pavel Kosatík:Moje nová kniha by měla lidem spravit náladu (listopad 2023)
  10. Tomáš Pojar: Už není jedna síla, která by mohla světu garantovat stabilitu a mír (leden 2024)
  11. Tomáš Petráček: Tomáš Petráček: Společenskou relevanci si katolická církev lobbingem nezíská (únor 2024)

publikováno: 15. 4. 2024

Datum publikace:
15. 4. 2024
Autor článku:
Redakce Přítomnosti

NEJNOVĚJŠÍ články


Ztráty Západu v informační válce s Ruskem

Západ prohrává informační válku s Ruskem i Čínou, kterým se daří přesvědčit ostatní svět, že historická pravda …

Máme státu pouštět žilou?

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na …

O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …

Po atentátu je každý generál

Pokus o zavraždění slovenského premiéra Roberta Fica vyvolal zvláštní efekt: místo ztišení a sebereflexivního stažení do sebe, …

Lenka Bradáčová: Dodnes se mě lidé vážně ptají, zda se u Ratha nestal zázrak a nepřeměnilo se víno na peníze

Poslední dubnovou středu byla hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. …

Zdravotnické MeeToo

Šikana na pracovišti. Kdo má to štěstí, že se s ní během svého života nikdy nesetkal? …

Večírky s Přítomností XIV.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 v pondělí 27. …

Unesená Poslanecká sněmovna

Existuje patrně v poslaneckých hlavách jakási pomýlená představa, že kvalitu či hloubku parlamentní demokracie lze měřit …