Druhé já se třeba jednou přihlásí

Motto: Sen je divadlo, kde snící je scénou, hercem, nápovědou, režizérem, autorem, publikem i kritikem“ Gustav Jung: Člověk a duše

Václav ležel na čisté slámě vedle rudého huspenitového vaku, připomínajícího obrovskou malinu a pečlivě ho očistoval od výkalů a řezanky. Obíral slámku po slámce a dědeček Koštálů, rozkročený nad Václavem rozbitým kbelíkem, odplavoval nečistotu z vyhřezlé dělohy čůrkami teplého dezinfekčního roztoku.

Tele uvázané u žlabu bylo ještě mokré. Zíralo na nový, chladný, hranatý, neuvěřitelný svět do něhož bylo uvrženo z příjemně teplé, měkké, nevidoucí temnoty. Dánská chovná kráva, koupená za dolary a požívající tak privilegia valutových cizinců, ležela vysílená porodem s hlavou stočenou k rudé amorfní huspenině. Poporodní bolesti byly tak silné, že dánka vytlačila po teleti i dělohu, onen malinový vak, posetý stem bradavičnatých karunkul.

Bylo nedělní dopoledne. Václav držel na veterinárním středisku pohotovostní službu. Právě se nasnídal, když zootechnik Koštál zavolal k výhřezu dělohy. Předchozí noc byla milosrdná, Václav se do růžova vyspal, žádný nutný případ. Nastartoval vetchého, Okresem vyřazeného Tudora, za kterého minulý týden zaplatil svému zaměstnavateli pět tisíc korun a vyrazil do mrazivého dne, prozářeného sluncem. Konečně se stal po patnácti letech služby vlastníkem auta.

Mrazem ztvrdlá plastiková zástěra přilehlá na zvěrolékařův nahý hrudník dala rychle zapomenout na státní bleší trh s vyřazeným vozovým parkem a pohled na rudý vak uspořádal veterinářovy myšlenky jiným směrem. Nejdříve dal znecitlivující injekci nad kořen ocasu, aby se dánská červenka uklidnila, přestala nutit a zůstala ležet. V leže se děloha reponuje klidněji. Levou rukou s prsty zatnutými do nozder Cikán Lajoš přitlačoval dánce hlavu k zemi a pravou paží objímal její zátylek, tiskna dolů pahýl pravého rohu.

Prečo němajů tie dánské kravy rohov?“ lamentoval Lajoš „to je akoby z bicykla odmontovali riadidlá …!.“

Václav ležel na pravém boku a levou pěstí, omotanou čistým ručníkem, obezřetně tlačil rudou malinu tam, kam patřila, zpátky do pánevní dutiny. Vyhřezlá děloha se chová jako svéhlavé zvíře, sotva zasuneš jeden cíp, na druhé straně ti vyklouzne větší. Je to zápas se slizkým živočichem, vyžadující nesmírný cit, jinač protrhneš křehkou sliznici a svalovinu, pěst se octne v pánvi a děravý zraněný měkkýš beznadějně zhyne mimo svou přirozenou ulitu. Můžeš se obléci, napsat krávu na nutnou porážku a sám poražen, sledován výmluvnými pohledy pomocníků, opustit stáj. Proto reponuje opatrně, centimetr za centimetrem, chvíli pěstí, chvíli otevřenou dlaní, tlačí a povoluje v rytmu měkkýšových stahů.

Plastiková zástěra již dávno ztratila svoji mrazivou tuhost pod potůčkem teplého Václavova potu, měkkýšova slizu a vlahých čůrků dezinfekčního prostředku. Lidské a zvířecí výpotky se mísily, potřísnovaly obličej a pod zástěrou zvlhčovaly kalhoty a zvěrolékařovo spodní prádlo.

Venku před kravínem zastavilo vedle antikvárního Tudora auto, jakási zahraniční značka. V otevřených dveřích se srazil venkovní mrazivý vzduch s teplým stájovým pachem a mlžným oparem vstoupil do kravína městsky oblečený muž. Byl stejně starý jako Václav. Clona páry se jaksi nepřirozeně poutala k jeho postavě. Přesto, že bylo možno rozlišit téměř každou nitku jeho obleku a každou vrásku v jeho tváři, byl takřka zamlžen, jakoby se pohyboval za mléčným sklem. Cosi magického vniklo s příchozím do kravína. Oči Lajoše, Koštála, upřené dosud na vzdouvajícího se měkkýše, vzhlédly k příchozímu.

Ne, to není možné, doktore, přeci nefantazíruju, to je váš dvojník!“, vyjekl dědeček.

Máte pravdu, dědečku, rád Václavovi pomůžu“, řekl dvojník. „Počkejte okamžik, skočím si pro holínky , montérky a zástěru, co visí na dveřích mléčnice – vždycky tam přeci visely. “

Příchozí se rozhlédl se a zmizel v mléčnici.

Vzápětí se objevil převlečený, bílou plastikovou zástěru na nahém hrudníku a rutinovaně přilehl k Václavovi s druhé strany rudého pytle. Souhra čtyř zvěrolékřských rukou rychle překonávala odpor vzpurného měkkýše v souhlasném rytmu s přílivem a odlivem děložních stahů, až ho vehnala do těla dánky soutěskou porodních cest. Václav a jeho dvojník si oddechli a usmáli se na sebe. Ještě zašili pochvu vaginálními sponkami, Lájoš se zootechnikem podložili dánčinu záď šikmým dřevěným můstkem, aby zmírnili poporodní stahy. Dánka bude zachráněna.

Dědeček Koštálů odešel do mléčnice umýt gumové holínky od zaschlé krve a nalepené slámy. Byl dokonale zmaten, stále ještě nevěřil svým očím při pohledu na dvě totožná individua, nežertoval jako obvykle, chvatně si zapálil cigaretu, poděkoval za úspěšný zákrok, podepsal účet a odešel k nedělnímu obědu.

Lájoš ještě zůstal v kravíně. Podával dánce z kýblu teplý otrubový nápoj. Kráva s chutí pila a děložní stahy se uklidnovaly. Lájoš se posadil na stoličku, pozoroval krávu a tele a spokojeně bafal partizánku. V kravíně opět zavládl klid věčného přežvykování, přerušovaný jen občas zařinčením řetězů.

Václav se se svým dvojníkem neviděl dobrých dvacet let. Neměli o sobě zprávy, nepsali si a netelefonovali, protože nad stykem domova s exulanty bdělo oko a ucho cenzorovo, které s inkviziční neúprosností vyžadovalo lítost a sebekritiku nad politickým pomýlením. Kádrovákům chránícím ideologickou sevřenost socialistické společnosti byly předkládány dopisy, v nichž se přátelé a příbuzní z existenčního strachu zříkali nehodných synů a dcer národa opustivších vlast. Nastalo lámání charakterů, nebylo vidět záblesk světla na konci okupačního tunelu.

O to větší bylo Václavovo překvapení, že se jeho dvojník, jeho Alter ego náhle a bez ohlášení objevil v republice, tak dokonale izolované od ostatního světa zátarasy, ostnatými dráty. Václavovi při pohledu na dvojníka připadalo, že zírá do zrcadla. Přemoženi dojetím ze setkání po tolika letech se bratrsky objali.

Ve Václavově paměti se bezděky počal odvíjet dokument, počínající nekonečnou kolonou vojenských nákladních aut a pancéřových vozů, rachotících za šerého rána 21. srpna 1968 náměstím středočeského městečka.. Václav tehdy s přítelem Pavlem vyběhli na zvonici kostela svaté Kateřiny a zvonili jako divocí na poplach, jako když město ve středověku zachvátil požár, nebo když se blížilo nepřátelské vojsko. Dobová politická karikatura „zprava dobrý, zleva tanky “ se po týdnech nadšení a nejasném blouznění národa o svobodě zmaterializovala v půlmilionovou okupační armádu. Tankový pluk nezvaných hostí se utábořil se svými pancéřovými vozy na poli za veterinárním střediskem a namířil kanony na československá kasárna. Ti sověti vypadali ve svých uniformách tak, jako v pětačtyřicátém. Na jejich stejnokrojích se nic nezměnilo. V šedesátém osmém to však nebyli staří ostřílení frontoví mazáci, ale vyhublí vyjevení kluci v rubáškách a vypasení oficíři s kabáty až na paty. Veterináři koukali plukovním kuchtíkům záchodovým okýnkem veterinární ošetřovny přímo do polní kuchyně. Byla to již druhá okupace za Václavova poměrně mladého života.

Ukládání životních zážitků do autobiografické paměti je nezávislé na naší vůli, jsme mnohdy překvapeni jaké nicůtky se náhle vynoří z dávno zapomenuté minulosti a na důležitá fakta si ne a ne vzpomenout. Kdo je zodpovědný za naší děravou paměť? Když evoluce modelovala lidský nervový systém vyhnětla výklenky pro paměť v hippocampu a amygdale, orgánech sídlících ve středním mozku, zcela svévolně rozhodujících o tom, který vjem založí do archivu nebo který zatratí a z jakých střípků sestaví naši biografii. Na tyto lajdácké a samolibé neuronové archiváře paměti není spolehnutí. Jsou to výborní pomocníci demagogů a Velkých bratrů, kteří využívají black holes naší děravé paměti k manipulaci dějin. Avšak pozor, my nejsme jen obětní beránci naší fušerácké paměti, která byla přírodou určena pro biologické zachování druhu a nikoli pro sepisování historických pojednání. My jsme též pachatelé, dovedně vytěsňující, nebo modifikující nepříjemná fakta, na která si nechceme vzpomenout. Tak to činí paměť jednotlivce i kolektivní paměť národního společenství.

Jsou události, které se stávají křižovatkou života a takovou událostí byla i okupace v srpnu 1968. Pomyslný miniaturní režizér, akribicky promítá ve Václavově mysli dokumentární film přepadu Československa. Zastavil odvíjení pásky u osudového rozcestí, kdy se Václav rozklonoval do dvou geneticky identických individuí. Geniální myšlenky a kreativní vize vytrysknou někdy z hlubokého zoufalství a pocitu bezvýchodnosti. Rozhodující motiv pro převratný experiment, který předešel o desítky let genetickou technologii, byl přepad malé země velmocí, jíž tato malá země, lépe řečeno značná část jejího obyvatelstva po dvacet let bezostyšně pochlebovala.

Každý člověk je genetický unikát, sestávající z individuální směsy nukleinových kyselin, schopných vytvářet ideje, skladovat zkušenosti, prožívat žádosti a vášně a dále se rozmnožovat. Z této unikátní směsi vznikli Václavové dva – mateřská bytost a její klon Alter ego. Experiment nebyl zcela bez rizika, neboť Václavovi bylo čtyřicet let a v tomto věku se už na dědičné hmotě projevují známky stárnutí a defekty, pro klonování nevýhodné.

Václav věděl, že život je šance, nabízející nekonečné množství životních situací a z nich vyplývající nespočetný řetěz kauzalit, motivů, jednání a náhod. Každé narození v sobě skrývá celý vějíř možných biografií. Avšak všechna lidská individua od té doby, co se člověk stal myslící bytostí, mohla v rozhodných chvílích realizovat jen jednu z těchto alternativ. Vpravo nebo vlevo, nahoru nebo dolů, hot nebo čehý. Jen buď anebo! Když to vyšlo, bylo dobře, svedlo se to na příhodné postavení hvězd a když rozhodnutí ústilo do katastrofy, pak to byl kismet či predestinace, pro kterou theologické školy vymýšlely ty nejroztodivnější konstrukce.

Václav a jeho klon Alter ego to chtěli chytit za jiný konec. Cílem jejich genetického experimentu bylo zjistit, co ze svého života vytvoří individua totožného dědičné podstaty v podmínkách různých společenských řádů, v jaké míře se podílí na formování osobnosti dědičnost a jaký podíl připadá na vliv vnějšího prostředí. Korelace faktorů dědičnosti a prostředí je nekonečný zdroj diskuzí mezi psychology, sociology a genetiky.

Václav a Alter ego si hodili korunou. Alter ego prohrál, zůstal doma ve společnosti zaživa pohřbené (Václav Černý: Paměti, Sixty-Eight Publishers, Ontario 1983), jejíž funkcionáři periodicky přiznávali chyby, které spáchali v nedávné minulosti, aby autoritativně plánovali chyby nové. Občas svedli ten svrab na někoho, kdo mezi tím umřel, nebo koho se chtěli zbavit. Václav měl dojem, že měl co dělat s notorickými alkoholiky, kteří se po opici vyzvraceli, pokecali si košili a kalhoty a poblili se znovu, až ty, hadry nebyly k nošení. Smrděli na dálku, ale vedli při tom prorocké řeči. Česká země spala jako Šípková Růženka, nesnila však na růžích, ale s noční můrou na hnoji. Václavův život byl nepřestávající obranou proti polypu neschopnosti a netečnosti, prorůstající celou společnost. Může se však jednotlivec natrvalo vzpěčovat vlivu všudypřítomných ideologicky naroubovaných vzorců myšlení ?

Václav se probral ze svých vzpomínek, nastrkal porodnická fidlátka do kufru Tudora, nabídl Alter ego místo vedle sebe a na ledovici rozjel vetchého oldtajmra k dalšímu případu. Nebylo to vůbec jednoduché, protože se ojeté pneumatiky na kluzké cestě vehementně protáčely. Projížděli návsí. Po obou stranách silnice šedivěla oprýskaná stavení staletých selských usedlostí a kapliček, kolektivizací deklasovaných na ustájovací a skladovací prostory. Původní majitelé byli vysídleni do jiných krajů se striktním zákazem návratu. Třídní justicí odsouzení a v pracovních táborech internovaní sedláci, kterých bylo na desetitisíce, se na socializaci vesnice mohli dívat jen přes ostnatý drát – vnitročeský odsun padesátých let.

(Pokračování brzy)

Věnováno mé ženě Libušce za duchovní podporu v životě v exilu a rodině Inge a Waltra Hetricha ze Schwabachu s vděčností a s trvalým přátelstvím za poskytnuté přístřeší po sovětském vpádu do Československa v roce 1968.

publikováno: 24. 7. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …