Jak držet svou duši alespoň v takové čistotě jako krk nebo zadnici?

Zabývám se už přes třicet let lehkou atletikou. Dříve jsem závodil z přebytku tělesných sil. Nyní už mnoho let dělám trenéra z přebytku duševní energie a z lásky k tomuto vznešenému a přirozenému sportu. Ačkoliv této práci věnuji valnou část volného času, nepřeceňuji obzvlášť její význam; každou užitečnou lidskou činnost pokládám totiž za snesitelnou pouze potud, pokud nedělá z komára velblouda, pokud nezatemňuje rozum a pokud je v přímém vztahu a souvislosti s ostatními důležitějšími složkami života, především duševním rozvojem, který je opět, alespoň pro mne, mnohem spíš závislý na vlastní úvaze a přemýšlení, nežli na obecné vzdělanosti, bezmyšlénkovité pracovitosti, poslušnosti a kdoví na čem všem jiném.

Je mi jasné, že mladý organismus hovoří nejlépe tělesným projevem a že když v nás koluje mladá krev, cítíme neodolatelnou nutnost se pohybově vyjadřovat. Zajímá mne nejvíce mládež a zabývám se proto převážně chlapci a děvčaty od třinácti do dvaceti let a snažím se jim pomáhat, pokud stačí můj čas, vědomosti a přebytek duševních sil, aby atletiku dělali chytře a pokud možno dobře, lépe nežli se všeobecně provozuje. Má to svou problematiku, Vzhledem k časovým možnostem mohu jich mít na starosti jen menší počet, řekněme dvanáct; kdo chce se mnou spolupracovat, musí mít obstojné pohybové nadání, velké zaujetí k věci, potřebnou snahu i vůli, nesmí mít příliš výrazné duševní nectnosti ani zakrnělý rozum a kromě toho si musíme být bez zbytečných slov blízcí a sympatičtí. Jsem-li většinu bdění nucen z existenčních důvodů trávit s lidmi, z nichž mnoho je mi lhostejných nebo těžko snesitelných, musím mít alespoň ve volném čase možnost svobodné volby setkání s těmi, v jejichž přítomnosti jsem rád, i oni se mnou.

Když jsem se svého času zabýval intenzívněji uměním, nechápal jsem, proč se mám stýkat s mnohými lidmi, o jejichž charakterových vlastnostech jsem měl vážné pochybnosti, byť i patřili mezi lidi tzv. významné. Stejně tak jsem dosud ve čtyřiačtyřiceti létech nepochopil, proč bych se měl stýkat s většinou příbuzných, na kterých mi stejně upřímně nezáleží, jako jim nezáleží na mně, a to jedině z toho důvodu, že jsou čirou náhodou mými příbuznými. Mým skutečným příbuzným je pouze ten, kdo má podobné závity v mozku i v srdci, jako mám sám, a takových lidí je bohužel nepatrně. Vypadá to trochu namyšleně, ba v dnešní době zmatení jazyků dokonce odchylkářsky; snadno bych mohl být osočen jako zavrženíhodný individualista, což není daleko kdysi smutně proslulého: kacíř! Z hlediska skutečnosti je to však holý a velmi snadno pochopitelný fakt. Ty, kteří mají neustále plnou hubu lidu, jsem nucen stejně důvodně podezírat z pranepatrné lásky k němu jako inkvizitory ze stejně nepatrné lásky k Bohu, protože v obou případech jde mnohem spíše o trápení lidí nežli o jakoukoliv víru v cokoliv vznešeného. Jak vidno, není právě nejsnadnější domluvit se lidskou řečí a nedělám si zbytečné iluse, že by se to právě mně podařilo tímto zmateným listem, který jsem ke všemu začal psát s naprosto odlišnou myšlénkou, nežli je ta, které jsem právě věnoval tolik místa. Je to však podstatná otázka lidského bytí vůbec a budu se k ní pravděpodobně neustále a neustále vracet, protože prostupuje všechny mé ostatní myšlénky jako ústřední nit a nemohu ani nechci se jí zbavit. Ještě že píši jen pro vlastní potěšení, nikoliv pro peníze. To bych se jí musel zbavit a nahradit ji nějakou všeobecně schvalovanou, pokryteckou protézou vyznání, která by mne chránila nebezpečí výtek z anarchismu, kterého se nejvíce vždy bojí dočasní a pramálo ohleduplní držitelé teplých hnízd v každé epoše lidstva. Anarchista – jak podivná nálepka! Stejně jako revolucionář. Anarchista i revolucionář v praxi je něco nesmírně bědného, nespravedlivého, zaslepeného, krvelačného. Pravý opak toho, čemu se nejvíce obdivuji: ,,Udatnější je zpozdilý k hněvu, nežli ten, který dobyl města!´´ (Jeden z nejúžasnějších veršů Starého zákona.) (*Přísloví 16,32) Revoluci jako takovou, většinou zcela nekriticky opěvovanou, pokládám za naprostý protiklad skutečné revoluce. Skutečná revoluce je Kristus, nebo chcete-li Ghándí. Nikdy však Robespierre; to je jen vlk v beránčím rouše. Pro Boha, jak to, že něco tak samozřejmého a pochopitelného není už naprosto jasné lidstvu, chystajícímu se na dovolenou do vesmíru? Jak je možné, že lidi zajímá víc záhon okurek, střih saka, tvar kramflíků nebo výsledek utkání Slavoje Počernice s Tatranem Počáply, nežli jak dojít k snesitelnějším lidským vztahům a uspokojivějšímu stavu lidské společnosti? To ale není jen něco nesmyslného zaslechnout nebo si přečíst, a potom to připitoměle papouškovat, to znamená neustále sbírat do vetešnického rance vědomí a pocitů životní vjemy, vysypávat soustavně jejich obsah, vždy znovu se zamýšlet nad jejich významem, smyslem a posláním a zkoumat neustále vlastní činy a skutky rentgenovými paprsky svědomí, krátce držet svou duši alespoň v takové čistotě jako krk nebo zadnici. To není žádný ilusionismus ani utopie, ačkoliv to bohužel vypadá jako předpoklad přijetí do Bohnic nebo Kateřinek. Jak s klidem hovořit o drobných a dílčích životních událostech, když stojíme na tenounkém praskajícím ledu, který nás co chvíli slibuje seznámit s ledovou hlubinou pod ním?

Mnozí z mých známých (úmyslně neříkám přátel) platí za významné básníky, spisovatele, malíře, kunsthistoriky a podobné činitele, jejichž posláním je funkce duševních zrcadel života naší doby. Někteří sice malují nebo píší o Janu Žižkovi a jiní zase o astronautech, ale na tom nakonec příliš nezáleží. Ať utečou do pravěku nebo jedou na víkend do prabudoucnosti, nemohou nakonec zrcadlit nic jiného nežli to, co právě žijí. Jednu dobu jsem se bláhově domníval, že se stanu jedním z nich, že budu patřit tomuto vznešenému cechu, který se přes všechno dušování a bití v prsa o sounáležitosti a rovnosti s lidem považuje za smetanu, neřku-li rovnou za šlehačku proti sbíranému mléku nebo podmáslí. Moje umělecké schopnosti i touha po dobrém bydlu byly, zaplať Pán Bůh menší, nežli kolik bylo zapotřebí, a tak bez jakékoliv osobní zásluhy nestal jsem se aspirantem Slavína, neprodal duši za přehršli stříbrných a popularitu, o kterou není co stát. Zato ale mohu úplně svobodně, byť sebetoporněji a neuměle, soukat ze sebe nejskrytější myšlénky i slova, a umění, možno-li to tak nazvat, zůstává pro mne stejně jako atletika, o které jsem začal psát, jednou z mála nadějí a radostí, které mi zbyly. Kdybych si s nimi byl otevřel, byť pod patronací socialistického státu, krám na Václavském a prodával své myšlénky jako módní polobotky, byť s pětisetprocentním ziskem, ať bych si dal do výlohy cedulku ,,Náš zákazník – náš pán´´, nebo ,,Sloužím lidu´´, byl bych na tom nepochybně mnohem hůř, než jsem. Docela dobře se mohu v poslední putyce bavit s metařem. Určitě bych se ale nedokázal ve výběrovém restaurantu bavit s Majerovou, Kainarem, Hrubínem, Pilařem, Glazarovou nebo jinými laureáty.

Stejně tak v atletice. Pro své mladé svěřence a svěřenky nelituji práce ani času, neustále si lámu hlavu, co pro ně učinit, aby jim to prospělo ve sportu i v životě. Není toho možná moc, co je v mých schopnostech i silách, ale určitě mnohem víc, nežli by pro ně udělal zadarmo kdokoliv z těch, kteří mají neustále plnou hubu starostí a rozumů o naší tělovýchově.

Začal jsem psát o mladé skokance. Nejvyšší čas, abych se k ní vrátil. Když se poprvé objevila na hřišti, zdála se mi macatá a neohrabaná a kromě zdvořilého chování, upřímného zájmu a zdravého elánu třinácti let neměla nic, co by mne jakkoliv zaujalo. Přijal jsem ji přesto do skupiny. To bylo před půl rokem. Za tu dobu snažil jsem se jí, stejně jako všem ostatním, vštípit hlavní zásady celkového pojetí lehké atletiky a naučit ji základním běžeckým, vrhačským a skokanským pohybům. Až do včerejška, mám-li být upřímný, nekonstatoval jsem u ní příliš viditelný pokrok. Jediná věc, kterou jsem s radostí pozoroval, že zeštíhlela a že při nácviku byla podstatně soustředěnější nežli většina ostatních děvčat, jejichž věčné chichotání a roztěkanost mi jde někdy tak na nervy, že se musím držet, abych jim nedal pár pohlavků.

Včera, bylo již k večeru a citelné chladno říjnových dnů, sešel jsem se skupinou po rozklusání a rozcvičení cvičit skok vysoký. Nechal jsem je napřed provádět skokanskou průpravu, to je všelijaké poskoky na místě, v chůzi i klusu, švihy pokrčenou i nataženou nohou a uvolněné přeskoky přes laťku z několika málo kroků kolmého rozběhu. Seděl jsem na lavičce u doskočiště a pozoroval s občasnými připomínkami jejich pokusy spojit rytmický rozběh s mohutným odrazem a uvolněným letem. Výsledky nebyly valné. Valné většině bývalo by třeba v tomto poměrně jednoduchém průpravném skokanském cviku vytknout nikoliv jednu, ale tucet chyb. Přirozený a uvolněný pohyb jako by pro ně byl španělskou vesnicí a každá má připomínka jako by byla nad jejich rozumové síly i pohybové schopnosti. Seděl jsem proto v dost trudné náladě na lavičce a v mé mysli se vzmáhaly pochybnosti, nedělám-li vlastně úplně marnou a zbytečnou práci, jako kdybych učil psy zpívat. Není však trudu, aby nebylo radosti. Tuto radost, mnohem výraznější a mocnější nežli skepse z pohybové nemohoucnosti většiny, způsobila Eva, ona před půl rokem macatá a neohrabaná dívka, jejíž každé provedení stejného cviku vyvolalo ve mně veliké překvapení. Jako kdyby nepatřila do skupiny, ale byla zvlášť pozvanou demonstrátorkou, předvádějící ostatním správné provedení cviku. Spatřím-li dokonalý atletický pohyb, zmocní se mne pocit stejného obdivu a nadšení, jako setkám-li se s vzácným uměleckým dílem a hluboce prožívám dojem, který mohu bez nadsázky nazvat pohybovou básní. Dokonale zvládnutému pohybu obdivuji se stejně jako vynikající interpretaci Chopina.

Moje překvapení nebylo však ještě dovršeno. Jedna z dívek mne požádala, abych jí vysvětlil zásady moderní valivé techniky skoku vysokého, které se mezi atlety říká ,,straddle´´. Byl jsem nucen opustit pohodlné usazení na lavičce, svléknout kabát a ukázat jim kadeta, to je vysoký přeskok z jedné nohy na druhou se současným obratem o 180 stupňů. Nechal jsem je totéž provést mimo rozběžiště a konstatoval jsem jako předtím u skokanské průpravy, že všechny jsou neuvěřitelně nešikovné a neohrabané, kromě Evy, ihned napoprvé provedla kadeta přinejmenším stejně dobře jako já sám. Potom jsme přešli znovu k rozběžišti a dívky se pokoušely provést totéž, nyní s přeskokem laťky. Protože Evy skákala s nesmírnou rezervou přes základní výšku, zvyšoval jsem postupně laťku až na 140 cm; zlepšila si o 10 cm svůj dosavadní nejlepší výkon, docílený primitivními ,,nůžkami´´, a ukázala takový klid a nebojácnost i na této výšce, že jsem takřka nevěřil vlastním očím. Bude-li z ní jednou vynikající atletka, nemohu tvrdit. Má k tomu rozhodně mnoho zřídka se vyskytujících předpokladů: Sílu, elán, pohybové schopnosti i potřebné soustředění. U takového třináctiletého pulce nelze však s jistotou předpokládat, že úspěšně přenese přes léta dospívání zájem a lásku atletice, protože v těchto jankovitých létech čeká každého mladého člověka tolik nástrah a lákadel, odvádějících jej od toho, co by dělat měl, k tomu, co se dřív nebo později ukáže zbytečně ztraceným časem, že jakékoliv prognózy atletické budoucnosti v tomto věku jsou nanejvýš povážlivé. Je to sice velká škoda, ale není v naší moci cokoliv měnit na této skutečnosti. Nelze skutečně říci nic jiného, nežli:

,,Jak Pán Bůh dá!´´

publikováno: 16. 9. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …