Mají o nás vědět všechno?

Ve středu bude Poslanecká sněmovna projednávat v klíčovém druhém čtení kontroverzní vládní návrh novely zákona o Vojenském zpravodajství, za nějž Ministerstvo obrany získalo jednu z anticen Velkého bratra za rok 2016. V čem je návrh problematický a proč by bylo správné ho odmítnout i v době, kdy kybernetická obrana představuje stále palčivější problém?

Vojenské zpravodajství novelou usiluje o možnost plošně sledovat internetový provoz a to tím způsobem, že by přímo do sítí poskytovatelů připojení k internetu zpravodajci zapojili svá vlastní zařízení, která by měla sledovat veškerou elektronickou komunikaci. Jde o významnou změnu oproti stávajícímu stavu, kdy mohou zpravodajci v konkrétních případech a s povolením soudu odposlouchávat nebo od operátorů získávat metadata o elektronické komunikaci. Důvodem má být efektivní kybernetická obrana. Vedle monitoringu internetu zákon předpokládá i využívání “prvků aktivní obrany”, což je jen jiný výraz pro kybernetický útok. To, jakým způsobem by měl případný kybernetický útok být veden, nám zákon prý záměrně neříká. V rozhovoru pro server Novinky. cz, který byl zveřejněn v neděli pak ředitel Vojenského zpravodajství Jan Beroun zdůrazňuje, že všechny prvky mají být čistě pasivní. O důvod víc se ptát, proč tedy s tímto proklamovaným záměrem nekoresponduje text důvodové zprávy k zákonu.

Nechme ovšem spor o to, nakolik budou zpravodajci aktivní při kybernetické obraně stranou, a soustřeďme se na otázku, jaké informace vlastně chtějí prostřednictvím svých zařízení sledovat a dále s nimi pracovat. Ministerstvo obrany i zpravodajci tvrdí, že jim nejde o data o konkrétních osobách. V každém případě ale navržený zákon žádné záruky neposkytuje a technicky sledování konkrétních lidí také nic bránit nebude. Navíc to, co zpravodajci myslí pod pojmem sledování konkrétních osob, je zřejmé z řady dalších vyjádření, kdy hovoří o tom, že nebudou sledovat obsah komunikace, ale „pouze“ metadata. Metadata jsou zjednodušeně řečeno data, která poskytují informace o jiných datech, v tomto případě o komunikaci. Může jít třeba o informace, kdo s kým a jak dlouho hovořil po telefonu, tak ale třeba i o údaje, k jaké buňce se v tu chvíli telefon připojoval, a tedy, kde se volající nacházel. U internetové komunikace může jít o informace, kdo přistupoval k jakým webovým stránkám, či kdo komu posílal e-maily. Metadata se dají na rozdíl od obsahu komunikace velmi dobře počítačově zpracovávat. Využitelnost metadat, či míra zásahu do soukromí, tak může být i větší, než je tomu přímo u sledování obsahu komunikace. Problémem je, že u řady z těchto údajů nelze jednoznačně říci, zda jde o osobní údaje, často je lze přiřadit ke konkrétní osobě až v okamžiku, kdy se propojí s dalšími daty. A na jejich sběr by měli být zpravodajci experti, mají řadu dalších pravomocí, jak se k dalším informacím dostávat. Data, která tedy budou shromážděna v podobě, u níž je obtížné mluvit o osobních údajích, se těmito v rukou zpravodajců stanou.

V praxi nás tak čeká plošné sledování veškeré komunikace. Na rozdíl od stávajícího systému, kdy data ukládají operátoři a poskytují je na základě povolení soudu policii či zpravodajským službám, budou data přímo získávat a zpracovávat zpravodajské služby. Žádné povolení soudu nebude potřeba. Půjde o data, z nichž bude s největší pravděpodobností možné buď přímo, či po propojení s dalšími daty, identifikovat komunikující osoby a zjistit o nich řadu dalších informací.

Zákon, který toto vše bude upravovat, je napsán vágně, dle důvodové zprávy z důvodů utajení. Jistě je správně, že veřejnost neví vše o tom, jak zpravodajské služby pracují. Je ale dost zvláštní, pokud pravomoci těchto služeb upravuje zákon, který ze všeho nejvíc připomíná prázdnou nádobu, kterou si uživatel naplní tím, čím bude chtít. Smysl takového zákona, který má nejen povolovat, ale zejména i stanovit meze a nastavovat kontrolní mechanismy, je pak dost sporný.

Na závěr ještě jedna poznámka. Plošné a nevýběrové sledování komunikace je vlastně již dnes v rozporu s Chartou základních práv EU a tedy i s naší ústavou v širším slova smyslu. Konstatoval to Soudní dvůr EU hned ve dvou rozhodnutích (Digital Rights Ireland z roku 2014 a Watson/Tele 2 z prosince 2016). Ten říká, že je možné plošné preventivní sledování zavést z vážných důvodů pouze na omezenou dobu, pro omezené území, či určitý okruh osob. Samozřejmostí je pak nutnost určit jasné limity a kontrolní mechanismy. Vláda místo aby na tato rozhodnutí reagovala tím, že zreviduje stávající systém plošného sledování metadat o komunikaci každého z nás, připravila ještě mnohem invazivnější nástroj šmírování aniž by se obtěžovala v zákoně upravit jeho pravidla a limity. Kontrola zpravodajských služeb, která by dokázala skutečně efektivně a nezávisle zpravodajcům koukat pod prsty, je také kdesi daleko za horizontem.

publikováno: 27. 6. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …

Žena par excellence – všestranná Jaroslava Moserová

Druhou ženou Milana Davida byla Jaroslava Moserová (1930–2006), lékařka, která strávila poslední dny při Janu …