Obrodí nový prezident zahraniční politiku?

Od čeho je prezident v české zahraniční politice? Od toho, aby sloužil české národní reputaci ve světě. Co je reputace ČR? Je jí masarykovsko-benešovsko-havlovský odkaz (třemi slovy: demokracie, multilateralismus, lidská práva). Ten je pak spjat jak s prestiží prezidentského úřadu, tak s českou státní identitou. Pokud si tedy prezident dělá v zahraniční politice, co chce, nejedná se v nejhlubším slova smyslu o spor kolem postavení prezidenta v zahraniční politice, ani o vztah prezident-vláda či konflikt prezident versus ústava, nýbrž o vztah prezident-česká státnost. Na tu především totiž nemá prezident ČR šlapat, protože v Čechách je tradičně jejím symbolem a pod oním krycím jménem „reputace“ ji s sebou vozí po celém světě.

Normy a hodnoty jako nástroje výkladu české zahraniční politiky

Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) již vydala briefing paper řešící roli prezidenta ČR v zahraniční politice zaměřený politologicky a ústavně-právně. Výše načrtnutá normativní dimenze v něm však z důvodu zaměření textu zůstala stranou, což jí ale nikterak neupírá na relevanci. Mocensky jsme malá až střední země a o moc více než normy a hodnoty světu nabídnout nemůžeme. Už proto je naše reputace tak důležitá. Kromě toho, skoro nikdo nečte koncepci české zahraniční politiky, neboť nemá čas ji číst. Věci se řeší, jak přijdou, a proto je naše zahraniční politika podle profesora Otto Picka v první řadě reaktivní. To pak ve výsledku podtrhuje význam trvale platných a vyznávaných hodnot a norem, které jí dávají rámec a smysl, který by jinak postrádala.

Zahraniční politika jako národní epos

Na IV. Mezinárodním sympoziu Česká zahraniční politika organizovaném v listopadu 2012 Ústavem mezinárodních vztahů (ÚMV) od Václava Bělohradského zaznělo, že zahraniční politika ČR je přes všechnu svoji reaktivnost především vyjádřením národního eposu, národního příběhu, které je vykonáváno etickou komunitou. V Čechách bylo několik etických komunit, které si konkurovaly (katolíci, masarykovci aj.). Nakonec z nich zvítězila komunita s tzv. ideou nesamozřejmého národa, jak řekl Václav Bělohradský, a český národ touto ideou neustále ospravedlňuje svoji existenci a strká ji do svého pojetí zahraniční politiky. Konkrétním vyjádřením je například náš komplikovaný vztah k sousedům či důraz na bezpečnost národa.

Nemorálnost a prázdnota české zahraniční politiky

Historická zkušenost si žádá aplikaci idey „nesamozřejmého národa“ do české zahraniční politiky. Budiž. Problémem ale podle Bělohradského je, že současná česká zahraniční politika je s ní v rozporu. Podle něj jsou v české zahraniční politice tři velké narativy / obrazy. Prvním je „Mnichov“, kdy byl důsledně demokratický stát obětován nemorální politikou. Druhým je „reformní socialismus a Pražské jaro“, v němž národ volil mezi demokracií a systémem a rozhodl se pro to první, než mu to velký bratr přijel rozmluvit. Posledním narativem je pak „Střední Evropa“, kterážto jako svébytná identita byla rozbita mezinárodní politikou obou válek světových a války studené. Vzpomeňme jen, jak často Češi zdůrazňují, že nejsou z východní, ale střední Evropy, avšak v zahraničí je takto vnímá málokdo… Česká zahraniční politika je pak ve výsledku dle Bělohradského nemorální, protože je v rozporu se všemi třemi těmito narativy.

Konkrétně řečeno: Uznání Kosova je v rozporu s tím, co pro nás byl Mnichov. Podporou války v Iráku se dostala česká politika do konfliktu se svým narativem Pražského jara a sovětské intervence, protože u Iráku v roce 2003 došlo k podpoření útočné války neposvěcené OSN především z důvodu podpory silnějšího spojence a nikoliv z vyšších pohnutek morálních. A konečně narativum „Střední Evropy“ je popřeno nedostatečným využitím identity střední Evropy a závazků nás coby středoevropského státu. Konec konců, Češi vnímají jako nejhoršího souseda aktuálně Rakousko, bývalé to centrum habsburského mocnářství…

Problémem české zahraniční politiky není jen její nemorálnost (dle Bělohradského), ale podle Petra Druláka (a mé maličkosti) též i jistá ideová vyprázdněnost. Petr Drulák při výstupu na již zmíněném sympoziu organizovaném Ústavem mezinárodních vztahů uvedl, že se dají vymezit dvě období české zahraniční politiky. První období je časem, kdy ČR věděla, co chce. Toto období skončilo vstupem do EU. Druhá etapa je pak obdobím nezájmu ČR o zahraniční politiku. I v něm totiž sice jsou spory o zahraniční politiku, ale o zahraniční politiku v nich ve skutečnosti vůbec nejde, nediskutuje se o ní. Důsledkem je, že české zahraničně-politické postoje na mezinárodní i domácí úrovni jsou zmatené či těžko srozumitelné. ČR takto přichází o jakoukoliv reputaci a těžce poškozuje svojí „značku“, což je, jak jsem již napsal, u malého státu často to jediné, co má.

Prezident obroditel?

Pokud se má česká zahraniční politika pod taktovkou nového prezidenta stát méně nemorální a bezbarvou, pak by měl prezident ve své zahraniční politice navazovat na odkaz českých a československých demokratických prezidentů a držet se proto i tradičních norem a hodnot, jako jsou multilateralismus či lidská práva. Antidalajlamista Petr Nečas promine. Kosovo ani Irák prezident nezmění, avšak klást větší důraz na integraci a spolupráci v rámci střední Evropy a vyjít tak vstříc naší identitě může.

Nový prezident by se také měl chovat na mezinárodní úrovni konstruktivně a trucování, sebestředný vzdor, uraženost či bojkot si nechat od cesty. Jak Karel Schwarzenberg, tak, byť v menší míře, Miloš Zeman, jsou idealisté. Jde jim o prosazování hodnot více, než o prosazování realistických národních zájmů. Rozlišovacím znaménkem je podle mne každopádně míra konstruktivnosti (u Schwarzenberga vyjádřená jeho proevropskostí) či destruktivnosti (viz Zemanovo xenofobně laděné nepřátelství vůči islámu). Na jednu stranu jsou to všechno velmi skromné cíle. Trocha lidských práv či konstruktivních postojů není mnoho. Na druhou stranu jde ale o víc, než jsme za posledních 10 let mohli z Hradu slyšet.

Jan Kužvart je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), projektovým koordinátorem Prague Security Studies Institute (PSSI) a bloggerem portálu ČT24. Uvedené názory jsou pouze jeho. Pro informace o dění na Blízkém východě je možno sledovat jeho twitter nebo se zařadit mezi odběratele veřejného obsahu jeho účtu na facebooku.

publikováno: 25. 1. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …