V zemi, kde předevčírem je to samé jako dnes

V den, kdy se konala petrodvorská slavnost, jsem se dotázal ministra války, jak si mám obstarat povolení k návštěvě pevnosti Šlisselburg.

Odpověděl mi: „Budu vaše přání tlumočit Jeho Veličenstvu.“ Tón jeho hlasu, v němž se rozšafnost mísila s údivem, mluvil za všechno. Má otázka, jakkoli se mi zdála prostá, se z pohledu ministra jevila závažná. Pomýšlet na návštěvu pevnosti, která se zapsala do dějin tím, že v ní byl za vlády carevny Alžběty držen až do smrti Ivan VI. – neskonalá opovážlivost… Pochopil jsem, že jsem bezpochyby ťal do živého, a dál jsem se neozýval.

Za několik dnů, to jest předevčírem, když už jsem se vypravoval do Moskvy, jsem obdržel od ministra války oznámení, že si mohu v Šlisselburgu prohlédnout zdymadla.

Někdejší švédská pevnost, kterou Petr I. označil za klíč k Baltu, se rozkládá na ladožském ostrůvku u počátku Něvy, jež vlastně z jezera odvádí vodu, která se jejím korytem valí až do Finského zálivu. Tuto odvodňovací stoku – Něvu posiluje mohutný přítok, který jako jediný uznaný pramen řeky viditelně prýští v hloubce vod, jež ho zaplavují přímo pod hradbami šlisselburské pevnosti, a odtok z jezera se tak slévá s vřídlem, jehož výtrysky unáší říční proud. Tato zvláštnost patří k nejpozoruhodnějším přírodním úkazům v Rusku a celé místo, byť je to rovina jako všude tady, se řadí k nejzajímavějším v petrohradském okolí.

Díky zdymadlům se lodi vyhnou nebezpečí: obeplují jezero, aniž by se přiblížily k prameni Něvy, a vyjedou na řeku asi půl míle pod jezerem, které už nemusejí překonávat.

Toto nádherné dílo jsem se tedy mohl prohlédnout zblízka. Hlásil jsem se o káznici a sklidil jsem zdymadla.

Ministr války mi v závěru přípisu sdělil, že vrchní správce carských komunikací dostal příkaz, aby mi cestu všemožně usnadnil. Pěkně usnadnil!… Pane na nebi!… Jaké peklo jsem si svou zvědavostí přivodil!

Zatímco jsem v sobě dusil vztek a v rukách drtil ministrův doporučující list, vytanulo mi: „Kníže ***, s nímž jsem se setkal při plavbě z Travemünde, měl svatou pravdu, když si posteskl, že Rusko je země zbytečných formalit.“

Vyrazil jsem tedy za vrchním správcem carských komunikací atd. atp., abych si vymohl splnění ministerského příslibu.

Správce právě neúřadoval a v kanceláři mne i s mou věcí odkázali na zítra; nehodlal jsem však už promeškat ani den navíc. Nedal jsem se proto odbýt: řekli mi, že se mám dostavit navečer. Dostavil jsem se a nakonec se dostal až k příslušnému vašnostovi. Přijal mne se zdvořilostí, na niž už jsem si u zdejších hodnostářů zvykl. Po čtvrthodinovém řízení se mu poroučel a odnášel si, to se podržte, pokyny určené šlisselburskému inženýrovi, nikoli guvernérovi pevnosti. Vyprovodil mě až do předpokoje a přitom mne ujistil, že nazítří ráno o čtvrté bude u mých dveří čekat poddůstojník.

Oka jsem nezamhouřil. Nejspíš vám přijde, že mi straší v hlavě, ale začal jsem se děsit, aby se můj doprovod neproměnil z opatrovníka v kata. Co když se ten člověk místo toho, aby se mnou jel osmnáct mil z Petrohradu do Šlisselburgu, za městem vytasí s deportačním příkazem? Co si počnu, dozvím-li se, že si mám svou nepřístojnou zvědavost odpykat na Sibiři? Co řeknu? Na úvod mi nezbude než se podrobit a teprve později, až dorazím do Tobolsku, pokud tam vůbec dorazím, se odvolám… Nedám se ukolébat zdvořilostí, právě naopak. Mám totiž stále v živé paměti, jakou pozorností zahrnoval car Alexandr jistého ministra, kterého pak hned na prahu jeho kabinetu zatkl feldjäger a dle panovníkova rozkazu jej z paláce deportoval přímo na Sibiř, aniž by mu dovolil zastavit se byť na okamžik doma. V oné předtuše mne utvrzovaly ještě i mnohé další příklady obdobných zákroků, které mne v představách pronásledovaly.

Ani status cizince už neposkytuje dostatečnou záruku. Vybavilo se mi, za jakých okolností byl odvlečen Kotzebue, jenž byl zkraje století též zatčen a podobným způsobem jako já (už jsem se viděl na cestě) vyvezen z Petrohradu do Tobolsku.

Je pravda, že německý básník si ve vyhnanství pobyl jenom šest týdnů, proto jsem se v mládí jeho nářkům ušklíbal, ale dnešní noci jsem se jim už nesmál. Snad že jsem vzhledem k potenciální analogii mezi našimi osudy pozměnil názor, anebo že jsem věkem získal na nestrannosti, z celé duše jsem Kotzebuea litoval. Takové martyrium totiž nelze poměřovat délkou trvání: kodrcat se v tomto podnebí osmnáct set mil tělegou po špalcích, už to samo vydá za muka, jaká každé tělo nevydrží. Nehledě však na zmíněnou obtíž, kdo by nesoucítil s ubohým cizincem, který se daleko od přátel i od rodiny šest týdnů užírá pomyšlením, že je mu souzeno až do smrti živořit v bezejmenných, bezmezných pustinách mezi zločinci a jejich strážci, o činovnících nižšího či vyššího řádu ani nemluvě. Taková vyhlídka je horší než hrob a stačí, aby tam postiženého sklátila nebo mu aspoň zkalila rozum.

Můj velvyslanec se mne určitě zastane. Protrpím si však šest týdnů coby začátek věčného exilu. Mimoto pokud se zdejší moc vzdor všemu zastání rozhodne mne odstranit, rozšíří zvěst o tom, jak se se mnou při projížďce po Ladožském jezeře zvrhla pramička. To se děje pořád. Rozjede se pak francouzský velvyslanec na Sibiř, aby mne z těch hlubin vylovil? Dozví se, že mé ostatky se nepodařilo vypátrat. Čest naší vlasti bude zachráněna, velvyslanec spokojen a já ztracen.

Co vlastně Kotzebue spáchal? Šel z něj strach, poněvadž v tisku vyjadřoval své mínění, které ve vztahu k poměrům vládnoucím v Rusku nevyznívalo vždy zcela lichotivě. Kdo mi zaručí, že jsem na sebe neuvalil totéž nařčení, případně totéž podezření, což by stačilo? Tak jsem přemítal, zatímco jsem přecházel po pokoji, jelikož v posteli jsem se jen marně převaloval. Neoddávám se snad i já s vervou úvahám a psaní? Pokud se tu na mne dívají skrz prsty, mohu doufat, že se ke mně zachovají šetrněji než k tolika jiným, mocnějším a exponovanějším? Ač na potkání rozhlašuji, že o této zemi neotisknu ani větu, má slova tu bezpochyby vzbuzují důvěru tím menší, oč větším obdivem jásám nad vším, co mi zde ukážou. Ať tady chvála lahodí uším sebevíc, těžko je přesvědčí, že se mi všechno líbí stejně. Rusové se totiž v opatrnických lžích vyznají… Ke všemu jsem pod neustálým dozorem, jako ostatně každý cizinec. Ví se tedy, že píši dopisy a že si je schovávám. Rovněž se ví, že pokud se z města byť na jediný den vzdálím, odvezu si své záhadné písemnosti v mohutné tobolce s sebou. Zvědavost už možná dostoupila takových mezí, že nadešel čas odhalit mé pravé smýšlení. Někde v lese na mne čeká léčka: budu zaskočen, oloupen o všechno včetně dopisů a pak navždy umlčen.

Knihu Dopisy z Ruska přeložila Petra Martínková pro nakladatelství Argo.

Autor, celým jménem Astolphe Louis Léonor de Custine, narozen roku 1790 v Lotrinsku. Celá jeho rodina byla postižena revolučním terorem po roce 1789. Cestuje s matkou, dlouholetou přítelkyní básníka Chateaubrianda, po Evropě. Pod Chateaubriandovým vlivem, rozvíjí své spisovatelské nadání i ambice – píše romány a divadelní hry. Roku 1838 vydává cestopis Španělsko za vlády Ferdinanda VII. Roku 1839 po necelé čtyři měsíce cestuje v Rusku. Roku 1843 vydává knihu Rusko v roce 1839 (Dopisy z Ruska). Roku 1857 umírá.

Do Ruska, řečeno jeho vlastními slovy „se vypravil hledat argumenty proti parlamentní vládě a vrátil se jako ústavověrec“. Jeho kniha bývá srovnávána s Tocquevilleovou Demokracií v Americe, vydanou roku 1835. S výsostným nadhledem i vhledem popisuje proceduru na hranicích, krajinu, Petrohrad, Moskvu, venkov, ceremonie u carského dvora i lidovou náboženskou slavnost. Hutné popisy ústrojně prokládá úvahami, historickými exkurzy, ukazuje konstantní znaky ruské podstaty. Kniha je psána formou (fiktivních) dopisů. Vzhledem k ustavičnému sledování, jemuž byl vystaven, nemohl dopisy odesílat a veškeré písemnosti musel bedlivě ukrývat.

publikováno: 27. 5. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …