Pravdivost a účelovost

Na věrnosti pravdě spočívají všechny vzájemné lidské vztahy, celý život společenství. Člověk je tajemná bytost. Když tu někdo stojí proti mně, vidím jeho zevnějšek, slyším jeho hlas, mohu jej vzít za ruku, ale to, co žije v jeho nitru, mi zůstává skryto. Čím je to podstatnější, tím hlouběji je to ukryto v jeho nitru. A tak vzniká zneklidňující skutečnost, že vzájemný styk mezi lidmi – tedy většina toho, oč v životě jde – je vztahem, který směřuje od jedné skrytosti ke druhé. Co mezi nimi tvoří most? Výraz tváře, gesto, postoj, činy, především ale slovo. Člověk se stýká s druhým člověkem pomocí slova. Čím spolehlivější je to slovo, tím bezpečnější a plodnější je jejich setkání.

Vztahy mezi lidmi bývají také různě hluboké a významné. Stupňují se od pouhé vzájemné tolerance a prosté užitečnosti až k životu srdce, k záležitostem ducha, k otázkám odpovědnosti, ke vzájemnému vztahu dvou osob. Cesta se noří stále hlouběji: do toho, co je specifické a vlastní té které osobnosti, do oblasti svobody, kde selhává jakýkoli kalkul. A tak pravdivost slova stále nabývá na důležitosti. To platí pro všechny druhy vztahů – zejména pro ty, na nichž spočívá vlastní život: přátelství, pracovní společenství, láska, manželství, rodina. Způsoby existence společenství, které má trvat, růst, být plodné, musí stále více vrůstat do vzájemné pravdivosti mezi lidmi, jinak se společenství rozpadne. Každá lež společenství narušuje.

Ono tajemství však sahá hlouběji. Nejde jen o to, že každý vztah se rozvíjí ze skrytosti jednoho člověka ke skrytosti druhého, ale každý člověk má také vztah sám k sobě. Přitom se člověk jakoby rozdvojuje a stává se sám sobě protějškem. Pozoruji se, zkoumám a soudím se; rozhoduji sám o sobě. Pak se toto rozdvojení opět spojí v jednotu vlastního já, které v sobě nadále uchovává výsledek oné konfrontace. To se děje trvale v průběhu vnitřního života; je to způsob, jak tento vnitřní život probíhá.

Ale jak je tomu, když nejsem sám k sobě pravdivý? Co když sám sebe klamu? Když si něco předstírám? Což se toho stále znovu nedopouštíme? Cožpak člověk, který má „vždycky pravdu“, ji ve skutečnosti – a to je velice nebezpečné – nemá? Cožpak člověk, který vždy vidí vinu ostatních lidí, nepřehlíží trvale svou vlastní? Cožpak ten, kdo vždy prosazuje svou vůli, nežije v osudném omylu a neuvědomuje si, jak je pošetilý, namyšlený, omezený a násilnický a jaké neštěstí kolem sebe působí? Chci-li tedy správně zacházet sám se sebou – a vycházeje z vlastního nitra i s jinými lidmi –, nesmím přehlížet, jaký skutečně jsem, nesmím si nic namlouvat, ale musím být pravdivý sám k sobě. Ale jak je to těžké a jak uboze vypadáme, když sami sebe poctivě zkoumáme!

Pravda člověku dává oporu a pevný základ. Člověk jej potřebuje, protože život není jen přítelem, ale i nepřítelem. Všude dochází ke střetu zájmů. Vždy se vyskytují zraňované city, závist, žárlivost, nenávist. Už jen rozdílné vlohy a zorné úhly vytvářejí zmatky. Ano, sama prostá skutečnost, že pro mě existuje „ten druhý“, pro nějž jsem zase já „tím druhým“, je zdrojem konfliktů.

Jak tady obstojím? Jistě, když se bráním; život je v mnoha vztazích boj a v tomto boji se mohou lež a klam jevit někdy užitečné. Ale to, co v tom všem tvoří oporu a pevný základ, je pravda, poctivost, spolehlivost. Ty jsou zdrojem něčeho trvalého: úcty a důvěry.

To platí i ve vztahu k oné veliké mocnosti, která ovlivňuje celý náš život a která se nazývá „stát“. Není to přece náhoda, že kdykoli se stát, jehož základem by měly být právo a svoboda, mění v totalitní režim, šíří se zároveň i lež. A navíc: pravda se v něm znehodnocuje, přestává být normou a na její místo nastupuje úspěch. Proč? Protože pravdou se lidský duch vždy znovu potvrzuje ve svém bytostném právu; osoba si uvědomuje svou důstojnost a svobodu. Když říká: Tak to je, a když tato výpověď má svou váhu ve veřejnosti, protože se v ní pravda ctí, pak je to i ochrana před mocenskými ambicemi, působícími v každém státním útvaru. Pokud se státu daří pravdu znehodnocovat, pak je jednotlivec vydán zvůli. Nejhrůznějším projevem násilí je, když je v člověku úplně potlačeno pravdivé svědomí, takže už není schopen říci: „Toto je… a toto není.“ Ti, kdo si takto počínají – ať už v politické praxi nebo v právní oblasti či kdekoli jinde –, by měli být důsledně odhalováni a mělo by být zřejmé, co činí: že člověka připravují o jeho lidství. Takové odhalení by je zdrtilo. Pravda je také to, čím se člověk ukotvuje sám v sobě, čím se stává charakterem. A ten spočívá v tom, že člověku přešla do jeho vlastního bytí ona pevnost, jež se vyjadřuje ve větách jako: Co je, to je, na tom trvám. V míře, v jaké se to děje, nabývá člověk sám v sobě pevné jistoty.

Ale není to vlastně samozřejmé? Netrvá každý jedinec právě tím, že je sám sebou, také sám v sobě? Jako je každý živočich sám sebou, vlaštovka vlaštovkou a liška liškou? Tady nesmíme uvažovat ledabyle, protože v těchto věcech velmi záleží na přesnosti. Proč působí zvíře tak silným dojmem svou nerozpolceností, tím, že je jedno samo v sobě? Protože je „přírodou“, živou bytostí bez personálního ducha. To, co je v něm „duchovního“ – řád, smysluplné bytí a chování –, je duchem Stvořitelovým, ne jeho vlastním. V člověku je však jeho vlastní duch, myslící a svobodná osoba. Člověk proto převyšuje zvíře o celý jeden svět – proto však také postrádá přirozenou integrálnost zvířete. Je ohrožován vlastním duchem, který může stále překračovat vlastní bytí a nakládat sám se sebou – ale právě tím sám sebe zpochybňovat a uvádět na scestí. Když k tomu ještě přistoupí vše, co nám říká víra o dědičném narušení skrze prvotní vinu a o všem, co po ní následovalo, vidíme, že člověk je bytostí od základu ohroženou a že se musí ve vlastním zájmu stále vyrovnávat se sklony ke zlému ve svém nitru. Z tohoto hlediska není prostě sám sebou, svým správným já, je pouze na cestě k němu, hledá je, a když si bude počínat správně, „stane“ se jím.

Je tedy důležité se tázat, odkud se nehledě na všechno napětí a všechny poruchy vytváří v nejhlubším nitru existence opravdová svébytnost. Zde je odpověď před všemi ostatními možnými odpověďmi: děje se tak na základě vůle k pravdivosti. V každé pravdivé myšlence, pravdivém slově a činu, se nepozorovaně, ale účinně upevňuje střed lidského nitra, opravdové já. Jak je tu nebezpečné, propadá-li člověk představám o tom, jaký ve skutečnosti je, jak se stále klame řečí, písmem a výtvarným uměním! A to natolik, že někdy vyděšeně cítíme, že to, o čem mluví věda, literatura, noviny, politika, film jako o člověku, přece ve skutečnosti člověk není! To je přece iluze či tvrzení sloužící jakýmsi účelům, možná bojový prostředek, nebo prostě bezmyšlenkovitost!

Z knihy Ctnosti (Meditace o podobách mravního života) pro nakladatelství Triáda přeložila Dagmar Pohunková L.P. 2015.

http://www.i-triada.net/index.php?menu=katalog&str=detail.php&id=212

publikováno: 21. 6. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …