O bourání, moci peněz a hře na razítka

V poslední době proběhly médii zprávy o možném zbourání několika staveb. Všechny tři stavby spojuje jejich architektonický význam a marná snaha získat zápis na jakýsi ministerský seznam, který by je ochránil před bouracími kladivy, bagry a buldozery.

Výrazně nejvíce se média věnují kauze domu č.p. 1601/II, č.o. 47 na Václavském náměstí, který má být nahrazen novým kancelářským objektem. Druhou stavbou, která se dostala v posledních týdnech do médií je hotel Praha, který koupilo podnikatelské impérium Petra Kellnera a prý na jeho místě chce vybudovat školu a veřejnosti uzavřený park. Třetí a bohužel nejméně sledovanou kauzou je osud havířovského nádraží, které má být nahrazeno novým terminálem, zaplaceným částečně z radničních peněz a větší částí z dotací z fondů EU. Všechny stavby spojuje marný boj příznivců moderní architektury, urbanismu a zdravého rozumu o jejich zachování a to nejen pomocí zapsání objektů na seznam kulturního dědictví Ministerstva kultury.

Nejprve o stavbě nejpřehlíženější. Havířovské nádraží je jedním z posledních příkladů stavby tzv. “bruselského stylu” z přelomu padesátých a šedesátých let. Padnout má za obět nového terminálu. Starý terminál je příkladem toho lepšího ze šedesátých let, co v bývalém Československu vznikalo. Stavbě projektované architektem Josefem Hrejsemnou dominuje prosklená fasáda, strop v podobě op-artové dekorace a velký halový prostor doplněný o elegantně se svažující schodiště. V současných plánech radnice ovšem vzpomínky na slavná designová šedesátá nemají místo. Nádražní hala má být zbourána a nahrazena terminálem společným pro autobusy i vlaky, vystavěným o pár metrů dále. Má tak vyrůst nová “důstojná” vstupní brána do města. Spíše tak ovšem přibude další pomník lokální politické omezenosti a to příznačně v místě, které se nijak oslnivou historií a místní pamětí chlubit nemůže.

Dům na Václavském náměstí č.p. 1601/II nevyhovuje tím, že má moc zdí a málo variabilního prostoru. Developerský diktát kancelářských staveb jako rychloobratového a výnosného zboží není prostě kompatibilní s představami předků o pracovním prostředí. Dům sám o sobě není nijak výjimečný, ale také není naprosto banální. Nese v sobě kus historie místa na kterém stojí a stavět na jeho místě cosi jiného, jen protože na tom vydělá investor je zvrhlé. Dům ovšem stojí na místě, které především není banální jako celek, není bezvýznamné a nedůležité. Stojí na nároží Václavského náměstí na dohled od Myslbekova sv. Václava. Na osudu domu č.p. 1601/II se také ukazuje, že postupná salámová taktika drobných ústupků ze strany pražských památkářů a následně i ministerských úředníků tváří v tvář stále se zvyšujícím požadavkům ze strany developerů, skončila tam, kde skončit musela. Za kratší konec netahají jen neschopní památkáři se směšnými pravomocemi, odborná veřejnost, ale společnost jako celek. Už se nic nemusí maskovat, jako v případě staveb v dolní části náměstí, z kterých zbyly fasády a zachovalo se zdání, že… Ne, v horní části náměstí se bude rovnou bourat. Víc, než si myslíte.

Z rušného náměstí v centru Prahy se přesuneme do rezidenční čtvrti s výhledem na pražský hrad. Hotel Praha zde stojí od osmdesátých let a získal v médiích nikli neprávem přezdívku “komunistický”. Ano, jednalo se o stavbu, která měla maximální podporu přímo komunistické strany a sloužila k ubytování zahraničních návštěv před rokem 1989 a ovšem i po něm. A ano, byla s razancí pozdního modernismu zasazena do prostředí, v kterém by dnes nejspíše vystavěna nebyla. Přesto se jedná o stavbu, která má nesporné architektonické kvality a to nejen díky interiérům, na kterých se podíleli významní skláři, výtvarníci a designéři a které v současné chvíli zřejmě již díky novému majiteli neexistují na místech, pro které byly vytvořeny. Elegantní linie hotelových teras, jsou přesně tím co odlišuje architekturu od developerského stavebnictví. Hotel Praha je z velkých pražských hotelů své doby nejpovedenější stavbou, která snesla srovnání se soudobou produkcí minimálně v celém východním bloku. Hotel do kterého se před rokem 1989 nikdo nezvaný nedostal, má dnes nahradit park do kterého se také nikdo nezvaný nedostane.

Co všechny tři stavby spojuje? Marná snaha jejich obdivovatelů získat zápis na jakýsi ministerský seznam. Úřední razítko je zde ve střední a východní Evropě jakousi poslední instancí, poslední obrannou linií před mocí peněz. A nutno říci, že linií značně prostupnou, obvzlášť ve chvíli, kdy ministerstvo vede, nastavováním procesů, proslulá maloměstská učitelka v demisi. Vzniká tak paradoxní situace, kdy ministerstvo, kterému se někdy přezdívá rekonstrukční, dle objemu peněz, které věnuje ze svého rozpočtu na obnovu hmotného kulturního dědictví, posvěcuje naprosto nekulturní praktiky. Všechny tři stavby tak skončí stejným osudem, jako obchodní dům Ještěd v Liberci, jedna z ikonických staveb libereckého ateliéru SIAL, která byla nahrazena banálním nákupním centrem před pár lety.

Je smutnou zprávou o stavu vládnutí u nás, že ministerstvo není schopno ničeho jiného, než stroze úředního postupu. Je smutnou zprávou, že není schopno vyvolat a moderovat diskusi o způsobu ochrany a dalšího rozvoje naší hmotné i nehmotné kultury. Je smutnou zprávou, že je již delší dobu pouze úředně potvrzeným hrobníkem s kulatým štemplem v ruce. Jednou odpojuje od přístrojů, udržující někde mezi životem a klinickou smrtí, literární časopisy; dnes podepisuje demoliční výměry.

Hlavním bodem zprávy o nekulturnosti poměrů ovšem je, že právě a jen ono pověstné razítko je tím, co některé stavby zachrání a developery donutí změnit či pozměnit plány. Je smutnou zprávou o stavu veřejného prostoru v České republice, že zde nejsme schopni vytvořit takové prostředí v kterém by představa vydělaných či vyčerpaných dotačních peněz ustoupila hodnotám poněkud trvalejším. Je smutnou zprávou, že protesty odborné i laické veřejnosti a petice s mnoha podpisy, nepohnou bohorovností ziskuchtivých či svévolí nejbohatších.

publikováno: 13. 7. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …