Mým domovem je celý svět I.

Kde jinde než v Istanbulu číst knihu kosmopolity Burckhardta; rušné okolí jen prohloubilo vlastní prožitek z četby. Jacob Burckhardt (1818 – 1897) vystudoval teologii v Basileji, později v Berlíně historii, zaměřoval se na kulturní dějiny renesance a starověku a rozhodně nepodléhal žádným dogmatům, jaká kdy církev vyhlásila (a vyhlásí). Burckhardt byl moudrý pán. Citlivě a bez rétorismu pracoval s fakty a historickými prameny. Vzdělaný člověk, humanista. Což není běžné spojení. Nevytvářel konstrukty a nezamlčoval; upřímnost je zásadní podmínka duševní a umělecké tvorby. Co je to za knihu. Co je to za autora.

Dojímá mě lidská noblesa, s jakou neuhnul ze svých představ o tolerantní lidské společnosti a dojímá mě rozsah a úroveň práce. A opět musím použít slovo noblesa. Ta určuje jemný rytmus vyprávění, v němž zemi konfrontuje se svou subjektivní představou, od popisu reálií se obrací k historii, ke kultuře, k duchovnímu životu. Je to nejen setkání s Itálií, je to setkání s iluzemi o světě a životě. Text čtenáře omámí pletivem jemných vazeb, ukolébá ho do snu, z něhož se probouzí obohacen vědomím nečekaných souvislostí.

Je to úctyhodná práce, která otevírá průzor do myšlení a mentality. Tradice je důležitá pro pochopení norem, protože lidé jednají často spíše ze zvyku než na základě racionální volby. Je to dobrodružné čtení, žádná únavná, esteticky vybroušená klasika. Miloval Itálii, podařilo se mu zaznamenat jeden z projevů kultury individualismu, která určuje dnešní společnost. Jedná se o osobité a chytré toulky historií a uměním, v tomto případě například Říma nebo Florencie. Člověk odjede daleko od domova, aby se nakonec setkal s různými podobami svého vlastního já, které si věkem a konfrontací se světem dotváří a obrušuje.

stal se účetním jednoho bankéře; po nějaké době mu však tato činnost přišla planá a pomíjivá a on zatoužil po vědě…

Burckhardt je přesný, ale není strohý. Je to čisté myšlení, řeč bez teologických a jiných spekulací, nezašifrovaný jazyk o dobových politických svárech. Vystihl s neskrývaným potěšením esenci doby, kterou si neidealizoval, a měl zároveň na mysli celý kontext kulturních dějin Evropy renesance. Přesvědčivě doložil, proč právě u Italů nalézáme nejhodnověrnější poučení, a to nejen ve zprávách benátských diplomatů ze zemí politicky a nábožensky rozeštvané Evropy, ale i v písemnictví. Konkrétně v italské memoárové literatuře, která líčila pravdivě i nitro člověka. Pisatelé si byli konečně vědomi vlastní ceny a individuální zkušenosti, jejich životní nevázanost jim umožňovala lépe porozumět dění kolem. Ostatní národy (včetně Němců doby reformace) zatím jen suše, upraveně a šablonovitě převyprávěly vnější osudy. Stejná doba vyvolává u různých autorů a na různých územích různé reakce. Myslím, že je to obdobné, jako když stejný podnět vyvolává odlišné smyslové odpovědi podle toho, která oblast je podrážděna. Pak celý ten krásný, pestrý, zářící svět je ve skutečnosti pokaždé něčím zcela jiným. Pohled na dobu určují i (ne)kulturní vzorce, kterým se podřizujeme. Burckhardtova kniha je tedy i odpovědí na otázku, co všechno spoluutváří mentalitu národa. Někde „to“ přece začíná a renesance je mentální stopa Itálie.

despotický stát císaře Friedricha II. v dolní Itálii byl jednostranně organizován k soustředění moci pro účely boje o bytí a nebytí. Naproti tomu v Benátkách bylo konečným účelem užívat si moci a života, rozhojňovat dědictví po předcích…

Kategorie dobra a zla se v plnosti života, jak ho Burckhardt popisuje, jeví dost zbytečné a abstraktní. Překážejí. Ví, že je nesmyslné z velkých dějin vyčleňovat jídelníček, výrobu voňavek, architekturu, povozy, domácnost; zabývá se Benátkami i Florencií, papežstvím a jeho riziky, Římem i univerzitami, epistolografií i latinským dějepisectvím, přírodními vědami v Itálii i objevováním krás krajiny, charakteristikou obyvatel města i řečí jako základem společenskosti, postavením ženy i rodinným životem, morálkou i náboženstvím, starověkými i novověkými pověrami, tehdejší důvěrou v astrologii a magii. Vše je provázané, takto se má předestírat svět, který neustále je, protože v nás přetrvává, i když co viděli naši předkové, už nikdy neuvidíme. Burckhardtův horizont se podobá čínskému, kde je na obrazech horizont položen až za diváka a pozorovatel není z prostoru vyčleněn, je jeho součástí. Burckhardt psal knihu v devatenáctém století, jinak by mu hrozilo výraznější vycouvání „z obrazu“, jako jsme z obrazu vycouvali nebo couváme „s pomocí fotografie, filmu a televize“ dnes, jak o tom psával Zdeněk Vašíček. Burckhardt píše očima chlapce, který ví, kolik toho před ním zůstává skryté; zírá s nespoutanou radostí na člověka osvobozeného od teroru středověké scholastiky. Burckhardt nás překvapí vždy. A můžeme být sebevíc předpřipraveni beletrií, spisy memoárového charakteru, které bývají přibarveny osobní interpretací, rodinnými kronikami, jaké byly oblíbené třeba ve 14. a 15. století i historkami, které otevírají pohled na dobu italské renesance, v nichž se dotyční chvástají a přikrašlují prožité. Ano, Burckhardt nás překvapí vždy, i když známe texty Dantovy, Pietra Aretina, Francesca Petrarcy, Aeneasa Silvia, Giovanniho Boccaccia, nebo Vlastní životopis klenotníka, kovolitce a sochaře Benvenuta Celliniho, kterého do němčiny z anglického překladu 1803 převedl a vlastním komentářem opatřil J. W. Goethe; zasloužil se tak o jeho popularitu. Ano, Burckhardt nás překvapí vždy. Jeho kniha totiž nezastírá špinavá, krutá, zaplivaná zákoutí.

Kniha Kultura renesance v Itálii (Rybka Publishers, Praha 2013, překlad Vladimír Čadský, doslov David Bartoň) stála v knihovně Báry Latečkové v Istanbulu; Bára mi dala k dispozici dům na sklonku prosince 2014.

Věnováno Báře

publikováno: 12. 3. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …