Nová šeď

Pokud by se idea „firemní demokracie“ naplnila, hrozila by kulturní „sebekastrace“ této země. Podobala by se úspěšnému, ale vyhořelému manažerovi.

Náš první president T. G. Masaryk neusiloval pouze o ustavení a následné udržení demokracie v tehdejším Československu, demokracie mu byla „podmínkou nutnou, nikoliv postačující“ k naplňování ideálu „duchovního státu“, v němž by svoboda a právo nebyly vrcholem, ale jen fází směřující k zvnitřnění obojího. Tyto hodnoty měly být ponornou řekou napájející celkové etické a kulturní klima a postupně přejít lidem do krve. Šlo mu o Kulturu jako vlastní atmosféru společnosti. Jako druhý pól tu dnes máme ideu řídit stát jako firmu. Rétorický obrat je to jistě úderný. Evokuje efektivitu, hladký chod stroje. Vyjevuje však myšlenkové pozadí (nebo jeho absenci), které mě děsí. Proč vlastně? Pokud byla myšlenka TGM ideálem, něčím z definice nedosažitelným, co má ale o to větší „gravitaci“ a inspiruje žít svůj život jako stálé přibližování, zde jako by k formulaci ideálu chyběla představivost. Ideály tu nejsou ve hře. Jde spíše o provozní manuál.

Zamýšlel jsem se, proč nadnárodní korporace, disponující téměř neomezenými prostředky, sídlí v tak fádních budovách. Vždyť právě ony mají možnost nechat si své sídlo postavit kterýmkoliv světovým architektem. Co je ostatně lepší PR? Odpověď se nabízí: Je jim to jedno. Detail je to vypovídající. Oproti minulosti došlo k velkému posunu. Firmy až na výjimky nejsou vlastněné konkrétními osobami, rodinami, které by je budovaly jako dědictví. Sídlí v mnoha zemích a jejich skuteční šéfové je nikdy nenavštívili a nenavštíví. Jde o pouhé funkční jednotky, které je možné snadno sloučit či rozprodat. Byznys, který byl dříve vizí jednotlivce koncentrovanou v novodobý mýtus „amerického snu“, se zredukoval na pouhé fungování. Z toho zákonitě plyne, že participace těchto firem na svém okolí (jak to známe z „českého snu“, kdy se Baťa stal demiurgem celého regionu) zeslábla, tento ethos vymizel. Požadavek, aby firmy přispěly k celkové kultuře třeba právě vizuální kvalitou vlastního sídla, se v současnosti zdá jako cosi přebytečného.

Bojím se, že tento pohled se přenáší i do postojů na fungování společnosti. To, že někdo bez uzardění hodlá řídit stát jako firmu, není kořenem problému, jen jeho křiklavým projevem. Jádrem je pocit, že samy ideje nebo ideály jsou v politice a životě státu čímsi naivním a přežitým. Na koncertě v roce 1990, oslavujícím odchod Sovětských vojsk, řekl F. Zappa zajímavou, byť prostou věc: „Pokuste se udržet svoji zemi jedinečnou“. Domnívám se, že nešlo o naivitu, ale o to, že si rizika nastupujícího tržního prostředí uvědomoval.

Jak souvisí Masarykův „duchovní stát“ a rockerská výzva? Velmi. Masaryk měl o tuto zemi osobní zájem – jako o prostor jedinečných vlastností i problémů, místo s vlastní tváří, s trochou pathosu – duší. V jejím udržení a rozvoji viděl samotný smysl politiky, tu pak chápal jen jako nástroj této péče. Smyslem mu byla „chuť“ zdejšího a právě jen zdejšího vzduchu. Nejde o nacionalismus, a už vůbec ne o „zápecnictví“ – pouze péčí o to specifické se jakýkoliv prostor stává cenným, osvěžujícím pro širší celek. To je ona Kultura i s požadavkem etickým, tedy altruismem, zájmem o naše okolí. V jednom rozhovoru toto přesně shrnul J. Gruša, když mluvil o našem fungování v rámci EU: „V posledku je altruismus nejlepší formou péče o naše zájmy.“ Postoj „řídit stát jako firmu“ jde přímo proti takovému smýšlení. Konkrétní výsledky jsou patrné. Tím „osobním“ naší zahraniční politiky byl důraz na lidská práva. Musel ustoupit ekonomickým zájmům. Tento alibismus se dá shrnout asi takto: Sice si stále myslíme (např. o Tibetu) to, co dříve, ale bohužel, kdo my jsme, abychom mohli popichovat obry skutečných velmocí, jsme jen malá země… To není jen pragmatismus a cynismus, skrytý za deklarovanou starostí o potřeby občanů. Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, jde o nedůsledné pochopení toho, co péče o občany doopravdy je. Měla by zahrnovat i péči o morální a citové klima, v němž žijí, protože to je nakonec to určující pro další vývoj. Mělo by být neustále zdůrazňováno, že důležitá není jen litera zákona, ale i jeho smysl, nejen okamžitý profit, konkurenceschopnost, materiální zajištění, trvale udržitelný růst, ale i možnost podívat se sám sobě do tváře, ano, i určitá hrdost na „chování“ svého státu. Nezájmem o morální rozměr veřejného prostoru se společnost vrací hluboko zpátky. Nebyl snad právě toto klíčový rys normalizace? Dopis „pochodně č.1“ přece začíná: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje…“ Právě beznaděj, skepsi, omrzelost, tuto novou šeď, i když z jiných příčin a v jiné situaci, naši současní představitelé riskují.

Zároveň jde o krátkozrakost. Národ, který nemá sám sebe v úctě, není dlouhodobě konkurenceschopný. Nemá „co vyvážet“, protože tím skutečně nejcennějším artiklem v dlouhodobém pohledu jsou a vždy byli sebevědomí, vzdělaní a kulturní občané, díky nimž může i malá země být veliká, neboť má své „charisma“. Takoví občané jsou však přirozeně hůře ovladatelní právě pro svůj vlastní názor a svědomí. Je možné se pohoršovat nad řadou aspektů budování „firemní demokracie“, domnívám se však, že tím klíčovým, v němž tento koncept selhává, je bohorovná přezíravost vůči jakémukoliv duchovnímu přesahu. V tom, že si kromě otázky „Jak to udělat, aby stát fungoval?“ neklade otázku „Jaký jeho fungování může nebo má mít smysl?“ V této hluboké nekulturnosti vidím hlavní důvod, proč je třeba jej razantně odmítnout.

publikováno: 3. 3. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Může si Babiš starší i ve Švýcarsku dělat cokoli?

Vážený pane velvyslanče, obracím se k Vám s prosbou, aby se orgány Švýcarské konfederace v co nejkratší době …

U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …