Tomáš Petráček: Společenskou relevanci si katolická církev lobbingem nezíská

Poslední únorovou středu se v Eccentric Clubu konala další pravidelná měsíční diskuse, Večírek s Přítomností XI. „Naše pozvání přijal člověk, který dokáže v české katolické církvi přemýšlet o duchovních věcech jiným způsobem, než jsme byli dosud zvyklí,“ uvedl katolického kněze a teologa Tomáše Petráčka šéfredaktor Přítomnosti Petr Fischer.

Petr Fischer: Nedávno proběhla na Katolické teologické fakultě volba nového děkana, která rozhodovala mezi konzervativním a liberálním proudem. Tomáš Petráček na této škole učil a byl jaksi odejit, protože byl příliš liberální, a jako nový děkan zvítězil konzervativní kandidát. Reprezentuje Katolická teologická fakulta ještě katolickou církev v této zemi, nebo je to jen nafouklá bublina?

Tomáš Petráček: Myslím, že většina biskupské konference českých a moravských biskupů i větší část oficiální církve je s touhle volbou spokojená. Potvrdil se tím diskurs, který představuje velké navázání české katolické církve na postavy jako Jan Pavel II. nebo Benedikt XVI.

Zároveň se v církevní tradici tradičně používá pojem „sanior pars“, což je řekněme zdravější část, a ta teď prochází o to větší deziluzí a může být o to víc zklamaná, otrávená a demotivovaná o něco se v rámci církve ještě snažit…

PF: V posledních letech fungovala česká katolická církev jako velmi konzervativní instituce, která jde proti progresivistickým trendům a konzervuje minulost a pojetí civilizace, jak je známe sto let zpátky. Ale Ty znáš církevní komunitu zevnitř, jezdíš na debaty po celé republice, celebruješ, staráš se o „svůj“ kostel v Hradci Králové… Je skutečně česká katolická církev takto civilizačně konzervativní?

TP: Mě teď zvou už spíše evangelické farnosti. (smích) Je to komplexní a složitá otázka.

Jednak česká katolická církev prošla v posledních deseti letech radikální transformací. Od normální evropské církve orientované na Západ (byť v postkomunistických zemích je katolická církev opatrnější a nedůvěřivá vůči Západu, ale je k němu obrácená a orientuje se na spolupráci s německými a rakouskými a dalšími diecézemi) se tahle církev za posledních deset let úplně otočila a vyprofilovala se jako typická slovensko-polsko-maďarská postkomunistická katolická církev, která jednoznačně sází na identitární pojetí křesťanství a která hledá politické spojence a staví se jako hlas konzervativních hnutí, která bojují proti např. neomarxismu nebo proti tomu, co označuje různými podobnými nálepkami (viz text Petra Beneše na christnet.eu).

Prvním zlomem, jak k tomu došlo, byly restituce a to, co se dělo kolem nich. Tehdy se ve společnosti projevilo, kolik je v ní anticírkevních a antináboženských resentimentů, jež mají tendenci přimknout se k moci, již tenkrát představoval Miloš Zeman a Andrej Babiš. A pak byla migrační krize v roce 2015. Tehdy panovala představa, že lidé se budou bát muslimů, a tak začnou chodit do kostela. Potom se objevilo téma genderu a Istanbulské úmluvy a církev se profilovala jako mluvčí a hrot kopí pro konzervativní politické proudy, s cílem získat si tím větší společenskou relevanci a politickou váhu, až se proměnila v lobbistickou organizaci. Odpovídá to nakonec vizi, kterou mají mnozí biskupové, kněží a vůbec katolíci, že nejde ani tak o náboženství nebo o víru jako o apokalyptický zápas o podobu světa. A církev hraje roli ideologického nástroje, který má tohle prosazovat.

Druhý problém je, že se církev nechala za posledních dvě stě let natlačit do pozice politické síly, kdy se stává mluvčím konzervativních proudů. Tedy že je to přirozeně pravicová, konzervativní společenská síla, která má proměny brzdit. Což je z historického hlediska bizarní, tváří v tvář novozákonním textům a modernizační roli, kterou církev reálně měla ve starověku a ve středověku.

Je velmi bizarní, když se nyní církev prezentuje tak, že musí hájit „přirozený svět“, proti jehož vzniku však 200 let předtím úporně bojovala! Křesťanství přitom bylo vždy dynamizující sílou. Vždyť když dohlédneme do 11. nebo 12. století, právě tam se rodí pojmy jako docenění individuality člověka i rozbíjení příbuzenských, společenských i stavovských vazeb, kde církev hraje klíčovou roli… Jak může dnes být křesťanství přirozeně konzervují politická síla? Ve druhé kapitole Lukášova evangelia je chvalozpěv Panny Marie, kde se říká „… ponížené povýšil, bohaté propustil s prázdnou, hladové nasytil dobrými věcmi…“

PF: Tohle mě také udivuje. Ke které té konzervativní vrstvě se katolická církev dnes vlastně hlásí?

TP: Pro tenhle typ vnitrocírkevního konzervativismu je ideálem 13. století, tedy dokonalá symbióza společnosti, státu a církve. „Všichni jsou součástí církve.“

PF: Dá se pro to použít termín korporativismus?

Určitě. Odtud se odvozuje i sociální nauka církve v 19. a 20. století. A pak je to období tridentské reformy, pokud jde o uspořádání církve. Prostě všechno, co je před francouzskou revolucí.

PF: Mě zaujalo, že katolická církev v České republice, tedy ti, kteří ji reprezentují, se v tomhle shodnou s Polskem, Slovenskem a Maďarskem. Na duchovní rovině si tedy tato vrstva V4 dost rozumí?

TP: Na úrovni oficiální prezentace katolické církve určitě. Ale zároveň ve všech těchto místních církvích existuje velké napětí. Neexistuje rychleji se sekularizující země, než je Polsko. Je to důsledek toho, že – biblicky řečeno – polská katolická církev smilnila s konzervativním režimem a nechala si platit za výhody a za bezvýhradnou podporu režimu. Teď za to platí tím, že spousta mladých lidí s ní nechce mít nic společného.

S Milošem Doležalem jsme byli s toufarovským pásmem v Polsku a tam všichni ti skvělí překladatelé, básníci, literáti a intelektuálové naříkali, že jejich děti nechtějí mít s církví nic společného, protože jim vadí právě to sepětí s režimem.

A u nás je to podobné. Zásadní problém je v přístupu, který nenabízí nic pozitivního. Je to jen účelová mobilizace: teď musíme na barikády a bránit hradby a hodnoty. Přitom se ani uvnitř církve nesmí diskutovat o tom, co to jsou ty hodnoty? A jestli to jsou doopravdy křesťanské hodnoty? Když o tom chcete diskutovat, dopadnete jako já. (smích)

PF: Pokud připustíme, že představitelé katolické církve dnes hodnoty využívají spíš k reklamě a jako způsob, jak se dostat k moci, je otázka, jestli je to odsouzeníhodné? Vždyť se do velké míry povedlo, že se z katolické církve stala korporace, která má na společnost vliv alespoň tím, že je přizývána k politickým rozhodováním, dokonce se jí vyhrazuje určitý prostor v televizi. To třeba před deseti lety nebývalo…

TP: Jenomže postkomunistické země střední a středovýchodní Evropy se vyvíjejí do jakéhosi protipohybu s církví světovou! (povzdech) Protože světová církev – papež František a klíčoví kardinálové v západní Evropě – ti už pochopili, že snaha udržet si společenskou relevanci pomocí lobbingu nebo institucionálních privilegií je nejjistější cesta k tomu, ji úplně ztratit. A že jestli by něco církev měla udělat, tak rezignovat na ta stará historická privilegia a soustředit se na to, co je podstatné. A to je právě rozvíjení duchovního, náboženského a spirituálního života. A až když tohle budou instituce dělat věrohodně a dobře, tak můžou na konci získat nějakou společenskou relevanci. Protože budou společnost oslovovat a nabízet jí něco, co reálně potřebuje.

Tomu úpornému boji, který se tady předvádí na každodenní bázi, chybí něco pozitivního. Je veden proti něčemu, potřebou vymezovat se. Ale to nemůže dlouhodobě fungovat. Je to zdržovací boj. Bojovníci ani nevěří své kauze, nemyslí to vážně. Jen se brání. Jde o velmi jednoduchý a pohodlný konzervativní postoj. Vypadáte u toho dobře a nemusíte nic dělat ani vymýšlet – jenom držíte „osvědčené hodnoty“.

PF: Je to zvláštní pocit, který se možná zadřel i do české společnosti, totiž že katolická církev je v totálním rozporu s papežem Františkem! „Šéf“ téhle korporace – jak jsme si tu dnes večer církev provokativně pojmenovali – už nedohlédne na své větve, už je nedokáže nějakým způsobem usměrnit. A my máme pocit, že tady je celý proud, který jde úplně mimo to, co dělá hlava korporace. Chci se zeptat, jak ty to řešíš ve svém kostele se svými věřícími? Jak se s tím máme vyrovnávat my nevěřící? I když nechodíme do kostela, tak nás to nějakým způsobem zajímá, protože duchovní otázky námi hýbou…

TP: Je to dané asi tím, že korporace je příliš velká a příliš globální. Třeba česká církev je v tom celku naprosto marginální (něco jiného je polská církev). Ona se to ta hlava církve i snaží ovlivnit… Všichni si pamatujeme na cestu papeže Františka na Slovensko, kde měl skvělé promluvy na romském sídlišti u Košic. Ale nezmůže tím nic, pokud to všechno po místních představitelích steče jak po teflonu a nezanechá to v nich nějaké důsledky.

Zároveň velikost korporace má výhodu v tom, že má na místní úrovni velkou svobodu dělat si věci po svém a hledat si cesty, které jsou adekvátní pro to společenství, kterému sloužíte. Projevuje se to i tím, že se lidé zařizují po svém. V rámci posunu společnosti se odráží i autentické evangelijní hodnoty, jako je právě důraz na lidskou autonomii, na autonomii svědomí, na to, že nesete zodpovědnost za svůj život (i ten duchovní a náboženský) a nemůžete ji delegovat ani na instituci, ani na žádné faráře, ani na biskupy.

PF: Byla někdy v nedávné minulosti taková podobná situace, kdy byl totální rozpor mezi tím, co dělá hlava katolické církve, a mezi tím, jaký obraz a jakou interpretaci má určitá část katolické církve ve společnosti, jako je ta česká? Ten rozpor trvá posledních řekněme deset patnáct let?

TP: Oni papežové v minulosti nehráli zdaleka takovou roli! To až posledních 200 let řešíme, kdo je papež a co dělá. Předtím papežové církev nějak řídili, ale vlastně toho moc neřídili. Ani nerozhodovali, kdo kde bude biskupem. Vůbec nevstupovali do dění v místních církvích, a dokonce i morální otázky rozhodovali výjimečně.

Třeba za Jana Pavla II. bylo velké napětí mezi tím, jak chladil druhý vatikánský koncil a naplňování jeho závěrů, a tím, co chtěla velká část církve v Německu nebo ve Francii. Ta tehdy chtěla jít dál, ale papež koncept brzdil. Ale nikdy se to nepřelilo do tak otevřené, nenávistné, agresivní rétoriky vůči papežovi, jakou je rétorika vůči Františkovi dnes.

PF: I papež František funguje jako určitá ikona. Je to pozitivní ikona i v tom, že reprezentuje starokatolictví. Myje nohy dětem v Africe… Dělá základní akty, které my už vlastně neznáme. Jde ke kořenům křesťanství. To možná nedělal ani Jan Pavel II. Ta symbolika je jiná v tom, že pochází z Latinské Ameriky, kde víra má trochu jiný smysl a tradici než v Evropě, kde je víc spojená se sociálním aspektem. Proto spousta lidí říká, že František je vlastně komunista. My tomu nerozumíme, protože v Latinské Americe nežijeme. Fascinuje svět František tímhle vším, dělá to dobře? Nebo v tom podle tebe něco chybí?

TP: Pro mě to je určitě dobře. Vím, že mnozí katolíci jsou z něj zklamaní, že nedělá reformní kroky v té své strukturální roli. Ale on – na rozdíl od mnoha jiných církevních představitelů – věří v Boha a nemá potřebu mít všechno pod kontrolou. To je oblíbená církevní fráze, že všechno řídí Bůh, ale my to musíme držet, aby se to nerozjelo a aby se nespustil domino efekt a nenastartovaly se věci. (smích) A myslím si, že správně pochopil, že je potřeba nejdřív změnit myšlení a až teprve pak se mohou dělat institucionální nebo strukturální změny. Zároveň je natolik zkušený (prošel všemi stupni církevního řízení), že ví, že když udělá jednu tuhle věc, tak zbytek pontifikátu stráví tím, že ji bude muset zprocesovat nebo dořešit a už mu nezbude čas na to rozrývání půdy a zasívání semínek. Myslím si, že on si myslí, že pokud to tak má být, tak pak přijde nějaký nový papež – mladý sekáč – a ten už bude reformy provádět razantně a rychle. (smích)

Církev si vytvořila mnoho komplikovaného, složitého a nesrozumitelného aparátu k tomu, aby sloužila svému poslání. Lidi přitahuje to, že František zbavuje tento aparát, který jim brání se k církvi dostat, své složitosti. Používá gesta a kritici se mu vysmívají, že je oproti Ratzingerovi nevzdělaný, což není pravda. František umí věci stáhnout na něco jednoduchého. Je to první papež, který na sebe bere roli toho globálního papeže, který myslí na globální svět a řekne „Bůh nemá žádné nepřátele, Bůh má jenom děti“, aby vyjádřil myšlenku globálního bratrství a zodpovědnosti. A že problémy (jako byl například covid) si buď bude každá země řešit sama, a pak všichni prohrajeme, protože z chudých zemí se problém přelije zpátky do těch bohatých, anebo budeme spolupracovat, a máme šanci problémy řešit.

Proti Františkovi byl Jan Pavel II., i přes všechny jeho světlé stránky, velmi ideologický. Jako Polák měl ruskou mentalitu – že když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou. Zatímco papež František zdůrazňuje, že realita má přednost před konceptem, a to je na něm cenné. Jestliže tady jsou nějaké konkrétní lidské osudy a jestliže je potřeba řešit jejich konkrétní životní situace, tak si tu nevystačíme s ideologickými poučkami. Nemůžeme životy těchto konkrétních lidí nacpat do nějakých schémat. Musíme respektovat jejich životní realitu a přemýšlet o tom, jak jim můžeme pomoct. V tom si myslím, že je jedinečný a že to z něj lidé vnímají. A to, že poklekl, aby políbil nohy hrdlořezům z východní Afriky, aby je tímhle šíleným gestem přiměl k tomu, aby se zamysleli, nebo když se sebral a proti všem diplomatickým pravidlům odjel apelovat na ruskou ambasádu – to mi přijde skvělé.

PF: Rád čtu papežské encykliky. Četl jsem rád ty Ratzingerovy a čtu i encykliky Františka proto, že jsou to vlastně sociální pamflety, vystoupení pro nějakou sociální spravedlnost v tomhle globálním světě, čímž si u nás samozřejmě vysloužil označení komunista. Jak jde tohle dohromady s korporativní institucí, jakou je katolická církev? Co tady zůstane po Františkovi? Jde hlavně o ten sociální aspekt?

TP: Pro mě je zásadní to vracení se k podstatě a objevení těch podstatných věcí. A změna obrazu Boha. To si myslím, že je úplně nejdůležitější.

Je hezký vtip o tom, jak Ježíš tluče na dveře a říká: „Pusť mě dovnitř.“ A zevnitř se ozve: „A proč?“ „Abych ti neudělal to, co ti udělám, když mě nepustíš dovnitř,“ zní odpověď. Jde o obraz trestajícího Boha, který zavrhne lidi, když nenaplňují ty nesplnitelné předpoklady, které jim dá.

A papež František mění vnímání takového Boha a ukazuje prioritu boží lásky. Někteří ho kritizují za to, že to je „terapeutický“ Bůh… Ale myslím si, že to je velmi adekvátní podle našeho porozumění biblickým textům a vnímání vztahu člověka a Boha, jak si představujeme Boha.

A jestli po Františkovi něco zůstane? Nejsilnější je podle mě aspekt globálního myšlení. On opravdu vnímá svět jako jedno místo a vnímá, že všichni lidé jsou bratři (encyklika Fratelli tutti). Proto on dělá ta gesta, že jede za muslimskými představiteli. Všichni ho za to kritizují… Ale když tu pak máme fotky, kde se František objímá s vrcholnými duchovními islámské tradice, tak potom už nemohou představitelé teroristických islamistických skupin říkat, že papež je jejich nepřítel! Kdo jiný než náboženští představitelé by měli dělat naivní vizionářská gesta s malou nadějí na úspěch?

Jako by Františka vedla intuice, že svět má šanci přežít a zvládnout problémy, které má před sebou, jenom když se změní darwinistická mentalita, že každá kultura a každý stát jede jenom na sebe a za sebe, na úkor těch druhých. Jak to například dnes prezentuje Rusko nebo Čína v mezinárodní politice.


Minulé večírky:

I. Jiří Pehe: Večírek s Přítomností – s Jiřím Pehe o Přicházení Petra Pavla (únor 2023)

II. Lenka Zlámalová (březen 2023)

III. Tereza Matějčková (duben 2023)

IV. Daniel Prokop (květen 2023)

V. Večírek s Petrem Pithartem a Karlem Schwarzenbergem – „Beneš byl srab!“ (červen 2023)

VI. Večírek s Petrem Kolářem – „Petr Pavel dělá svoji práci úplně jinak, než jsme byli dosud zvyklí“ (červenec 2023)

VII. Tomáš Mašín: Není to didaktický film. Nevyhýbáme se kontroverzním věcem (září 2023)

VIII. Jana Vohralíková: Přála bych si, aby na Hradě lidé mohli nabrat sílu (říjen 2023)

IX. Pavel Kosatík: Moje nová kniha by měla lidem spravit náladu (listopad 2023)

X. Tomáš Pojar: Už není jedna síla, která by mohla světu garantovat stabilitu a mír (leden 2024)

publikováno: 1. 4. 2024

Datum publikace:
1. 4. 2024
Autor článku:
Redakce Přítomnosti

NEJNOVĚJŠÍ články


Umlčení Palestinci v Gaze a Izraeli

Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná …

Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších …

Prodané české penze

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního …

Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …