Finsko letos dne 6. prosince oslaví 100 let své nezávislosti, přičemž ihned na počátku roku následujícího rok zvolí svého historicky třináctého prezidenta. Průběh minulých finských prezidentských voleb z ledna a února roku 2012 ukazuje, že vedle vybírání hlavy státu v zemích jako USA, Rakousko, Francie či Česká republika může být i severské klání, o němž se do českých médií dostalo naprosté minimum informací, stejně dramatické, teatrální i zábavné.

Nutno úvodem předestřít, že do roku 1994 vládli Finsku prezidenti zvolení nepřímo buď sborem volitelů, který zase zvolili finští občané, nebo parlamentem. V tom roce byl ale prezident poprvé zvolen všemi voliči v přímé volbě. V ní poprvé kandidovalo i vícero uchazečů sdružení nezávislých na politických stranách, přesto se ale prezidentské volby brzy staly doménou stran, které pro přímou volbu měly své vlastní kandidáty. Volba se koná jednou za šest let a je podobně jako v České republice dvoukolová – vítězný kandidát musí získat v prvním kole minimálně 50 % všech hlasů plus jeden další hlas; nezíská-li, postupují do rozhodujícího kola druhého dva kandidáti s největším počtem hlasů.

Finské prezidentské volby v roce 2012 byly výjimečné v několika ohledech: jednak již měl mít finský prezident omezenější pravomoci než dříve, ale v rukou mu zůstalo důležité rozhodování o zahraniční politice, kterou řídí společně s vládou. Končilo také druhé období sociálnědemokratické prezidentky Tarji Halonen, která již potřetí nemohla kandidovat, a jelikož sociální demokraté stáli v čele Finské republiky po celých 30 let od roku 1982, byla ve vzduchu otázka, zda se jim podaří tuto dobu prodloužit o dalších šest roků.

Kandidáti do prvního kola

Konzervativně-liberální středopravicová strana, tzv. Národní koalice, do volby nominovala svého tehdejšího předsedu, právníka Sauliho Niinistöa, matadora vskutku politického, který za svou kariéru stihl působit ve funkcích poslance, ministra spravedlnosti a financí, předsedy organizace evropských konzervativních stran EDU, viceprezidenta Evropské investiční banky a předsedy finské poslanecké sněmovny. Niinistöovi se navíc podařilo v předchozích prezidentských volbách v roce 2006 dostat až do druhého kola, ve kterém byl poražen těsným rozdílem 1,8 procentního bodu. Jeho osobní život se rovněž neobešel bez dramatických událostí: jeho první žena zahynula při dopravní nehodě a sám v Thajsku společně se svými dvěma syny přežil katastrofu způsobenou vlnami tsunami.

Niinistö, považovaný za velmi důvěryhodného, čestného a poctivého, po dlouhou dobu vedl volebním průzkumům a chvílemi se dokonce zdálo, že získá nadpoloviční většinu hlasů už v prvním kole. Již dříve se mu podařilo získat absolutně rekordní počet hlasů v dějinách finských parlamentních voleb vůbec, jako ministr financí si vydobyl pověst přísně úsporného politika, a jako předseda sněmovny navíc prokázal, že sám rozhodně při kázání vody nepije víno: kontroverze mezi kolegy vyvolaly jeho směrnice o poslaneckých náhradách, které umožňovaly cestování pouze druhou třídou a nocování jen v levných hotelech, načež byli finští poslanci v očích svých zahraničních kolegů údajně terčem posměchu. Na kritiku reagoval Niinistö slovy, že pouze ten, kdo sám dokáže příkladně šetřit, může věrohodně šetření nařizovat ostatním.

Jakmile však ostatní strany oznámily prezidentské kandidáty své, Niinistöova podpora klesla pod 50 %. Sociální demokraté do volby nominovali Paava Lipponena, mj. dřívějšího finského ministerského předsedu z let 1995 – 2003. Dalším kandidátem byl finský dlouholetý politik Paavo Väyrynen, čestný předseda finských centristů, strany s agrárními kořeny a s podporou především ve venkovských oblastech Finska; Väyrynen neúspěšně kandidoval již v prezidentských volbách v letech 1988 a 1994. Populistická strana tzv. Pravých Finů, kteří předešlého roku 2011 zaznamenala v parlamentních volbách velký úspěch, nominovala svého předsedu Tima Soiniho. Své kandidáty měly i menší strany: Levicový svaz rovněž svého předsedu Paava Arhinmäkiho, Zelení předsedu svého poslaneckého klubu Pekku Haavista, Švédská lidová strana, zastupující švédskojazyčnou menšinu v zemi, ombudsmanku pro minority Evu Biaudet a konečně křesťanští demokraté europoslankyni Sari Essayah, jejíž otec pochází z Maroka a která velmi úspěšně reprezentuje Finsko v disciplíně sportovní chůze.

Kampaň v prvním kole

Začal tvrdý a vyrovnaný boj o to, který z kandidátů postoupí s jasným favoritem Niinistöem do druhého kola. Šance se podle průzkumů zdály být pro čtyři kandidáty po dlouhou dobu celkem vyrovnané. Jedním z nich byl centrista Väyrynen, který, poučen z předchozích prezidentských klání, přestal působit upjatě, a stejně jako předseda populistů Soini se profiloval kampaní za znovuzavedení finské marky jako paralelní měny k euro, které Finsko jako člen EU používá od roku 2002 – volby probíhaly v době napětí spojeného s finanční krizí a problémy Řecka. Ač ve finské politice hrají velkou roli otázky rovnoprávnosti mezi pohlavími, ženské kandidátky Biaudet a Essayah se v průzkumech umísťovaly jako poslední, jako by snad po dvanáctiletém období ženy v nejvyšším úřadě Tarji Halonen už nebyla po další ženské prezidentce poptávka. Velkým překvapením bylo také to, že Paavo Lipponen se musel spokojit s podporou procenticky daleko menší než kterou ve volbách obvykle získává jeho sociálnědemokratická strana, zatímco se postupně začalo ukazovat, že boj o druhé místo svedou centrista Väyrynen a kandidát Zelených Haavisto. Jakmile poslední průzkumy napověděly, že Haavisto má reálnou šanci Väyrynena porazit, mnozí Väyrynenovi odpůrci napříč různými stranami dali ve volbě takticky hlas Haavistovi, což mu zajistilo místo ve finále proti Niinistöovi. Opakovala se tak situace z roku 1994, kdy Väyrynen prohrál postupovou pozici s kandidátkou Švédské lidové strany.

Kontroverznost centristického kandidáta souvisí s jeho velkou ambiciózností a s etickou problematičností metod, kterými se po dobu své kariéry snažil dosáhnout nejvyšších postů, přičemž své neúspěchy svaloval vždy na jiné politiky či na média, jako například po prohraných prezidentských volbách z roku 1994. Dále v roce 1982 „proslul” kauzou vykazování bydliště ve vzdáleném Laponsku, které mu umožnilo pobírat vyšší poslanecké náhrady, a ve stejném roce se odehrála o vícero let později odhalená aféra s Väyrynenovým dojednáváním nárůstu sovětsko-finského zahraničního obchodu, což měl přinést politické body jeho straně. Postupem času se jako politik ocitl na vedlejší koleji; počet jeho příznivců se zmenšil a odpůrců, kteří by pro něj nikdy nehlasovali, výrazně narostl. Centristická strana jej pro prezidentské volby roku 2012 nominovala vcelku neochotně a pouze proto, že žádný jiný její člen o prezidentské klání neprojevil zájem.

V prvním kole získal Niinistö 37 %, Haavisto 18,8 %, Väyrynen 17,5 %, Soini 9,4 %, Lipponen 6,7 %, Arhinmäki 5,5 %, Biaudet 2,7 % a Essayah 2,5 % ze všech hlasů. S tímto výsledkem bylo zjevné, že sociální demokraté již prezidentský post znovu po třiceti letech nezaujmou.

Druhé kolo volby

Před druhým kolem na počátku února tedy proti sobě stáli původně favorizovaný třiašedesátiletý Niinistö a o deset let mladší kandidát Zelených Haavisto s dosavadní kariérou poslance a ministra pro životní prostředí a rozvojovou spolupráci. Tématem volební debaty se stala o něco více než před kolem prvním Haavistova homosexualita a jeho registrovaný partnerský svazek s mužem jménem Nexar Antonio Flores, pocházejícím z Ekvádoru, a rovněž Niinistöova o téměř 30 let mladší a poměrně nová manželka Jenni Haukio. V této konstelaci nebylo překvapující, že voliči spíše venkovských centristů i Pravých Finů a křesťanských demokratů, lidé povětšinou s konzervativnější morálkou, dali v druhém kole přednost hlavně Niinistöovi, i když důvodem nemusela být vždy právě Haavistova homosexualita. V celofinském měřítku byl zvolen dvanáctým finským prezidentem s 62,6 % hlasů Pekky Haavista, jehož kampaň posléze přilákala velmi mnoho různorodých umělců a mladých lidí; pojem „helsinská kavárna” není v této souvislosti úplně nepřiléhavý, nejen proto, že ve spotřebě kávy Finové dominují celosvětovým žebříčkům, ale především z toho důvodu, že právě v Helsinkách dosáhl kandidát Zelených velmi výrazných 49,9 % hlasů proti 50,1 % Sauliho Niinistöa. Přímo porazit jej se mu však podařilo pouze na autonomních švédskojazyčných Ålandských ostrovech poměrem 60 % ku 40 % hlasů. „Ålandská kavárna” hlasovala ve druhém kole pro Haavista – poté, co v kole prvním na souostroví vítězná švédskojazyčná kandidátka z volby vypadla – zřejmě také proto, že právě švédskojazyčné obyvatelstvo patří ve Finsku k hodnotově nejliberálnějšímu.

Ve znamení změn finské politiky?

Volební účast se v obou kolech pohybovala okolo 70 procent, a průběh kampaně byl hodnocen jako vcelku věcný a rozvážný; poražený Haavisto si získal i v táboře protivníků mnoha pozitivních ohlasů. Kampani dominovaly zcela jiné hodnoty než v parlamentních volbách z roku 2011, tolerance, pozitivní postoj k EU a internacionalismus namísto netolerance, kritiky EU, uzavřenosti a izolacionismu, což přineslo spekulace o tom, že populismus Pravých Finů je již na ústupu. Při zpětném pohledu na výsledek následujících komunálních a parlamentních voleb ve Finsku se toto ukázalo být pravdivé pouze částečně.

Překvapením voleb byl především velmi slabý výsledek levicových stran, sociální demokracie a Levicového svazu, kterým se v dřívějších desetiletích poměrně často podařilo i do druhého kola prosadit svého kandidáta – nyní v prvním kole společně získaly jen chabých 12,2 % hlasů (roku 1994 to bylo 29,7 %, a v letech 2000 a 2006, kdy jedinou levicovou kandidátkou byla Tarja Halonen, tato sociální demokratka sama v prvním kole získala 40 %, potažmo 46,31 % hlasů).

To lze přičíst na vrub především slabému výsledku sociálnědemokratického kandidáta Paava Lipponena; jako jeho možné důvody se uvádí kandidátův poněkud vyšší věk sedmdesáti let, vyzařování ve stylu „mrzouta”, pověst „premiéra bezohledných škrtů” po velké ekonomické krizi z 90. let i jeho angažmá jako konzultanta v projektu plynovodu vedoucího z Ruska do Německa. Lipponen předsedal finské vládě krátce po vstupu země do EU a vysloužil si ostruhy jako politik, který se dobře orientuje v unijních záležitostech; na druhou stranu, nedokáže údajně empaticky naslouchat problémům obyčejných lidí. Svou kandidaturu původně přijal poněkud neočekávaně s motivací, že chce bojovat proti xenofobním a k menšinám nepřátelským náladám, které se prosazovaly v parlamentních volbách v roce 2011 – je ovšem otázka, zda právě jeho výrazná obrana přibližně pětiprocentní švédskojazyčné menšiny ve Finsku a jejích práv mu alespoň u některých voličů zrovna prospěla. Stojí za poznamenání, že švédsky se v důsledku privilegovaného postavení této minority doposud povinně ve školách učí všichni Finové, a vulgární nápisy na veřejných záchodcích v této zemi míří často právě proti povinné výuce švédštiny.

Průběh prezidentské volby rovněž svědčí o změnách, kterými prochází finská politika. Zelení jsou poměrně malá strana, ač v poslední době pomalu, leč jistě posilují; např. při letošních komunálních volbách v Helsinkách se umístili jako druzí s 24 %. Jsou v parlamentu zastoupení teprve od roku 1983, a počet jejich poslanců nikdy nepřesáhl patnácti křesel z dvou set; přesto se právě jim podařilo do druhého kola prosadit svého kandidáta stejně jako v roce 2016 v Rakousku, zde navíc vítězného. Jedná se navíc o prvního otevřeně homosexuálního prezidentského kandidáta v zemi, kde bylo homosexuální chování ještě do roku 1971 oficiálně trestné.

Před další finskou prezidentskou volbou

Nového prezidenta budou Finové volit na počátku roku 2018 v době, kdy bude prezidentská volba probíhat také v České republice. Současná hlava finského státu Sauli Niinistö ještě může kandidovat na druhé funkční období, proto není zatím zcela vyloučeno, že třináctého prezidenta Finové nezvolí, protože v čele státu zůstane prezident dvanáctý. Niinistö svou kandidaturu ještě neoznámil. A není rovněž úplně vyloučeno, že by se v druhém kole pak mohl opakovat souboj Niinistö versus Haavisto, neboť kandidát Zelených svůj úmysl opakovaně se ucházet o prezidentský úřad již ohlásil.

S využitím článku Jana-Anderse Ekströma Populistisk storseger rubbade cirklarna. Finland år 2011 (Nordisk Tidskrift 2012/2, ss. 121–132)