Ústavní záležitosti

Mezi rozličnými podobami zapomnění je jedna, kterou bych považovala za podstatnou pro naši současnost. Počátek či nový počátek, což znamená radikální uvedení do přítomnosti a popření minulosti. „Typickou rituální formou počátku či nového počátku bude iniciace, která je za měnících se modalit vždy přítomna v podobě rozmnožování a rození. (…) Budoucnost, jež má být nalezena, ještě nemá tvar, nebo přesněji, má počáteční tvar přítomnosti,” píše francouzský kulturní antropolog Marc Augé, zaměřující se na vztah zkušenosti, místa a jazyka.

Nová maďarská ústava, která vstoupila v platnost dne 1. ledna 2012 a jež byla příznivci a členy strany Fidesz navržena bez toho, aby byla konzultována s kýmkoliv jiným, je založena na náboženském a historistním symbolismu. Ačkoliv touha po vytvoření nové ústavy, odstraňující nedostatky slepence upravené ústavy z roku 1989 (jejímž vzorem byla komunistická ústava z roku 1949), byla vítaná, návrh koalice stran Fidesz a KDNP vyvolal značné obavy, zda může zajistit zákonnost, základní práva, rovnost všech občanů, zda zachová nezávislost justice a dalších institucí a zda poskytne budoucím vládám s menší než dvoutřetinovou podporou možnost něco změnit. Výčet obav by mohl pokračovat, nicméně zdůrazněme jinou, snad zásadnější věc. Prezident Pál Schmitt považuje novou ústavu za „nejpodstatnější dokument znovuzrození Maďarska” a „první krok k demolici a odklizení trosek komunismu”. Vládní elity proto vyhlásily „válku strašidlu komunismu”, které Maďarskem stále obchází, a nová ústava tuto válku legitimizuje.

V kontextu takové války se staly čitelnými další události poslední doby, jako je kompletní rekonstrukce náměstí před parlamentem do stavu před rokem 1944; přejmenování ulic, parků atd., či dokonce tvrzení strany Fidesz, že Maďarská socialistická strana je z legálního hlediska nástupcem bývalé komunistické strany. Vládní strana také považuje její vůdce za kolektivně a osobně zodpovědné za veškeré zločiny bývalé komunistické strany.

Nejde o činy symbolické, ale o činy formující a násilné, páchané na maďarské společnosti. A tyto budou mít nedozírné následky, zvláště pokud si uvědomíme, že se násilné potlačování paměti, ignorování povědomí o minulosti a léčebný efekt příběhů v Maďarsku staly součástí společenské praxe. Jak je možné stvořit pocit jednoty a pospolitosti pomocí vybraných zkušeností minulosti? Co znamená občanství, pokud si lidé s rozdílnou minulostí nemohou být rovni? Může společnost dlouhodobě fungovat, když bylo přibližně 60 let vymazáno z jejího povědomí?

Současná vláda udělala chybu, když si vybrala amnézii jako preferovaný nástroj kolektivního zapomínání. Podle Marca Augé amnézie „periodicky zbavuje lidi břemene minulosti” a „vede k dezinterpretaci a falšování dějin”. Je „archetypem stálého ústupu dějin: za účelem metafysického popření minulého je obětováno někdejší hrdinství předků a oni sami se ukazují v bledém a tragikomickém světle. Dějinami v této podobě se zachovává absurdita a tratí současná generace.”

Vzpomínám si, jak jsem se s přáteli nejrůznějšího politického přesvědčení procházela po náměstí Vörösmarty na jaře 2010, kdy strana Fidesz slavila vítězství v parlamentních volbách, v nichž získala dvě třetiny křesel. Ačkoliv nikdo z nás nebyl výsledky voleb nijak zvlášť nadšen, lpěli jsme na dnes přehnaně optimisticky působící představě pokory vítěze a ochoty ke spolupráci, vedoucí budoucí činy vlády. Téměř o dva roky později, 2. ledna 2012, jsme s týmiž lidmi stáli před operou, nyní sjednoceni nesouhlasem s vládou, abychom projevili odpor vůči nové ústavě, zatímco vláda a její příznivci uvnitř za veřejné peníze oslavovali (Fidesz utratil za oslavy nové ústavy téměř 13 milionů HUF, tj. přibližně 43 000 EUR).

„Nevěřili jsme tomu, nemohli jsme tomu uvěřit, ale oni to opravdu udělali. Vláda zavedením nové ústavy pohřbila Třetí maďarskou republiku. V tomhle rok a půl trvajícím ničení je spousta práce,” řekl malíř Miklós Szűcs na lednových protestech. Pokračoval tím, že „je téměř nemožné vyjmenovat všechno, co udělali: učinili směšnými soudy a úřad prezidenta; ukradli soukromé penzijní fondy; sebrali peníze kultuře; zaškrtili svobodu médií; vypnuli poslední opoziční rádio; zlikvidovali zákonný status malých církví; snížili úroveň škol; dali veřejné divadlo extremistické pravicové straně; ztížili nám spoření katastrofální fiskální politikou; šli proti EU. Dělají z naší země politováníhodný bujarý buranov uprostřed Evropy.” Laszlo Majtenyi, bývalý předseda státní mediální komise, na demonstraci prohlásil: „Premiér přísahal, že bude bránit ústavu, ale místo toho ji zrušil. Dnes večer je opera domovem pokrytectví a ulice je domovem ústavních ctností.”

Bylo to poprvé, kdy opoziční skupiny, od politických stran až po občanské skupiny a politické disidenty, spojily síly. Skutečně si myslím, že každá opozice založená na zvláštní komunitě, určené rasou, náboženstvím či jinak, by byla „předurčena k tomu skončit jako svého druhu ghetto”, jak tvrdí Michael Hardt a Antonio Negri. Moc směřuje k izolování svých odpůrců, a čím je moc extrémnější, tím více potřebuje odpor izolovat. Aby tedy opozice mohla podkopat esencialistický a exkluzionistický diskurs moci, musí zůstat volně strukturovaným, autonomním hnutím, které je delokalizované, decentralizované a schopné sjednotit ty, kteří budou spolupracovat. Hardt a Negri také tvrdí, že moci „nelze vzdorovat s projektem zaměřeným na omezenou, místní autonomii. Nelze se vracet k žádné z předchozích společenských forem ani jít dále v izolaci. Musíme se spíše prosadit silou, abychom se dostali na druhou stranu.” Je možné, že tvoření spojenectví, která se dříve zdála nepotřebná, či dokonce nepravděpodobná, zapojení členů občanských skupin, akademiků, nevládních organizací, politiků, by mohlo představovat způsob prosazení se silou.

Lidé v Maďarsku se učí organizovat a účastnit se demonstrací. Lednové protesty byly ale něčím více než zábavnou událostí: zatímco ostatní platformy vyjadřující odpor či, jinak řečeno, svobodné myšlení byly zablokovány, zakázány či zavřeny, tato shromáždění by mohla podnítit, tvarovat a vést jak síly jednotlivců, tak síly kolektivní. Zdá se, že vláda to poznala. S nervózním očekáváním vyhradila na 15. března celé centrum Budapešti k oslavám národního svátku revoluce roku 1848. Pro opozici to bude příští příležitost k obsazení ulic. Aby toho nebylo málo, nebude tomu tak jen pro jednou. Centrum je na 15. března vyhrazeno i pro léta 2013 a 2014. Povolení na větší opoziční demonstraci v příslušných dnech dosud dáno nebylo.

1. 2. 2012

publikováno: 11. 6. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …