Večírek s Petrem Kolářem – „Petr Pavel dělá svoji práci úplně jinak, než jsme byli dosud zvyklí“

Na konci července proběhl v pražském Eccentric Clubu v pořadí šestý Večírek Přítomnosti. Hostem byl tentokrát Petr Kolář, diplomat, podnikatel, poradce prezidenta. Přinášíme přepis části debaty, kterou moderoval Petr Fischer. 

 

Petr Fischer:

Petr Kolář má diplomatickou minulost. Začínal jako velvyslanec ve Švédsku, poté působil i v dalších zemích, mj. i v Rusku a Irsku.

Pan prezident Petr Pavel nedávno řekl, že bychom si měli dávat na Rusy, kteří pobývají u nás, pozor a že bychom se měli víc věnovat tomu, jací Rusové jsou (podobně jako za 2. světové války věnovali pozornost Američané Japoncům). Jak tohle Vy osobně, Petře, řešíte?

Petr Kolář:

Já se snažím ke každému chovat slušně. Nerozlišuju lidi podle národnosti nebo podle barvy pleti nebo etnika, ale podle toho, jestli se chovají slušně, nebo se nechovají slušně. Jestli jsou to lidé slušní a poctiví, nebo jsou zlí. Mezi Rusy jsou samozřejmě tací i tací.

Pravda je, že našich Rusů v Rusku už zůstalo málo. Většinou utekli. Oni už utíkali, když já jsem tam velvyslancoval. To bylo neštěstí Ruska koneckonců už dříve. Vytvoří si nějakou svoji vlastní představu toho, jak mohou konkurovat Západu, udělají si svoje vlastní Silicon Valley u Moskvy, no ale pak tam nemají ty mozky! Rusko produkuje geniální matematiky, fyziky, úžasné vědce – ale neumí si je pak udržet.

Ti Rusové, kteří jsou tady, jsou většinou Rusové, kteří nechtějí mít s ruským režimem mnoho společného. Ale zvedám prst a říkám ALE. Když se s těmito Rusy, kteří před režimem utekli, začnete bavit o podstatě problému, tak najednou zjistíte, že vás vlastně štvou. Protože oni nevidí podstatu tam, kde opravdu je. Jsou pořád postižení tou svojí zvláštní formou sebelásky, nadřazenosti, jakéhosi pocitu, že oni jsou něco víc a že my jim nerozumíme a že jsme to prostě nepochopili správně a že Ukrajinci jsou opravdu nacisti.

 

O rozdílu sebepojetí v Rusku a Číně

PF: Je v tom nějaká národní hrdost?

PK: Já se to pokusím nějak vysvětlit srozumitelně, ale prosím vás, berte to tak, že to, co říkám, to je můj názor a neznamená to, že to tak doopravdy nutně musí být. Je to názor, který vychází z mojí zkušenosti. Většina Rusů nevěří budoucnosti. Nevěří tomu, že to, co kumulují (kapitál, majetek), že je v bezpečí a že jim o nikdo nevezme. Historicky to bylo vždycky tak, že někdo přišel a mužikovi to sebral. A proto taky ti bohatí Rusové svoje rodiny vyváží do zahraničí, uklízí je do Londýna, do Paříže, do Karlových Varů, do Prahy… Mají tam děti i babičky. A když už mají nemovitosti v Rusku, mají je postavené většinou u nějakého mezinárodního letiště, aby stihli včas zdrhnout. A to jsou teda pevnosti. Rusové prostě Rusku nevěří.

Oproti tomu Číňan, ten má 6000 let své historie za sebou a hranice se mu zas tak moc často neměnily. Není vůči budoucnosti bázlivý, věří jí. Všichni Číňané věří, že začíná nové čínské milénium. Že budou tou světovou jedničkou. Jsou na to pyšní a stmeluje je to.

Rus je takový – jak to říct – spíš melancholický romantik. Rusové působí dojmem, že rádi trpí. Že jsou určeni k tomu, aby se obětovali pro vládce nebo pro stát anebo aby byli obětováni. Jako jednotlivec tam nic neznamenáte, ale jako celek jste součástí velikého ruského národa.

Zároveň trpí řadou mindráků a komplexů. Se Západem pořád tak nějak soutěží. Na jednu stranu nás Rusové berou jako vzor a chtějí žít jako my. Na druhou stranu se cítí podvedeni tím, že když skončil komunismus, tak pak nepřišel blahobyt. Mysleli si, že budou mít svobodu a blahobyt, ale mají svobodu a chaos. Rusové se neumí adaptovat na nové podmínky. Pro ně není problém vydržet neskutečné věci, které my bychom dávno nevydrželi, ale musí mít při tom pocit, že teda jsou světem uznávaní a respektovaní.

Z toho Putin vychází a na tom postavil svou existenci. Vrátil Rusům důstojnost. Oni teď mají pocit, že po Jelcinovi a po tom všem zmatku přišel prezident, kterého se svět začal bát. Pro běžného Rusa je vlastně rovnítko mezi bát se a vážit si. Jejich romantismus vychází z toho, že oni srdcově berou „umřít a padnout pro Rusko. Klidně budu chudej, klidně se obětuji, ale hlavně že to je ta moje matička Rus“.

Zatímco v Číně, když se narodí miminko, tak dostane takovou kočičku, která mává pacičkou. Proč mává tou pacičkou? Jako že hrabe penízky. Malému Číňanovi chce Číňan dát do vínku peníze. Protože v Číně peníze rovná se štěstí.

Běžnému Rusovi nevadí, že ruští oligarchové zbohatli tím, že nakradli. Vezměte si jako příklad případ syna ministra Šojgu, který se chtěl stát zpěvákem. Rusům nepřijde divné, že může žít z toho, že mu tatínek věnoval několik bytových domů a že jeho měsíční příjem je asi milion dolarů. Přijde jim divné, že nenarukoval. Že neprojevil hrdost a identifikaci se svou vlastí.

Zatímco Číňan, ten na národní hrdost nedbá. Když přijedete třeba do Ameriky, tak tam uvidíte čínské čtvrti, které jsou jedny z nejbohatších. Číňané umí dělat byznys. Jde u nich o jiný pohled na svět. Rus má sebezničující tendenci.

 

O prvních 140 dnech Petra Pavla

PF: Pojďme se vrátit na Hrad. Co podle Vás udělal Petr Pavel dobře?

PK: Já myslím, že všechno. (smích) Není to tím, že bych byl nekritický. Petr Pavel tím, že není svou osobní historií politik, tak má občas tendenci mluvit analyticky a věci pojmenovávat pravými jmény. Což občas vyvolává mezi politiky paniku a zděšení. A tím nemyslím jenom ty české, ale i ty na mezinárodním fóru. Asi jste si všimli, že když byla Mnichovská bezpečnostní konference, tak dostal některé politiky do varu tím, že začal o té válce mluvit jako voják. To znamená, že začal říkat, že Ukrajinci mají omezené možnosti. A že to není tak, že jim bude Západ věčně ochoten pomáhat. Že když to bude trvat moc dlouho, tak nastane únava materiálu. To ale snad ani není možné nazvat chybou, myslím si.

Když byl Petr Pavel zvolen, tak se v zahraničních novinách psalo o tom, že byl zvolen demokrat, který porazil oligarchu, a že u nás skončil populismus. Tak novým prezidentem u nás samozřejmě populismus nekončí.

Petr Pavel je jiný. Na začátku kampaně to vypadalo, že je „tuhej“, že neumí mluvit. Že nevzbuzuje žádné emoce a nemá charisma. Po těch dvou jájíncích, co tady byli, takové ty narcistní typy, tak najednou přijde člověk, který není jájínek, málokdy mluví o sobě, a když něco říká, tak to má hlavu a patu. Dá se mu rozumět. Neuráží druhé. Nezesměšňuje je. Když s ním někdo nesouhlasí, tak o tom přemýšlí.

Takže já si myslím, že prezident Pavel dělá svoji práci dobře. Dělá ji úplně jinak, než jsme byli zvyklí dosud. Není teatrální ani patetický. Mluví střízlivě a srozumitelně. Šokuje tím politiky, ale lidem to vyhovuje. Zároveň hodnotově – z hlediska principů, který zastává – je z mého pohledu na té správné straně. A proto dokáže získávat lidi, což je strašně důležité v době, kdy Západ – teď nemyslím naši zemi – je rozdělen na dvě poloviny, které se nenávidí a neumí spolu mluvit. V této situaci najednou přichází Petr Pavel s tím, že by bylo dobré zkusit se nějak bavit i s těmi druhými. A nemyslí tím, že jim bude podlézat, ale že je nutné se zamyslet.

Věnuje dost času i formě svého sdělení, nejenom obsahu. I to je velmi důležité (žijeme v headlinové době). Dokáže přitáhnout lidi k tématům, kterým by oni jinak svou pozornost nevěnovali. Jeden den přijímá prezidenta Zelenského na Hradě a druhý den sjíždí na raftu divokou vodu. Ráno mluví v rádiu Svobodná Evropa na konferenci a odpoledne už je s Čaputovou v Brně… Je sympatický, lidem se nevnucuje.

 

O zvažování kandidatury na post prezidenta

PF: Teď Vám položím ještě jinou důležitou otázku. Dávno předtím, než byl pan prezident zvolen, tak se mluvilo i o Vás jako o potenciálním kandidátovi na úřad prezidenta. Byla tady teorie, že jste si svými interními průzkumy zjistil, že byste asi neprošel, a tak jste si našel Petra Pavla, aby to byla figura, která se na Hrad dostane místo Vás, ale že Vy budete mít určitý vliv. Co je na tom pravdy?

PK: Něco na tom je. (smích) Po volbách jsem pak také řekl, jak to bylo. Já jsem opravdu chtěl, aby tady byl prezident, na kterého můžeme být hrdí. A abychom se nedostali do situace, kdy nám různí populisté a extrémisté začnou kalit vzduch a vodu…

PF: … což se ale děje?

To ano. Ale jak víte, ona „ryba smrdí od hlavy“. Ono pomáhá, když máte nahoře někoho, kdo vám ve světě pomáhá udržet se ve slušné společnosti. Já jsem většinu svého profesního života strávil v zahraničí a říkal jsem si, že se už dál nechci před svými kamarády v Irsku, Švédsku, Americe (nebo i před některými Rusy) stydět za prezidenta.

A začali za mnou chodit někteří lidé, kterých si vážím. Třeba Jiřinka Šiklová nebo Kamila Moučková. Pak to řekla v nějakém rozhovoru i paní Kubišová. A nato mě přišla přemlouvat i paní Janžurová. (smích) Pak přišel David Koller…

Já jim všem říkal, že nejsem vůbec rozhodnutý. Hodně formativním momentem byl pro mě pak rozhovor s Petrem Pithartem, který mi říkal, abych do toho šel. A já jsem mu říkal, no jo, ale já se bojím, že nebudu dost trpělivý na ty lidi, kteří nejsou z mojí kuchyně. Že jim asi nebudu umět naslouchat a tvářit se, že mě to zajímá.

PF: Což by prezident ale měl umět…

PK: To by měl… No a na to mi Petr Pithart řekl: „Tak to do toho vůbec nechoďte! To budete další morální vítěz prohrané bitvy. Takových už tady bylo…“

A pak se v mém životě stala taková zásadní věc. Já jsem si do jisté doby myslel, že všechno, co chci, dokážu. Že neexistuje nic, co bych, když budu chtít, nedokázal. No a pak přišel v mém životě moment, který mě těžce vyučil. Když onemocněla moje žena, tak jsem zjistil, že rakovinu prostě nepřeperu. Takže jsem tehdy otevřeně řekl, že nemůžu jezdit po kampaních, protože chci být s ní. A podpořil jsem profesora Drahoše. Jaruška umřela těsně před covidem. Pak přišel covid. Díky němu jsem mohl zůstat zavřený doma a kamarádit se se svým smutkem. A to není dobré na to, abyste v takové situaci dělali politiku.

Myslím si, že to, že Petr Pavel přijal kandidaturu, vypovídá ani ne tak o mojí schopnosti ho přesvědčit, jako spíš o jeho odpovědnosti, kterou v sobě má. On má v sobě opravdu něco, co má třeba Karel Schwarzenberg: potřebu sloužit zemi. On to bere tak, že když můžu, tak taky musím.



Minulé večírky:

I. Jiří Pehe: Večírek s Přítomností – s Jiřím Pehe o Přicházení Petra Pavla (únor 2023)

II. Lenka Zlámalová (březen 2023)

III. Tereza Matějčková (duben 2023)

IV. Daniel Prokop (květen 2023)

V. Večírek s Petrem Pithartem a Karlem Schwarzenbergem – „Beneš byl srab!“ (červen 2023)

publikováno: 31. 7. 2023

Datum publikace:
31. 7. 2023
Autor článku:
Redakce Přítomnosti

NEJNOVĚJŠÍ články


Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …

Britsko-čínská byznysová houpačka

Pokusy o sbližování či dokonce námluvy mezi Londýnem a Pekingem z druhé dekády 21. století zažily poslední březnový …

Tomáš Petráček: Společenskou relevanci si katolická církev lobbingem nezíská

Poslední únorovou středu se v Eccentric Clubu konala další pravidelná měsíční diskuse, Večírek s Přítomností XI. „Naše …

Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …