Jde o víc než jeden článek

Rada ČRo vyhověla oznámení (stížnosti) Štěpána Kotrby ve věci komentáře publicisty Adama Drdy. Všechno, co se kolem toho až dodnes semlelo, daleko přesahuje případ jednoho autora a jednoho textu, a zaslouží si podrobnější rozbor.

Na počátku všeho jsou dva interní dokumenty ČRo: Kodex Českého rozhlasu a Pravidla předvolebního vysílání Českého rozhlasu před prezidentskými volbami 2013. Podstatné je, že oba jdou nad zákonnou úpravu, danou zák. č. 231/2001 o rozhlasovém a televizním vysílání a zák. č. 484/1991 Sb. o českém rozhlasu. V těch se hovoří o „vyváženosti“ v celku vysílaného programu. V Kodexu se ovšem říká mj., že Český rozhlas „poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace, komentáře a analýzy“. „Nestranný komentář“ je ovšem nonsens, komentář je osobní stanovisko a člověk vždycky něčemu či někomu straní a jinému ne. Podle Pravidel zase „redaktoři jsou povinni zdržet se jakýchkoli vystoupení na podporu kandidátů nebo kandidujících subjektů, a to i ve formě publikování osobních názorů a komentářů v jiných médiích, na internetových stránkách (včetně blogů) a na sociálních sítích“. Redaktorem se přitom rozumí „spolupracovník ČRo podílející se na programu, zpravodajství a publicistických pořadech“. Vymezení je velmi široké s jistotou se dá snad říci jen to, že vrátní do tohoto okruhu nepatří. Jde o dosti brutální zásah do svobody těch, kdo s ČRo spolupracují (jsou to taky občané) a není to v souladu s čl. l7, odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Nikomu to ovšem, jak se zdá, nevadilo.

S odvoláním na zákony a na interní nařízení ČRo pak podal Štěpán Kotrba u Rady ČRo stížnost na (mimo jiné) Drdův komentář k volební kampani. Podstatné jsou na ní dvě věci. Za prvé, dikce obvinění. Praví se v něm, že autor „šíří nenávist a vyvolává zášť vůči podporovatelům Miloše Zemana, stejně jako vůči Miloši Zemanovi jako takovému“, „pohrdá občany, vysmívá se občanům majícím jiný názor než on“. A za druhé, poté, co Rada ČRo jeho stížnost uznala za oprávněnou, žádá ještě, aby se podrobně zabývala tím, zda a jak autor porušil zákony, a upozorňuje výslovně, že i pokud by šlo o překročení interních norem, jedná se o porušení pracovní kázně podle Zákoníku práce, což může mít pracovněprávní důsledky (krácení platu, rozvázání pracovního poměru či smlouvy o vytvoření autorského díla apod.), má to tedy výrazné ekonomické důsledky pro postiženého.

Jen na okraj podotýkám, že oznámení Štěpána Kotrby se týká i řady dalších lidí a pořadů.

To, že se oznamovatel obrací na instituci, aby zasáhla proti někomu, kdo je na ní tak či onak závislý, povaha obvinění i poukaz na výrazné pracovněprávní, příp. ekonomické důsledky mi připomíná leccos, co jsem už v životě zažil, od stalinismu přes šedesátá léta až po normalizaci. O analogiích s o něco dávnější minulostí nechci spekulovat, rád to přenechám historikům.

Příznačná je i reakce instituce. Tísněna okolnostmi (mj. i svými vlastními nesmyslnými předpisy), vyslovila souhlas s vyjádřením ředitele Centra zpravodajství ČRo. Ten sdělil, že byl potrestán odpovědný editor Rádia Česko a šéfredaktor příslušné stanice. Prohlášení ČRo označilo inkriminovaný komentář za „aktivistický a urážlivý v zhledem k velké části obyvatel ČR“ (za mých mladých let se hovořilo o „všem pracujícím lidu“). Tento způsob jednání je sice u institucí tohoto typu odjakživa obvyklý, ale to není ještě žádné ospravedlnění.

Podobná je i reakce významných publicistů. Karel Hvízdala píše v MfD o přidrzlém Drdovi, kterého lze snad omluvit tím, že „podlehl rozjitřené atmosféře“, takže použil urážlivé výroky. Jindřich Šídlo v HN konstatuje, že komentář není dobrý, vrátil by ho autorovi k přepsání, a ve vysílání se vůbec neměl objevit. Oba pánové zároveň upozorňují, že ovšem druhá strana má taky své mouchy. Ani jeden se nepozastavil nad laťkou, kterou svými předpisy nastavil ČRo. I takovéhle pokusy o vyváženost znám z minulosti. Zarážející je nedostatečný smysl pro jakoukoli přiměřenost (ten text lze jistě kritizovat, ale teď zrovna na to není ta pravá chvíle) a snaha „vyvažovat“, která vlastně znamená pokus o kompromis mezi špatným a ještě horším.

Celkový dojem z toho všeho je zarmucující: Česká republika teď vstupuje do zcela nové etapy své existence. A hned na začátku ty její instituce, které by měly být garanty svobody projevu, ustupují tlaku, jenž znamená její omezení, a čeští novináři a publicisté jsou málo rezistentní v zásadní věci, která se v důsledcích netýká jen jednoho údajného nešiky, ale jich všech.

Článek byl původně uveřejněn v MF Dnes.

publikováno: 7. 2. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Bohům se nic nestane

Velký den. Přes den jsem nasmlouval brigádníky a sklízeli jsme první víno. Nádhera, vypadá dobře. …

Sebevražda nebo euthanazie jako nejdůležitější otázka

(v polemice s textem Petra Placáka ZDE) Ahoj Petře! Po návratu z Kolumbie mne čekalo příjemné překvapení: …

Reklama na dobrou smrt

Deset argumentů proti euthanasii – polemika nejen s Lubomírem Martínkem. Euthanasie je v nemalé části evropské společnosti …

Záznam krizové porady ANO aneb Dycky Babiš!

AB (Andrej B.): „Čau lidi, tak je fajn, že stě dorazili. Sorry jako, že dnešní …

Zeman se demonstruje

Z Miloše Zemana se v neděli 9. června na rozhlasové stanici Frekvence 1 stal klasifikační teoretik …

Na sítích se rozhoduje o všem

Carole Cadwalladrová dostala Facebook na kolena tím, že dokázala propojení mezi Trumpovým předvolebním bojem a kampaní …

Babiš to dělá dobře – Making Evil

Duo Babiš-Zeman ustojí i půlmilionovou demonstraci, protože kvapící zákonodárci, prozíraví tvůrci prezidentské volby, nezakotvili možnost, …

Chlapi na venkově umírají jinak

Ráno bouchání na dveře. Kouknu na čas – 8 hodin, takže někdo to odnese. Snažím …