Jsme národem volů?

Tempora ne culpes, cum sit tibi causa doloris (Dobu neviň, když si za bolest můžeš sám)

Cato starší (234 – 149 A.CH.N.) Disticha Catonis

Tempora mutantur et nos mutamur in illis (Časy se mění a my s nimi)

Humanistický verš z konce 16.století

Jak plyne čas, jak se rozvíjí technologická civilizace a kultura společnosti a jak se střídají politické systémy, tak se mění mentalita lidí, vzory chování, způsob vyjadřování národa, jeho tisku a jeho politické garnitury. Vývoj jazyka je přirozený proces. Podle filologů prodělala čeština za tisíc let osm vývojových fází, od pračeštiny přes ranou starou češtinu, češtinu 14. století, češtinu husitskou, humanistickou, barokní, obrozeneckou a češtinu moderní. Zdá se, že se vývoj řeči v posledním století urychlil. Vnímá ho citlivěji Čech, který žil takřka půl století v jiném jazykovém prostředí, než občan, který svou vlast nikdy neopustil.

Tištěná media jsou svědkem těchto jazykových změn. Exulantská periodika, která se vymanila z dozoru všeobjímající strany psala jinou češtinou, než ta za železnou oponou, nejen obsahem, ale i stylem. Zbavila se komunistických novotvarů a floskulí. Citlivý čtenář měl blahodárný dojem, že se v duchu vrací do žurnalistiky předválečné republiky. První svobodné noviny, které se mi v exilu dostaly do rukou byla „Národní politika“, kterou v Mnichově od roku 1969 vydával Miloš Svoboda a kterou po jeho smrti 1985 převzala až do roku 1992 jeho manželka paní Alžběta Svobodová. Pozoruhodné na jejím vydavatelském angažmá bylo to, že paní Svobodová byla Němka, což se poznalo na jejím lehkém německém přízvuku. Postupem času se paleta českých, mnou abonovaných novin rozšiřovala. Všechen renomovaný exulantský tisk si zachovával kultivovaný, do jisté míry konzervativní styl. Tou, poněkud konzervativní mateřštinou, aniž jsme si toho byli vědomi, jsme se dorozumívali s krajany i my v exilu.

Když jsme v devadesátých letech počali navštěvovat starou vlast, byli jsme opět konfrontováni s obměnou češtiny. Přežívala zde nejen komunistická rčení, ale řeč nabírala nám neznámé obraty a neologizmy, které drásaly uši. Řeč zdrsněla. Při návštěvě jednoho úřadu si začínající úřednice v podatelně nebyla jista, kam ve formuláři umístit razítko. Starší kolegině ji navedla slovy: „Dyk je to jedno, někam to prdni“. I po dvaceti letech je to nezapomenutelný zážitek, který se nesluší generalizovat, avšak je to moment v západoevropských úřadovnách nepředstavitelný.

Vladimír Just ve svém „Slovníku floskulí“, vydaném v roce 2003 nazývá polistopadový newspeak slovním smogem. Rétorika mnohých předních politiků je koktavá, opakují neúčelně stejná slova, protože neudrží linii myšlenky, kterou chtějí sdělit. „Rem tene, verbasequentur“ (Drž se tématu, slova budou následovat) nabádal začínající řečníky Marcus Porcius Cato starší. Nejhorší otřes však způsobilo zaplevelení češtiny vulgarizmy, které sice mají v jazyku své oprávněné emoční místo jako projev překvapení, bolesti či zklamání, jenže ten český verbální plevel je nefunkční, je samoúčelný.

Čeští političtí představitelé obdařili své občany za posledních dvacet let lecjakými erotickými a kleptomanickými trapnostmi, které pobavily bulvární svět: Topolánek v Berlusconiho zahradách rozkoše, Klausova inscenace mužné síly s letuškou a nezapomenutelné chilské pero.

Viróza Miloše Zemana je však jiná kategorie, protože dosud nepředstavitelným způsobem znesvětila symboly české státnosti. A buranský blábol premiéra Rusnoka o cestě na pohřeb Nelsona Mandely, tedy o služební cestě reprezentující Českou republiku, vrhl světlo do duchovní atmosféry české vlády a parlamentu. V obou případech se již nejednalo o zábavná, i když pochybná osobní selhání, ale o to, jak chápou političtí představitelé svěřené úřady.

Pozastavuji se nad tím, jak česká veřejnost a její politická třída vnímala a reagovala na oba poslední faux-pas. Část se jimi bavila, část je neodsuzovala protože jim nepřikládala důležitost, nebo považovala kritiku za zlovolnou dehonestaci politických protivníků. Soudím tak podle čtenářských komentářů v novinách.

Postrádal jsem kompetentní analýzu obou společenských pochybení příslušnými odborníky: psychology, politology, sociology. Ticho po pěšině. Chybělo i „věcné pohoršení“ členů parlamentu. Záležitost se nedá odbýt konstatováním jazykovědce Karla Olivy, že „Ty vole patří na záchodek čtvrté cenové skupiny.“

Řiditel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes (i název novin je reziduum komunistického režimu) hledá počátek oslovování podstatným jménem vůl ve 20. letech minulého století s počátkem trampingu, široce se prý počalo používat na přelomu 50. a 60. let.

Také mne už po léta zajímá původ tohoto jazykového nešvaru, nesrovnatelného v jiných jazycích, které jsou mi známy. Uplynulo už mnoho vody od doby, kdy jsme se jako gymnazisti mezi sebou poněkud nadneseně titulovali slovem „pánové“. To oslovení asi vyjadřovalo touhu výrostků po dospělosti. Pánové jsme byli v tanečních i u maturit. Pánové sem, pánové tam, táhli všemi společenskými vrstvami, tak jako dnes tudy táhnou stáda volů. Prodavač burských oříšků na hříšti SK Židenice – tenkrát účastníka první fotbalové ligy – se dovolával pozornosti fanoušků stereotypní nabídkou: „Buráčky pánové, buráčky pánové“. Pánové půjdeme na pivo znělo přirozeněji, než volové půjdeme se napít. Pánové neměli třídní podtext. Pochopitelně jsme nemluvili jen veleslavínskou češtinou. Perfektně jsme tehdy ovládali i brněnský hantec, ale na zhuštěnou kontaminaci českého slovníku plevelným slovem vůl si nepamatuji.

V době, na kterou vzpomínám a kdy se lavinovitě rozšířilo oslovování vole, vole, nebyl ještě proces egalizace české společnosti natlačením do údajně beztřídní formy dokončen. Tehdy si sice teoreticky všichni občané měli být rovni, avšak v praxi byli někteří rovnější. Nepodařená ideologická iluze byla teprve v začátcích. Vstup mezi 2,300 000 rovnějších československých občanů z celkového počtu 12 milionů obyvatel (takřka 20%), kteří v období kolem roku 1950 tvořili stranickou základnu, zaručovala partajní knížka. Hustota partajní příslušnosti vzhledem k počtu obyvatel Československa byl i ve východním bloku světový unikát. O systém úkolů a privilegií těch rovnějších a o vnitrostranickou diferenciaci se v Československu od roku 1952 starala nomenklatura, o které stranický prostáček neměl (a dodnes nemá) nejmenší tušení. Nomenklatura měla vytvářet elitní skupiny straníků, kteří ovládali klíčové pozice ve státní správě, průmyslu i akademické sféře. Měla mít též přehled o smýšlení nestranické veřejnosti. Elita nebyla chápána ve smyslu duchovního bohatství, nýbrž jako kasta straně bezpodmínečně oddaných funkcionářů. Svobodný, kritický intelektuál neměl v partajním systému místo. Byl to Josif Vissarionovič Džugašvili – Stalin, který zdokonalil princip nomenklatury a který si tak vysloužil nomen tovaryšč Kartotěkov. Nomenklatura nebyla nikdy tématem pro veřejnost, ani v době komunistické nadvlády, ani pro současné pohlaváry KSČM, kterým dovoluje milosrdná mlha zapomínání opět mluvit o spravedlivé rovnostářské společnosti, aniž zmiňují politické procesy a nomenklaturu.

Předešlá pasáž měla připomenout dobu, v níž i podle Karla Olivy zaplavil vůl českou mluvu. Výsledkem praktikované ideologie bylo vymýcení přirozených společenských vztahů a závislostí, které byly nahrazeny rovnostářskou strukturou 50. a 60. let a ta se přenesla i do jazyka. Volové sedí u stolu v lékařské kantýně i v zakouřené putyce, kam si odskočili na pivo dlaždiči. Volové nemají třídní kontext, jako je neměli za našeho mládí pánové. Zmizel přirozený odstup a úcta k individuu spoluobčana, zmizel sebevědomý občan, který byl nahrazen soudruhem. Nakonec bylo všem všechno jedno. Uvolnila se i cesta k volovi.

P.S.: Tímto textem doplnuji rozhovor Karla Olivy s paní Riebauerovou v Mladé frontě, a hledám příčiny proč pan premiér Jiří Rusnok považuje v Hyde Parku slovo noblesa v českém prostředí za důvod pro usmání.

publikováno: 13. 1. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Neexistující imigranti IV.

Švédští demokraté – co ukazuje jejich příběh?   Úvod Máte před sebou čtvrtou, předposlední část …

Pytlácká hranice (neuvěřitelný příběh)

Další z neopakovatelných životních příhod chirurga a myslivce Otakara Březiny (1919‒2009). Tentokrát ale, milý čtenáři, šťastný …

Kdo se bojí ombudsmana?

Starověká římská republika si za účelem ochrany slabých před zvůlí mocných zřídila institut tribuna lidu, …

Zprávy z mokřadů

Typickým obdobím, kdy ornitologové a milovníci přírody vyrážejí za pozorováním, je spíše jaro a dny, kdy se …

Křeček chycený v rádiu

Stanislav Křeček dává jasně najevo, že ochrana slabších ho nezajímá a jejich diskriminaci v roli ombudsmana řešit …

Pěstování rozlišovacích schopností

Způsob, jak spolehlivě odlišit rákosníka obecného od rákosníka zpěvného, je chytit ho a zblízka prohlédnout. …

Léky u nás chybí, kvůli bezuzdnému kšeftu v Číně

Výpadek dodávek autodílů z Číny kvůli viru přežijeme, ale nenechme si nalhat našimi bolševiky, že za …

Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …