Ušpiněni životem

Renesanci si běžně idealizujeme. Pozorovat a vidět není totéž. Pozorovat znamená vnímat chování a detail. Celek uniká. Vidět znamená vnímat a chápat celek s určitým odstupem a bez skrytých úmyslů. Mít úctu k individuálním rozdílům. Společný život bývá zdrojem jen neustálého pozorování. Jacob Burckhardt ve svém díle Kultura renesance v Itálii (Rybka Publishers, Praha 2013), nevidí jen umělecká díla, obrazy, knihy, sochy, architekturu. Nevidí jen Tiziana, Petrarcu, Michelangela, Danta, Raffaela, Leonarda da Vinci, Botticelliho, Donatella. Vidí stav hospodářství v italských republikách. Vidí rozkvět obchodu v italských městech. Vidí, kdy a jak svou pozici posílilo měšťanstvo. Vidí, jak intrikovala šlechta. Je to kultivovaný, nepřikrášlený pohled na italská města, pohled, k jakému by se měli prohádat studenti v hodinách dějepisu a literatury. My je zatím zabetonujeme v představě renesance jako něčeho vznešeného a ušlechtilého v dějinách, jako kdyby velká umělecká díla vznikala v poklidu jako vrchol duchovní a mravní harmonie. Jako kdyby umělci byli polobozi. Renesance v Itálii přitom znala černý humor, anekdoty, žertovná vyprávění, životopisné karikatury, jízlivou satiru, florentskou zálibu ve šprýmařích i bezostyšnou a zlovolnou drzost. Kousavému tónu neunikl nikdo. Bylo asi lépe držet si literáty od těla. A jazyk a paměť těl nikdy nelže. Člověk je zajímavý tvor i proto, že se směje a brečí jen v situacích, na něž neexistuje jiná odpověď. Tím, že se člověk směje, přenechává tělo jemu samému, vzdává se vlády nad ním. Smích a pláč jsou odpovědí, ale přenechanou „anonymnímu automatismu“. A mnohé chování, které považujeme za empatii je jen emoční nápodoba. Toho se renesanční člověk zbavuje, už nepředvádí paletu pocitů, které od něho očekává společnost nebo okolnosti nebo umění, už se osvobozuje a nedojímá se projevy sentimentality, ryzí konvencí.

Veřejné mínění bylo, zdá se, zvláštním korektivem. Itálie se stala školou posměváčků, kteří své individuální hledisko prosazovali bezohledně. Síla literatury se projevovala i tím, kdy, jak a koho básníci pranýřovali; postižený se stal terčem opovržení, ironie, posměšků. Vysoce bylo ceněné pohostinství a ochrana cizinců, kteří požádali o azyl, i když nebylo vnější moci, která by si dodržování takových dohod mezi jednotlivci vynucovala. Obava ze ztráty cti ale byla účinným motivem. V tomto směru hrálo veřejné mínění a přezíravý postoj ke špičkám soudobé společnosti, reprezentované církevní a světskou aristokracií, významnou úlohu; umožnilo oceňovat opravdové osobnosti. Ano, veřejné mínění je silný a nebezpečný korektiv.

vrchol papežova požitku z krajiny se dostavil na Monte Amiata v létě 1462…

Burckhardt píše o lidech, kteří nenosili meče a dýky pro ozdobu. V době zdivočelých vášní, spiknutí a pouličních rvaček bylo zabít tak samozřejmé; nikdo neváhal protivníka usmrtit nebo dát uvěznit. Mezi zuby drtili nejčastěji slova jako čest, majetek, moc. Burckhardt nezamlčuje souboje, vraždy, tresty upálením zaživa, dobové epidemie, nemoci, podvody, násilí, úskoky knížat a papežů a kardinálů a vévodů, pomluvy, incesty, pochlebování, lži. Není mezi nimi rozdílu. Papežové neviděli často únik ze zkaženosti než v diktatuře a sami měli nemanželské děti, ze kterých dělali kardinály. Byla to doba plnokrevných intrik, nebyla to doba kompromisů. Byla to doba vlastních zkušeností a individuálního pohledu, zkušenost se dělala, nebrala ze vzduchu. Je to další kontrast k dnešku, kdy mizí zkušenost, vinou masových médií, poskytovatelů života z druhé ruky. Přibývá těch, kdo sami žádnou vlastní zkušenost neudělali. Podle výzkumů činí dnes moderní konzumenství z dospělých děti odsouzené neustále hledat „něco nového“. V lidském chování se ukazuje nebezpečnějším ne tak sklon k nepřátelství, jako pád do zdětinštění.

Ani vědomí smrti nikoho neoslabovalo. Burckhardt se nezabývá problémem smrtelnosti či nesmrtelnosti lidské duše, smrt je jedním z aspektů tajemství tehdejšího života. Podtrhuje zásadní a tak často přehlížený fakt, že umění se rozvíjelo hlavně díky bohatství, díky plným truhlám vévodů, králů, papežů. Protože umění se stalo nástrojem soupeření mezi světskou a tehdy už nenáviděnou církevní mocí. Benvenuto Cellini popisuje ve Vlastním životopisedobře placené zakázky od bohatých Florenťanů i práci pro velkovévodu Cosima I. Medici. Rozum a víra uzavřely napjaté příměří. Rozum byl semeništěm pochybností, ale i inspirací. Církev byla tolerantní vůči pavědám, ke kterým řadila přírodní vědy, i když se našlo dost církvníků, kteří hořekovali nad ztrátou zlatého věku, kdy ještě nebylo žádné vědy… Italská renesance vyvrací přesvědčení, že chytrý člověk nemůže být šťastný. Tímto podhoubím individualit Itálie nasákla. Naše končiny nasákly tím, že vše přijímáme jako samozřejmost, podstata věcí nás nezajímá. Dobytčí mentalita nutí lidi strkat hlavu do chomoutu, distancovat se od společnosti, od zřízení, od víry, od pravdy, od všeho, co se netýká osobního konzumu. Malé národy bez vědomí nějakého poslání propadají snadno úzkosti. Některých lidí se netýká nic, ustrnuli ve spodních patrech hierarchického systému potřeb, který sestavil americký psycholog A. H. Maslow jako pyramidu; zůstaly fyziologické potřeby, bezpečnost a jistota, chybí náležení a láska, ocenění a úcta, sebeaktualizace, transcendence. V Burckhardtově knize lidé milují a nenávidí a stojí v údivu před životem, kterým se ušpiní. Do života skáčou rovnýma nohama jako do propasti, v hlubinách se děje netušené. Určitě i tehdy se našlo dost tupců, kteří se zajímali jen o to, co se týkalo jen na hladině. Ale bylo i dost těch, kteří se ptali a kteří byli vzdělaní a kteří si nemysleli, že jsou nejchytřejší na světě a že ze všeho nejvíc se vyplatí proplouvat.

manželská nevěra neměla na rodinu tak pustošivé následky jako na severu, pokud ovšem nebyly překročeny určité meze…

Burckhardt je svébytný psycholog a básnivý sociolog. Například v odstavcích o sdílení prostoru s cizími lidmi v italských městech, Benátkách, Římě, Florencii. Města podivně převrátila svou roli a v rozporu s původním záměrem chránit obyvatele se stala z úkrytů před nebezpečím jeho hlavním zdrojem. Připomnělo mi to knihu sociologa Zygmunta Baumana Tekuté časy. Život ve věku nejistoty, která podobné úvahy rozvíjí o dnešku. Každý, kdo si to může dovolit, si pořizuje bydlení v rezidenčním komplexu, aby se nacházel uvnitř města, ale sociálně i duchovně byl mimo něj, izolovaný. S takovým životem souvisí složité hledání rovnováhy a smyslu života v odtržení od krajiny, neustále se opakuje, co řekl básník Josif Brodskij studentům s velkými ambicemi: „…budete znuděni svou prací, manželi či manželkami, milenci či milenkami, pohledem ze svého okna, nábytkem a tapetami ve svém bytě, svými myšlenkami, sebou mými. Proto se budete snažit vymyslet, jak z toho všeho utéci. Kromě oblažujících vynálezů zmíněných výše se možná uchýlíte ke střídání zaměstnání, bydlišť, společností, zemí, klimatu, možná se utečete k promiskuitě, alkoholu, cestování, lekcím vaření, drogám, psychoanalýze. Vlastně byste mohli zkusit toto všechno najednou a chvíli by to možná fungovalo. Samozřejmě jen do dne, kdy se probudíte obklopeni cizí rodinou a jinými tapetami, v jiném státě s jiným klimatem, zasypáni hromadou účtů od své cestovní kanceláře a od svého psychiatra, a budete mít znovu ten samý, okoralý pocit z denního světla, jež se pomalu vkrádá do vašich oken.“ Italská města renesance se v jedné věci od toho všeho významně lišila. V ostatních evropských městech pyšní, stavovsky (a později i národnostně) uvědomělí měšťané mezi sebe nevpouštěli šlechtice ani sedláky, uzavřeli se v měšťanském stavu. Italští měšťané sice města taky obehnali vysokými zdmi, nevznikl však uzavřený, ale otevřený svět duševní svobody, kde se lidé bez zábran mísili, všude tvořili a svou sílu předávali.

…jedno je jisté: úkladný, placený, rukou třetí osoby prováděný zločin, který se navíc stal řemeslem, se velice a strašlivě rozšířil…

Kniha je prosycena úvahami o politice, náboženství, morálce, podstatě svobody i Burckhardtovým přesvědčováním, nakolik je nezbytná nejen svoboda států, ale především svoboda individuálního myšlení a vnitřních zdrojů. Že církev nesmí být totožná se státem, jak je tomu v islámském světě a jak tomu bylo v byzantské říši. Burckhardtovo přesvědčování se s každým odstavcem a kapitolou vpaluje do vědomí: prostředí se podílí na formování jedince; prostředí, které umožňuje rozvoj individuálního charakteru, je zásadní; nikdy je neumožní žádná totalita. Ani totalita rozumu. Ani totalita rodičovská. V jiném oboru a z jiného stanoviska podporoval v 19. století týž humanistický pohled na vývoj všestranného jedince vědec Alfred Binet (1857 – 1911). Bohužel to byl zrovna on, kdo zavedl škálu měření inteligence a testování dětí. Důrazně sice upozorňoval na nebezpečí, že „výsledek testu se může stát pro některé děti nálepkou, která je bude znevýhodňovat, a jejich postavení nadále zhorší“. Prorocká slova. Binet zakládal experimentální školy pro podprůměrné děti, dokládal pozitivní změny jejich inteligence. A jako prozíravý Burckhardt i on ve svém kontextu varoval, že špatné výsledky nejsou dané jen vrozenou omezeností: rozhodující je společnost a výchovná zanedbanost. Testování se ovšem později chopili jiní, začalo se s nálepkováním a hlásáním radikálních názorů, že pomocí inteligenčních testů lze vyčlenit „mentálně vadné“ lidi, národy. A vůči těmto „mentálně vadným“ je nutné aplikovat eugenická opatření, sterilizaci. „Slabomyslnému člověku nemá být dovoleno uzavírat manželství a rodit děti. (…) Inteligentní část společnosti si musí taková opatření vynutit.“

Burckhardt na příkladu italské renesance přesvědčivě dokládá, že inteligentní část společnosti si naopak má vynutit rovná práva pro všechny. Sám je udiven zjištěním, že italská renesance není zatížená nesmyslnými pojmy vlastenectví a národní hrdosti, kterými svět zaplevelilo devatenácté století a že osobnosti prostě přísluší vzdělanému stavu, na což nemá vliv majetek ani urozený nebo neurozený původ. V oblasti vzdělanosti neplatily kastovní rozdíly, nastal jakýsi věk „rovnosti“. Nastal přirozeně, aniž se musel definovat. K vlasti a původu dotyčného se nepřihlíželo ani při výběru služby pro stát, například tři ze čtyř florentských sekretářů, kteří vyřizovali státní záležitosti v letech 1429 – 1456, byli cizinci. Lidé se nebáli lišit od davu. Jako by v renesanci dospělí ztratili všeobecnou křečovitost, i když sami, v nepřítomnosti dětí, hráli vážně dětskou hru zvanou objevování světa. V aristokratické společnosti ještě neznali maloměšťácký kariérní snobismus. Nevadilo, když měl člověk nevýhodný start; mohl se povznést znalostmi, nadáním, kvalitou charakteru, osobní výjimečností. Na rozdíl od demokracie, kde nadaný a charakterní a výjimečný člověk musí mít úspěch, což ovšem znamená, že má peníze; jinak se mezi nejpřednější nikdy nedostane.

Rovnost vzdělanosti fungovala přirozeně i ve vztahu k ženám. „O samostatné, vědomé emancipaci nemůže být naprosto řeči, protože to všechno se rozumělo samo sebou. Výše postavená žena tehdy musela usilovat docela jako muž, aby byla hotovou, v každém ohledu dokonalou osobností.“ Nejvyšší chvála, kterou bylo možné o Italkách tehdejší doby říci, zněla, že mají mužského ducha, mužskou mysl. Jak svým životem i v duchaplné rozpravě sedmi vznešených Benátčanek různého věku a s různými erotickými zkušenostmi Zásluhy žen ukazuje vzdělaná Modesta Pozzo de´ Zorzi (1555 – 1592, publikovala pod pseudonymem Moderata Fonte), našla ve své době podporu, nemusela se snažit dokazovat, že žena má stejné vrozené schopnosti jako muž, které ovšem mohla rozvinout jen za předpokladu stejného vzdělání a výchovy. (U ní jsem kdysi našla hezkou poznámku o vlaštovce, zvěstovatelce jara, která si staví hnízdo pod střechou našich domů, a o které básníci tvrdí, že byla kdysi ženou.) Burckhardt dokládá, jak autoři italské renesance nevylučovali pozemskou lásku ze života člověka, objevily se satiry na erotický život i zkoumání vlivú kultury na lidskou sexualitu. Ale úspěšné rozmnožování už nebylo na prvním místě; erotika dávala radost a byla zábavou. Erotická dráždivost byla často pochopitelně v přímém protikladu k zvykové morálce.

bytost, která není ani nebeská nebo pozemská…

Burckhardt samozřejmě nezamlčuje, že prostředí, které umožnilo rozvoj individuálního charakteru, plodilo osobnosti všeho druhu, „vždyť jsou tací, kteří když se nedokázali vyznamenat něčím chvályhodným, rozhodli se vyniknout hanebností!“

Jak vypadal všestranný člověk italské renesance? S jeho kosmopolitismem a svobodou souvisí učenost, protože nutnost myslet a vytvářet si názor vyžaduje jeho charakter. Proto všechny represivní režimy pokaždé zprostí průměrného člověka nutnosti myslet a vytvářet si názor. Učený člověk je totiž svobodný, ať se usadí kdekoli, všude je pro něj dobrý domov, „jen ten, kdo se všemu naučil, není venku nikde cizincem; ač oloupen o majetek, bez přátel, přece je občanem každého města a bez obav může hledět na proměny osudu“. Kolik hloupých inteligentů se dnes chvástá, že jsou lidmi renesančními formátu, a myslí tím, že od všeho vědí a umí trochu, skálopevně přesvědčeni, že umí vše. Obdiv k fachidiotům vítězí a souvisí podle mě s tím, proč někteří vědci a filozofové přes veškeré zdůrazňování faktu, že „člověk je korunou tvorstva“ hovoří o úpadku člověka. Od 20. století se „onemocnění člověka“ zhoršilo, protože „nová společnost informace a komunikace činí jednotlivého člověka kdykoli pro všechny dosažitelným, ale podporuje také mrzačení vztahů a komunikací“ a „technologický pokrok vytváří nabídku přístrojů, s čímž však jednotlivý člověk nemůže držet krok, a vystavuje se tak nebezpečí, že se vyvine v informačního komunikačního idiota“. Jenomže všestranný člověk (l´uomo universale) italské renesance je víc než souhrn talentů, vědění a vzdělání. Není to v žádném případě afektovaný elitář, je to charakterní člověk. Ne naivní, bere ohled na svět; nežije, jako by se narodil do svých ideálů. Je to osobnost s mnohostrannou povahou, která zároveň zvládá všechny složky tehdejšího vzdělání. Je zajímavé, že tento člověk se rozvinul výhradně v Itálii za renesance, protože měl onu základní podmínku svobodného rozvoje. Jinak bývají za vzdělance považováni lidé jen s encyklopedickým věděním. Filmový režisér Pavel Juráček ve svých Denících v souvislosti s takovýmto typem lidí, kteří odolávají času a přežívají i dnes, připomínal anekdotu o člověku, který se naučil zpaměti první díl naučného slovníku a o kterém se potom říkalo, že je neobyčejně vzdělaný, což se pozná podle toho, že mluví málo, ale zato zasvěceně.

Jako příklad skutečně všestranného člověka italské renesance, který, jak Burckhardt urputně zdůrazňuje, v žádném případě nebyl výjimkou, vyzdvihuje muže jménem Leon Battista Alberti: „A vše, co měl a věděl, bez jakýchkoli zábran sdílel, jak to činí vskutku bohaté povahy, a své největší vynálezy zdarma rozdával. Konečně tak nelze přehlédnout nejhlubší zdroje jeho bytosti: nejvyšší míra soucítění a intenzita soužití se všemi věcmi, až neurotická. Při pohledu na nádherné stromy a zralá obilná pole se neubránil slzám (…) Není divu, že ti, kdo poznali, jak tajuplně dovede v nitru obcovat s vnějším světem, mu připisovali i dar předtuchy. (…) stejně jako dovedl kdykoliv nahlédnout do nitra člověka a dozvědět se leccos z jeho fyziognomie. Je samozřejmé, že celou jeho osobnost prostupovala a integrovala mimořádná síla vůle; stejně jako velikáni renesance říkal i on: „Lidé dokážou sami ze sebe všechno, jen když chtějí.“

časté střídání učitelů a vzácnost knih dodávaly tehdejšímu studiu podobu, kterou si dnes už dovedeme jen těžko představit…

Žijeme v představách, že renesanční člověk měl jasno o smyslu života. Burckhardt si je vědom tragiky člověka oné doby: nemožnosti kompromisu s fungováním světa. Ale víme, že dobrý život je dění, nikoli stav bytí, je to směr, nikoli cíl cesty. Když se někdo ptá po smyslu svého života, je to příznak nespokojenosti se sebou samým, je nespokojenost příznakem vnitřní krize? Freud tvrdil, že otázka jedince po smyslu života je nemoc, nesouhlasím, naopak považuji v kontextu Burckhardtova pohledu na renesanci toto tázání za velice zdravé. Smyslem života míním nejhlubší potřebu člověka najít ve svém životě, v každé životní situaci smysl a oddat se mu. Kvůli tomuto naplnění je člověk ochotný trpět, když to je nutné. A když jedinec neví o žádném smyslu svého života, na život kašle. Burckhardt představuje renesanci jako plnokrevnou dobu. Atrapy tu nemají místo. A podmínkou duchovní tvorby je upřímnost. Mnohé autorovy postřehy lze vztáhnout i k literatuře. Italská renesance znamená radost, protože literaturu psali pro čtenáře. Umělecká díla vznikala proto, že moc přestala umělce nutit příkazem. A víme dobře, že v prostředí, které nutí spisovatele k tvorbě příkazem, nikdy mistrovské dílo nevznikne.

Burckhardt připomíná tehdejší velikášství průměrných autorů i Dantovu samolibost, když o básnické vavříny usiloval „veškerou silou své duše; také jako publicista a literát zdůrazňoval, že jeho dílo je nové, že na své dráze chce být nejen první, ale že také chce, aby se to vědělo“. Valí se nás obvinění z nespoutaných vášní literátů, jejich ješitnosti, rozháraného osobního života, sebeuctívání, kacířství, ateismu, dogmatické nepružnosti. Burckhardt má na paměti celek, nevytrhává vědění z kontextu, na druhou stranu o Dantovi nezamlčí, že se „přesto ve svých prozaických dílech dotýká i nepříjemných stránek veliké slávy; ukazuje, že mnozí zůstanou i přes osobní známost se slavným mužem nespokojení, a vysvětluje, že za to může zčásti dětinská fantazie těchto lidí, zčásti závist a zčásti i vlastní nedokonalost slavného člověka.“ Řada tvůrců na otázku proč a jak co vytvořili, odpovídala v renesanci jednoduše: nevím. Současné vysoké školy nutí studenty k sebereflexním dovětkům vlastní tvorby, což hezky ironizoval Zdeněk Vašíček slovy: „…bůh, který by se rozhodl vysvětlovat a hodnotit svou činnost, by se tím sám diskvalifikoval na pouhého demiurga podřízeného jakýmsi pravidlům.“ Spisovatel prostě nesmí otročit tradici ani knihám.

abys byl svým vlastním, svobodným tvůrcem…

Závěr? Burckhardt hledal paralely ke svému dnešku, stejné paralely jsem hledala já k tomu svému. Je absurdní, jak úporná touha po štěstí dělá dnes lidi hluboce nešťastnými. Vzývanými bohy jsou soukromé slasti, osobní štěstí. Místo všestranného člověka (l´uomo universale) se vynořil hyperkonzument (homo consumericus), který se oprostil ode všech tabu. Řídí se zábavními centry, při nákupech preferencemi firemních značek, v záplavě techniky se vyvíjí v komunikačního idiota. Žene se v honbě za věčnou změnou, aby unikl pocitům osamělosti. Pocit prázdnoty a existenciální vakuum se přitom v tekuté, moderní, individualizované společnosti konzumentů šíří stále více. Zklame-li člověka kvalita vztahů, hledá záchranu v kvantitě, v rychlosti změn. Vyhozené zboží udělá místo pro další zboží a jeho použití, ať už je to auto, dítě nebo manželka. I když by mi určitě mnozí rádi oponovali, že štěstí je stav blbosti a chytrý člověk nemůže být šťastný, v Benátkách působil za renesance jako oblíbený učitel řečtiny Urban Valerian. Zdá se, že byl uprostřed všeho odříkání a námahy šťastný, protože chtěl „být“, „protože nebyl zhýčkaný, nepropadal fantazírování, nebyl vrtkavý a neskromný, ale vždy byl spokojen s málem nebo i s ničím“. Zajímala ho podstata věcí.

Individualismus je dnes zaklínadlem, přitom ignorujeme nejvyšší stupeň individualismu, kterého si považovala italská renesance: kosmopolitismus. Dante volal, že jeho domovem je celý svět a cenil si svobodného rozvoje charakteru. Což pěkně vystihují slova Giovanniho Pica della Mirandolly (Oratio de hominis dignitate), jimiž jeho Bůh promlouvá k Adamovi: „Stvořil jsem tě jako bytost, která není ani nebeská nebo pozemská, ani jenom smrtelná či nesmrtelná, abys byl svým vlastním, svobodným tvůrcem a překonával sám sebe; můžeš se zvrhnout ve zvíře, ale také si počínat jako bytost podobná bohu. Zvířata si, co potřebují, přinášejí z lůna matky; vyšší duchové jsou od počátku nebo brzy potom tím, čím zůstanou navěky. Ty jediný se vyvíjíš, rosteš podle svobodné vůle, ty jediný neseš v sobě zárodky všech podob života.“

Kniha Kultura renesance v Itálii (Rybka Publishers, Praha 2013, překlad Vladimír Čadský, doslov David Bartoň).

Věnováno Báře

publikováno: 4. 1. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …