Skleněná opona

Evropská komisařka pro práci a sociální věci Marianne Thyssen bude pokračovat v projednávání projektu úprav směrnice opatřující práci tzv. vyslaných pracovníků, a to i přesto, že jedenáct členských států, mezi kterými je i Česká republika, nesouhlasí s další revizí stávajících směrnic. O co jde, jak Češi vyjednávají, s kým a proti komu?

Čeho se vlastně týká ona směrnice?

„Vyslaný pracovník“ je takový zaměstnanec, který provádí časově omezenou práci na území jiného členského státu EU, kam je vyslán svým zaměstnavatelem. Nejčastěji se jedná o stavební práce, které provádějí často východo- a jihoevropské firmy jakožto subdodavatelé ve větších zakázkách na západě, především v Německu, Francii a Belgii. V roce 2013 bylo v EU takových pracovníků 1,7 milionu (statistiky Evropské komise zde). Podmínky takové práce nyní upravuje směrnice z r. 1996 (96/71/CE) a jí doplňující směrnice z r. 2014 (2014/67/EU), které zajišťují „tvrdé jádro“ pracovních předpisů – minimální mzdu (podle země, kam je pracovník vyslán), pracovní dobu, dovolenou, bezpečnost práce a rovné postavení žen a mužů.

Úpravy směrnice mají podle Evropské komise dvojí cíl – za prvé posílení práv vyslaných pracovníků, za druhé zajištění „loajální“ konkurence a bránění sociálnímu dumpingu. Za účelem uskutečnění těchto cílů se zaměřuje konkrétně na vyrovnání platů vyslaných pracovníků s platy pracovníků v zemi, ve které probíhají práce, dále rozšiřuje povinně platnost směrnice na všechny oblasti, nejen na stavebnictví a v neposlední řadě zastřešuje dobu vyslání na 24 měsíců. Po uplynutí této lhůty se pracovní smlouva vyslaného zaměstnance bude zcela řídit právními předpisy země, do níž byl vyslán.

V čem jsou neshody?

Členské země, které nepovažují revizi stávajících směrnic za nutnou, pokazují na skutečnost, že uplynuly pouze dva roky od zavedení směrnice z roku 2014. Také upozornily na možné narušení principu subsidiarity (vyjádření českého parlamentu a senátu zde). K jeho narušení ale podle Evropské komise nedošlo.

Byl to ale také onen druhý cíl – „loajální“ konkurence, který v zástupcích některých zemí vyvolal odpor k přijetí návrhu. Jak bychom si totiž měli takovou „loajální“ konkurenci představovat? Že to má být portugalský, polský, český a španělský fasádník, kdo bude loajální k fasádníkovi francouzskému, který za stejnou práci bere několikrát tolik? Že mají firmy z chudších zemí zvednout pro bohatší země cenu práce, aby se ze samé loajality připravily o konkurenční výhodu? Jakkoli je vítána snaha o posílení práv vyslaných pracovníků seshora, je třeba mít se na pozoru, aby se nejednalo o budování dalších neviditelných bariér, které de facto povedou k dalšímu omezení možností pracovat v bohatších členských zemích.

Připomeňme, že se nijak nejedná o zaměstnance německých, francouzských či belgických firem, ale o lidi, zaměstnané firmami subdodavatelskými, tedy o ty, kteří žádný francouzský či belgický důchod nedostanou a díky neformálním překážkám v západním systému si vlastně nemohou v cílové zemi ani řádně najmout byt, aby bylo zabezpečeno, že po odpracování se pěkně vrátí, odkud přišli, a nebudou se (moci) pokoušet získat v cílové zemi jiné zaměstnání. Tak „loajální“ má být tento pracovník cílové zemi, že ani jeho důchodu, ani otázky neformálních překážek se úpravy týkat nemají. Jen jeho ceny.

Nejen z východu na západ

Samostatným problémem je způsob prezentace celé záležitosti v některých západních médiích – například ve francouzském deníku Le Monde se v nedávné sérii článků upozorňuje na skutečnost, že revizi směrnice odmítají východoevropské země a když se hovoří o vyslaných pracovnících, tak získá čtenář dojem, že jde o polské pracovníky. Zamítavý postoj k revizi skutečně mají většinou východoevropské země, vedle nich ovšem například také Dánsko. Není ale především zřejmé, proč by to mělo být zvláště významné, když vysoké počty vyslaných pracovníků pochází vedle Polska z Portugalska a Španělska. Co se týče statistik, Le Monde vychází z údajů francouzského Úřadu pro boj s ilegální prací z r. 2015. To stojí za povšimnutí samo o sobě, vzhledem k tomu, že se zde jedná o pracovníky ze zemí EU.

Evropská komise disponuje údaji z r. 2014 (zde), kdy byl ve Francii největší podíl vyslaných pracovníků z Portugalska. Podle novějších francouzských dat se počty Poláků a Portugalců liší o 0,9 procenta. Obě tyto země se tedy v prvenství v podílu na populaci vyslaných pracovníků střídají a počty pracovníků z nich přicházejících jsou v delším výhledu téměř stejné. Stavění na „východoevropskosti“ záležitosti je tedy značně nepřesné a v posledku populistické.

Zajímavé je, že v prosinci 2013 Le Monde uveřejnil článek, v němž se upozorňuje na problém levné pracovní síly a nerespektování pracovních předpisů a současně se upozorňuje na klišé „polského instalatéra“. To bylo ale před Brexitem. I z projevu francouzského premiéra Manuela Vallse ze 3. července 2016 je patrné směřování k populismu a zvláště ve Francii oblíbenému slepému opakování britských chyb. Směrnice podle Vallse působí „děsivou spoušť ve světě zaměstnanců, ve světě dělníků“. Z celé záležitosti se stává příležitost navázat na britské téma ekonomických migrantů z východní Evropy, svézt se na pobrexitové rétorické vlně a domněle tak získat pár hlasů od pravicových voličů. Zkušenost ovšem již ukázala, že takové manévry se demokratickým stranám zásadně nevyplácejí a naopak dále posilují právě strany krajně pravicové.

Nejedná se zde o hranice mezi východem a západem, jak by si někteří přáli, ale o skleněnou oponu, která odděluje státy jižní Evropy, Balkánu a východní Evropy od kapitálu, který se akumuluje především v Beneluxu, Francii a Německu. Zatímco na úrovni Evropy má volný pohyb osob, zboží a služeb napomáhat tomu, aby ke kapitálu měli všichni rovný přístup a oběh probíhal rychleji, jednotlivé politické reprezentace snad pochopitelně, ale nikoliv smysluplně, prosazují své zájmy, tedy podbízení se vlastním voličům, na úkor celku i hospodářského růstu ve své vlastní zemi. Nejlépe je takové politikaření doplnit vyhlašováním hesel o rovnosti. A ani Francie tak v žádném případě není ochráncem jakési univerzální hodnoty rovnosti, ačkoli se tak prezentuje, ale její vláda se docela partikulárně snaží udržet bohatství za skleněnou oponou. Ta sice není z bohatší strany vidět, zato ti druzí do ní denně narážejí.

Pokud má být požadavek na úpravy směrnic věrohodný, musejí cílové země či Evropská komise představit také plán směřující k proražení této neviditelné bariéry a umožňující skutečný rovný přístup na trh práce jednotlivcům.

 

publikováno: 25. 7. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …