Tenkrát jsem ještě pevně věřil v Ježíška

Zářné zítřky sice sovětská moc slibovala už druhé desetiletí, ale ne a ne jich docílit. Musel se proto někdo najít, kdo byl za tento nezdar zodpovědný, neboli obětní beránek. Proto v roce 1937 rozjel Stalin největší čistku, která zasáhla i staré soudruhy z dob Leninova vedení strany. A mimo to samozřejmě další kádry. To vím dnes. Tenkrát jsem jenom trochu znejistěl, když jsem se ve Španělsku doslechl, že byli zavření někteří komunisté, které jsem osobně znal ze svého pobytu v Moskvě, anebo z Kominterny. Moc jsem tomu nerozuměl, ale strana měla nicméně vždy pravdu.

Pak přišel rozkaz, abych se urychleně vrátil do Moskvy. Byl jsem dobrý komunista a ten rozkazy poslouchá. Až na zmíněné extempore s manželkou jsem si proto rychle sbalil nejnutnější věci a odjel. Když jsem dorazil do Moskvy, ihned mě zavřeli do Lubljanky.

Už na vás čekali na nádraží?

Tam ještě ne. Po příjezdu jsem se hlásil na určené adrese. Pořád se konspirovalo, takže jsem zamířil na Svaz filatelistů, kde mě vyzvali, abych vyčkal příchodu nadřízeného. No a přišla policie. Namísto hotelu jsem bez jakéhokoliv vysvětlení putoval do Lubljanky. Teprve tam mně po několika dnech čekání vyšetřovatel oznámil, že jsem kontrarevolucionář, francouzský a polský špion. Začal jsem se smát, neboť z mého pohledu to byl naprostý nesmysl.

Jak na to vyšetřovatel reagoval?

Lhostejně. On totiž velice dobře věděl, že se můžu smát, dušovat nebo plakat, zkrátka dělat cokoliv, ale rozsudek už je připraven. Byl tam přece od toho, aby mě a další podobné typy poslal do gulagu. Nejen jako levnou pracovní sílu, což byl jeden z důvodů existence gulagu. Ale rovněž proto, aby se ruské a potažmo i světové veřejnosti ukázalo, jak obrovské bylo spiknutí, jaké nesmírné počty sabotérů podkopávaly budování zářných zítřků. Samozřejmě to byla lež. Což mě ale ani ve snu nenapadlo. Tenkrát jsem ještě pevně věřil v Ježíška.

Co to znamená?

Podívejte, marxismus, komunismus, to jsou utopie. Nebezpečné utopie, jimiž lze vysvětlovat a omlouvat vše. I bolestný přechod k novému světu, který ve formě diktatury proletariátu předpovídal Marx. V roce 1921 Lenin prohlásil, že ten přechod bude trvat pět let, pak to zvýšili na deset patnáct let, nakonec o tom raději přestali mluvit. Přechodná doba totiž nikdy nekončí, neboť cíl je nedosažitelný. Jediné, co narůstá, je počet obětí. Tento holý fakt jsem si uvědomil až díky zkušenosti z gulagu. Proto jsem rád, že mě zavřeli.Kdybych zůstal na svobodě, asi bych ještě dlouho, ne-li celý život jako nemalé množství západních komunistů, věřil v Ježíška. Neboli na to, že se podílím na správné věci a zároveň bych škodil dál.

A kdy jste vystřízlivěl? Když vás ve vazbě začali bít a mučit, což se v sovětských nápravných zařízeních přece oficiálně nedělo?

Vůbec ne. V moskevském vězení i v prvních letech lágru jsem ještě pořád věřil a v zájmu věci jsem si nalhával různá vysvětlení. Gulag totiž nebyl jen místem nezměrného utrpení milionů, ale i obskurní říší lží, výmyslů a vylhávání se ze skutečnosti. U pravověrných komunistů, dnes bych řekl fanatiků za hrob, i přes bití, mučení a následná utrpení v nehostinných pustinách, byla ještě pořád hluboce zakódována ta prvotní podřízenost straně a ztráta soudnosti, zdravého rozumu, kterou do sebe kdysi nasáli. Proto si všichni takoví nalhávali, že jde o omyl, který se záhy objasní. Anebo mezi zavřenými kolovaly fantasmagorie typu: Stalin nic netuší a brzy zjedná pořádek. Naopak úžasná byla teorie o maskovaném odsunu kádrů na Dálný Východ. Podle ní byly čistky a zavírání součástí Stalinova geniálního plánu na zmatení Japonců. Údajně nás pozavíral a expedoval na východ, aby oklamal nepřítele. V příhodném okamžiku jsme měli znovu nabýt ztracených funkcí a hodností a udeřit z míst, odkud to Japonci nečekali.

Co vám tedy pomohlo prohlédnout?

Marxistických iluzí jsem se zbavoval pomalu pod šokujícím vlivem osudů svých tisíců spoluvězňů ze všech vrstev sovětské společnosti. Definitivní vystřízlivění nastalo v roce 1940, když jsem v jednom lágru potkal člověka jménem Nikanov. Bylo mu osmdesát. Vyprávěl mi o kolektivizaci, o tom, jak v roce 1931 nahnali jeho vesnici, několik set rodin včetně kojenců, starců a těhotných žen, do dobytčáků a jako kulaky je odvezli do lágrů na Východě. Vyprávěl mi o svých vnucích, dvojčatech, která se narodila cestou v dobytčáku, a za pár hodin zemřela. Vzpomněl jsem si na zprávy o násilné sovětské kolektivizaci, které jsem čítával v západních novinách a vnímal je jako odpornou pomluvu první spravedlivé společnosti v lidských dějinách. A náhle jsem si v tom lágru, špinavý hladový a zubožený jako ti nevinní lidé, uvědomil, čemu jsem sloužil, na čem jsem se podílel. Ještě dnes se za to stydím.

Zhroutil se vám tenkrát svět?

Cítil jsem se nesmírně podveden a zároveň jako hlupák. Nebyl jsem sám, kdo jim naletěl. Ale současně jsem věděl, že byli jiní, kteří jim na tu vějičku nikdy nesedli.

Vraťme se do doby, kdy jste ještě věřil v Ježíška, a zavřeli vás. Co se s vámi dělo v Lubljance?

To, co s každým jiným. Mlátili mě a různě mučili, aby ze mě dostali doznání něčeho, co jsem neprovedl. Pracovní náplň vyšetřovatele spočívala v úkolu, sestavit spis nutný k obžalobě. S tím si hráli a svým způsobem ztráceli čas v zájmu zdání jakési legality. Neboť jak už jsem říkal, v okamžiku kdy se za mnou zavřely brány Lubjanky, byl jsem již neodvratně odsouzen. Pravdou je, že z pohledu hierarchie mého oddělení mezinárodních vztahů Kominterny jsem pro ně byl malou rybou na posledním mocenském stupínku. Všichni mí nadřízení i řídící pracovníci, kteří byli v tomto kole čistky rovněž zatčení, se už přiznali. To jsem se dozvěděl až po částečném otevření sovětských archivů na začátku devadesátých let. Jenže NKVD chtěla mít to záškodnictví pěkně seřazené od shora až dolů. Proto si mě našli až ve Španělsku a povolali do Moskvy.

To je na stalinismu jedna z fascinujících věcí, ta někdy až umanutá a do detailu vedená hra na legalitu. Tehdejší režim měl přece naprosto nekontrolovatelnou moc a všechny „zrádce i sabotéry“ mohl bez velkých cavyků hned po zatčení klidně nechat postřílet nebo odeslat na Sibiř.

Nezapomeňte, že měli armádu policistů, vyšetřovatelů a dozorců, a ti museli něco dělat. Ale především takto „legalitou“ umanutý režim budil zdání normálnosti. Prostě jsme odhalili nepřítele, ale ten má možnost nás v sovětsky, neboli spravedlivě vedeném vyšetřování a soudním stání přesvědčit o opaku. Takové podmínky samozřejmě neexistovaly.

Na druhou stranu jste nebyl občan Sovětského svazu, ale cizinec. Mohl jste použít svého práva a obrátit se o pomoc na svou ambasádu?

V první řadě jsem byl věřící komunista a tak mě vůbec nepřišlo na mysl, žádat o pomoc diplomatické zástupce francouzské či polské kapitalistické země. Taky jsem věřil jako jiní, že jde o omyl, který se brzy vyjasní. Na druhou stranu právo v sovětském systému měli vždy jen ti, kteří byli u moci. V lágrech jsem potkal Američany i Japonce, nehledě na Poláky, kteří nebyli nikdy komunisté, ale ze svých vyšetřovacích cel se pomoci u svých ambasád nedovolali. Nešlo to.

Přiznal jste se?

Od přírody jsem pěkně tvrdohlavý, takže ne. Ovšem mohli to ze mě vymlátit, dostat jakkoliv. Při výsleších museli obžalovaní třeba několik dnů bez hnutí stát, nesměli spát, což člověka ničilo psychicky i fyzicky. Nebo vás zbili, až jste se válel ve svých výkalech a zvratcích. Nevím, jakou hranici bolesti a ponížení bych vydržel. Oni mě ale poměrně brzy přestali mlátit, nevím proč.

A jak vás pak odsoudili, když jste se nepřiznal k vymyšlenému spiknutí?

Nesoudili mě. Jednoho dne mně sdělili, že za své kontrarevoluční činy budu odeslán do nápravného tábora na osm let. Víte, co bylo zvláštní? Věděl jsem, že jsem nevinný, ale paradoxně jsem v tom rozsudku nebo spíš nařízení, když se soud nekonal, pořád nacházel logiku. Ano, v očích soudruhů jsem něco provedl a musím být proto převychován, dostal jsem šanci. Tak jsem tenkrát uvažoval. Jenomže když jsem si těch osm let odkroutil, musel jsem podepsat papír, že zůstávám vězněm až do nového řízení mého případu. Rok a půl se nic nedělo. Pak mě naráz obvinili, že jsem od polárního kruhu poslal dopis francouzskému velvyslanci v Sovětském svazu, v němž jsem ho žádal o letadlo, které by mě dostalo ze Sibiře do Francie. To mně vyneslo dvacet pět let odnětí svobody v zostřených podmínkách. Taková byla sovětská justice.

(Rozhovor vznikal v bytě Jacquese Rossiho v Montreuil několik listopadových dnů roku 1999. Celý je zachován díky Ústavu pro studium totalitních režimů)

Jacques Rossi (1909 – 2004) se narodil ve Francii, ale mládí prožil v Polsku. V této zemi vstoupil do komunistické strany a díky svým fenomenálním jazykovým znalostem, (ovládal řadu evropských jazyků ale i perštinu, hindů a čínštinu), se stal agentem – kurýrem Kominterny. Mimo jiné tak řídil v době občanské války ve Španělsku ilegální vysílač. V roce 1937 byl ale ze Španělska náhle odvolán do Moskvy. Tam byl zatčen a obviněn z kontrarevoluční činnosti a ze špionáže proti Sovětskému svazu. Bez jakéhokoliv soudu skončil na osm let na Sibiři. Po vypršení trestu proti němu sovětské orgány zinscenovaly proces kvůli údajnému pokusu o útěk z tábora, rozsudek zněl dvacet pět let odnětí svobody.

Jacques Rossi v gulagu strávil celkově osmnáct let, poté pět let ve vyhnanství v Samarkandu. Sovětský svaz mohl opustit teprve v roce 1961, kdy mu byl povolen odjezd do Polska, kde pak žil do roku 1980. Přes Japonsko a Spojené státy se v roce 1986 nakonec vrátil do Francie. Až do své smrti v roce 2004 žil na pařížském předměstí Montreuil. O svých zkušenostech s komunistickou utopií a z gulagu vydal knížky Manuel du Goulag; Qu´elle était belle cette utopie – Chroniques du Goulag; a Jacques le Français: Pour mémoire do Goulag. Česky vyšly Encyklopedie gulagu a Útržky životů.

 

publikováno: 18. 12. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …