Co Tě dělá, čím jsi?

Nejhlubší identita rasistů na americkém jihu závisí na tom, že se můžou srovnávat se „špinavými negry“. A skupiny „těch špatných“ naopak chovají pocit, že ve skutečnosti mají pravdu, v příjemném a uspokojujícím znechucení nad „těma bílejma“, měšťáky, filistry a zpropadenou buržoazií. V této hře je každé pravidlo dvojitou vazbou a každý tah vede k vlastní porážce. Jaký to pak má smysl? Místo abychom ze hry odstoupili, ptejme se po jejím významu. Co to tedy znamená, když jsme paralyzování a nedokážeme uniknout?

Všichni vítězové potřebují poražené; všichni svatí potřebují hříšníky; všichni mudrci potřebují hlupáky. Já se vymezuji prostřednictvím tebe; já se mohu poznat jen prostřednictvím »jiného«, bez ohledu na to, zda vidím toto „jiné“ nad sebou či pod sebou na jakémkoliv žebříčku hodnot. To, že já jsem já, je spojeno s tím, že ty jsi ty. Ve skutečnosti oba jsme něčím mezi.

To je rozbřesk poznání, že nezávislé ego je smyšlenka a konvence. Jednoduše žádné není, a tak nemůže nic udělat ani se nechat postrkovat z venku, nemůže nic změnit ani se měnit. Jednota organismu a prostředí je fyzickou skutečností. Ale když člověk s jistotou ví, že i jeho oddělené a samostatné ego je smyšlenka a konvence, skutečně se cítí být celým tím procesem a strukturou života. Prožitek i ten, kdo jej prožívá, se stanou jediným prožíváním, poznané i ten, kdo poznává, jediným poznáním.

Mějte především na paměti, že takový prožitek nelze vynutit nebo navodit jakýmkoli aktem vaší fiktivní »vůle«, leda snad jen tak, že opakované úsilí získat nad vesmírem vrch nakonec prokáže svou vlastní marnost. Nesnažte se zbavit pocitu svého ega. Přijímejte jej, dokud trvá, jako rys či hříčku celkového procesu – jako mrak nebo vlnu, jako pocit tepla nebo zimy nebo jako cokoli jiného, co se děje samo od sebe. Chtít se zbavit svého ega, to je poslední útočiště nevymýtitelného egoismu! Ale pokud k pocitu oddělenosti a samostatnosti přistupujeme jako ke každému jinému pocitu a stejně jej přijímáme, vyprchá a rozplyne se jako fata morgána – a ničím jiným není. Nemůžete ani chtít, abyste se ho zbavili, ba ani chtít, abyste to chtěli. Léčka neexistuje, pokud není nikdo, kdo se má chytit.

Když se objeví tento nový pocit sebe sama, je to zároveň důvod k jásotu i k jistému znepokojení. Je to jako ta chvíle, kdy člověk poprvé přijde na to, jak se plave nebo jezdí na kole. Má pocit, že to vlastně nedělá on, ale že se to jaksi děje samo. V tom novém pocitu je skutečně jistá pasivita, jako kdyby člověk byl listem ve větru, dokud si neuvědomí, že je jak list, tak i vítr. Ale záhy zjistíme, že můžeme i nadále vykonávat běžné činnosti – pracovat a rozhodovat se jako vždycky, jen už to nějak není taková otrava.

Získáme pocit, že nás země podpírá a hory zdvihají, když po nich šplháme. Vzduch se v plících nadechuje a vydechuje sám a místo abychom se dívali a poslouchali, světlo a zvuk za námi samy přijdou. Oči vidí a uši slyší, tak jako vítr vane a voda teče. Všechen prostor se stane naší myslí. Čas nás unáší jako řeka, ale nikdy neodtéká mimo přítomnost: čím víc plyne, tím víc zůstává a už se s ním nemusíme potýkat nebo jej zabíjet.

Neptáme se, jakou má cenu ani k čemu je takový pocit. K čemu je vesmír? Jaké praktické použití má milion galaxií? K čemu je hrát hudbu? Když člověk hraje proto, aby vydělal peníze, překonal nějakého jiného umělce, aby byl kulturní člověk nebo pro povznesení ducha, tak ve skutečnosti nehraje – na mysli mu neleží hudba. Nešlape to. Když si to tak vezmete, hrát nebo poslouchat hudbu je čistý přepych, zhoubný návyk, mrhání cenným časem a penězi jen proto, aby vznikly vyumělkované skupiny zvuků. A přece, co bychom si pomysleli o společnosti, kde by hudba neměla místo, kde by se žilo jen pro přežití? Taková společnost by očividně přežívala bez účelu a smyslu – ledaže by se jí nějak podařilo učinit zdroj potěšení ze »základní úkonů«, jako je farmaření, stavění domů, služba v armádě, tovární výroba nebo vaření. Ale v tom okamžení zapomeneme, že cílem bylo jenom přežití. Úkoly pak plníme jen kvůli nim samým, načež farmy začnou vypadat jako zahrada, z promyšlených škatulí na bydlení vyraší zajímavé střechy a záhadné dekorativní prvky, na zbraně vyryjeme pozoruhodné ornamenty, truhláři nešetří časem, aby svým dílům dali správný lesk a z kuchařů se stanou gurmáni.

Z Anglického originálu (The Book, 1966) upraveno podle překladu Jiřího Bureše. Z knihy „Ta kniha“ Brno, 1993.

Alan Watts (6.1. 1915—16.11. 1973). Narozen v Anglii, od roku 1939 žil v USA. 1945 – 1950 knězem episkopální církve, 1951 – 1957 přednášel na Americké akademii asijských studií v San Franciscu. Bez dostatečného formálního vzdělání, proto v univerzitních kruzích neoblíben, opačně mezi beatníky. Autor několika knih ovlivněných zenbuddhismem. Údajně třikrát ženatý promiskuitní opilec, který pořádal večírky, dobře mluvil a výborně vařil.

publikováno: 9. 2. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Neexistující imigranti IV.

Švédští demokraté – co ukazuje jejich příběh?   Úvod Máte před sebou čtvrtou, předposlední část …

Pytlácká hranice (neuvěřitelný příběh)

Další z neopakovatelných životních příhod chirurga a myslivce Otakara Březiny (1919‒2009). Tentokrát ale, milý čtenáři, šťastný …

Kdo se bojí ombudsmana?

Starověká římská republika si za účelem ochrany slabých před zvůlí mocných zřídila institut tribuna lidu, …

Zprávy z mokřadů

Typickým obdobím, kdy ornitologové a milovníci přírody vyrážejí za pozorováním, je spíše jaro a dny, kdy se …

Křeček chycený v rádiu

Stanislav Křeček dává jasně najevo, že ochrana slabších ho nezajímá a jejich diskriminaci v roli ombudsmana řešit …

Pěstování rozlišovacích schopností

Způsob, jak spolehlivě odlišit rákosníka obecného od rákosníka zpěvného, je chytit ho a zblízka prohlédnout. …

Léky u nás chybí, kvůli bezuzdnému kšeftu v Číně

Výpadek dodávek autodílů z Číny kvůli viru přežijeme, ale nenechme si nalhat našimi bolševiky, že za …

Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …