Předposranost

The real life of language is in the mouth (Skutečný život jazyka je v ústech)

Otto Harry Jespersen, dánský linguista (6. 04. 1860 – 30.04. 1943)

Když se svět hroutí, začneme o něm přemýšlet

Ulrich Beck, 2011, německý sociolog (1944 – 2015)

Vulgarizmy narušují jazykovou etiku. Už latinští literáti nad nimi ohrnovali nos, protože to byl slovník chátry a nevzdělaného lidu – vulgus profanum – od kterého se štítivě distancovali. Ani já si nelibuji ve vulgarizmech, které jsou příznakem obhroublé řeči. Přesto jsou drsné výrazy plnohodnotnou součástí jazyka, které mají být používány tam, kde plní svoji významovou funkci. Je totiž otázka jazykové kultury, jak se řeč s vulgarizmy vypořádává, protože jim nelze upírat schopnost, výstižně a cíleně pojmenovat děje a fakta tam, kde uhlazený lexikon nemá žádaný účinek.(1)

V následujícím textu se zamýšlím nad výstižností, funkčností a etickou přípustností vulgárního slova předposranost v mediích a bude mne též zajímat, za jakých okolností se používá a zda je produktem nebo nástrojem politického ovlivňování společnosti.

Žasnu, jak je čeština vynalézavá v pojmoslovních novotvarech, které ač drsné, neuráží. Hledal jsem v cizích jazycích adekvátní výraz pro pojem uvedený v titulku tohoto článku, ale neuspěl jsem, snad také proto, že čeština musí hledat výrazy pro děje a fakta, která jsou specifická jen pro společnost své krajiny. Ostatně dříve společensky nepřípustná slova prolamují dnes jazyková tabu a stávají se součástí běžné jazykové výbavy, jak to suše konstatuje i Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Můžeme nad tím smutnit, ale prvky zdrsnění jazyka jsou obrazem měnící se jazykové kultury masových společností, nejen u nás.

Předposranost, jak ji charakterizuje Wikipedia, je přílišný strach z něčeho, co ještě nenastalo. Je to preventivní vytváření obav, někdy až hysterických, před akcemi a událostmi, které sice ještě nenastaly, ale které jsou líčeny jako nebezpečné. Účelem bývá znejistění a postrašení obyvatelstva. Může za tím být politikum.

Za vlády jedné strany, která má stále ještě kolem 14,0% volebních preferencí, byla předposranost obava vyjádřit vlastní názor. V tomto duchu byly vychovávány celé generace, kterým tak byl vzat pojem sebevědomého aktivního občanství. V současné době, kdy značná část společnosti v důsledku dlouholetých přerušených demokratických tradic zaměňuje svobodu za bezbřehý individualismus a také za nezájem o věci veřejné, pozorujeme, že každý může uveřejňovat své nekvalifikované bláboly na internetu a navíc je opepřovat urážlivými invektivami a vulgarizmy, což mu umožňuje anonymně vstupovat do tvorby veřejného mínění a v mnohých případech vytvářet atmosféru předposranosti. Společnost si na to zvyká.

Musím citovat Olivera Nachtweye z jeho článku Odcivilizování (2):Je zřejmé, že některým jedincům se v současnosti už nevyplatí chovat se civilizovaně. Jako zábran zbavená individua, jež především na internetu nepodléhají žádné sociální kontrole a nemusejí se zodpovídat za své nenávistné tirády, nechávají volný průchod svým předsudkům.

Předposranosti se dá cílevědomě použít k prosazování politických cílů, neboť může sloužit k ovlivňování mas. Populistické prvky, jako vyvolávání obav ze ztráty národní suverenity a identity nebo strach před invazí imigrantů, patří do výzbroje manipulátorů veřejného mínění.

Metoda je jednoduchá: Politická kasta, nebo lídr sleduje společenskou atmosféru ve veřejnosti a podle toho formuluje svoji taktiku, aby uspokojila mínění potenciálních voličů, získala jejich hlas a sobě dobře placenou prebendu. Populisté nepotřebují, aby se široká politická základna zapojovala do kolektivního jednání o reformách, jim stačí pouze odevzdání volebního lístku. Pro populismus je typické, že k mobilizaci mas dochází seshora pod vedením jakési kontraelity (3). I v Česku máme taková hnutí.

Bertold Brecht řekl, že „Dívat se lidu na hubu je něco jiného, než podle jeho huby mluvit.“

Podle Platóna mají v čele státu stát vzdělanci, kteří v dialogu s občany mají předkládat své myšlenky a téze. Politický lídr v demokratickém společenství nemá být oportunista, který jedná jen pod tlakem volebního úspěchu, nýbrž člověk, který je si vědom své politické odpovědnosti a nebojí se vyřknout i takový postoj, který směřuje proti proudu názorů politicky méně informované většiny. To není projev intelektuální nadřazenosti. Jak často slyšíme voliče říkat, že politika je svinstvo a proto se o ní nezajímají. One man, one vote!? Jakou platnost má pak hlas takového voliče?

Byly dokonce navrženy „literacy tests“ před volební urnou s jednoduchými otázkami ze zahraniční i domácí politiky, ze životního prostředí, ekonomiky atd. Teprve kdo obstojí, může přistoupit k volbám. Myšlenka sice logická, ale těžko proveditelná. Každý zodpovědný volič by se radoval, kdyby měl pocit jistoty politické kompetence všech ostatních voličů. Vyvolává to úvahy, zda by nebylo vhodné zrušit všeobecné hlasování a delegovat politická rozhodnutí na nepolitické experty a orgány. Která strana by se odvážila něco podobného navrhnout? Budeme muset i nadále žít s proslulou větou Winstona Churchila, že „Demokracie začíná oblečením saka a odchodem k urnám a končí vhozením lístku do urny. Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“ Dnes si většina voličů k volbám saka neobléká.

Brexit je dobrou ukázkou toho, do jakých politických komplikací zavede stát nepromyšlený hlas většiny, která se opájí vzpomínkami na imperiální minulost Velké Britanie. Wrong or right – my country“ (4). Nepřipravení britští politici dnes zoufale hledají cesty, jak se z této šlamastiky dostat. To je situace, kdy se z politika stal pouhý taktik a slouha své materiální ctižádosti a tím i nevěrohodnosti. „Protože politik nikdy nevěří tomu, co říká, je překvapen, když se mu věří na slovo.“(5) To řekl generál Charles de Gaulle a to se ve Velké Británii stalo.

Průvodním jevem předposranosti je sekuritizace, což je proces vytváření hrozeb, kdy se určité téma, na základě intersubjektivního prezentování, stává otázkou bezpečnosti. Tento proces představuje extrémní formu politizace, tedy případ, kdy se dané téma přesouvá do agendy státu a je tak zásadní pro jeho ochranu a fungování. Téma se stává mezinárodním bezpečnostním problémem, který je na základě přesvědčivé argumentace významnější, nežli odlišná témata a proto mu musí být přisouzena absolutní přednost.(6)

Staví se ploty a dokonce se hystericky volá po potápění lodí s migranty a po střílení na hranicích. Roste nepřátelství k cizincům, islamofobie, vzestup autoritářských demagogů v Turecku i v tradičně demokratických státech jako Francie a Nizozemí.(7) Tam naštěstí neprošli. Místo střízlivého přístupu, racionálního zařazování událostí do historického kontextu a pragmatického hledání řešení, svádějí čeští politici migraci na neschopnost Bruselu. „Češi byli vždy experti na to svalovat svá selhání na „ zradu“ nebo „útlak“ od druhých. Mučednictví a krev vždy vyvolávají sympatie.“ (8)

Sklon Čechů k mučednictví paroduje Karel Čapek ve „Válce s mloky“(9): Vzdělaný galapágský mlok, zabývající se českou historií, se raduje, když mu český spisovatel a cestovatel potvrdí, jak je hrdý na třistaletou porobu pod jařmem sveřepých utiskovatelů. Vždy nám někdo škodil: křižáci, Bílá hora, poprava českých pánů (o tom, že nejméně polovina vůdců povstání byla jazyka německého se nemluví), jezuité, Habsburkové, nacisti, komunisti, vpád sovětských spřátelených armád a nyní máme Brusel, na který je možno spolehlivě svádět veškerá novodobá krutá bezpráví. Galapágský mlok by se radoval, že ujařmení Čechů pokračuje.

Od českých europoslanců i od vlády jsem nezaznamenal upotřebitelný návrh, o kterém by Evropská komise vážně uvažovala jako o remediu použitelném k ukončení nebo umenšení migrační krize. Jen samé nět jako u Molotova. V odpovědi Evropské komisi česká vláda poukazuje jen na to, co jiní (Italové a Řekové) dělají špatně. Navíc Evropská komise a česká vláda nemluví o stejných akcích či opatřeních, jejich argumentace se míjí. Je to typická debata, kdy jeden mluví o koze a druhý o voze. Komise požaduje dodržení kvót a česká vláda odvádí pozornost na jiné téma, že Česko vyslalo do hotspotů 63 expertů, pro Frontex 200 policistů a 339 policistů šlo pomáhat v rámci bilaterární spolupráce. Tím prý učinila solidaritě zadost, což je sofistika, jak omluvit nesplnění smluvní povinnosti.

Německé přísloví: „Wasch mir den Pelz, aber mach mich nicht nass“, což volně přeloženo znamená:“ „Prokaž mi službu, ale nic za tonechtěj“, tuto sofistiku vystihuje. Snížila Česká republika těmito náhradními opatřeními příliv uprchlíků a odlehčila situaci v Řecku a Itálii? Chovanec navrhuje kontrolu pašeráků v místě konfliktu, kde se naloďují migranti. Asi si nechce uvědomit, že v zemích, odkud pochází většina uprchlíků – Sýrie, Afghánistán a Irák – zanikla veškerá státnost.(10) Není tam s kým problém řešit. Chce střežit vojensky libyjské břehy, což v sobě skrývá nebezpečí otevřeného konfliktu. Libyjský generál Chalifa Haftar hrozí bombardováním italských lodí, které by vnikly do libyjského prostoru.

Co by přijmutí kvóty 2600 přísně prověřených běženců činilo v 10,500 000 milionové české populaci? Našlo by se mezi nimi mnoho pracovníků, kteří by pomohli české ekonomice a ochlazení na přehřátém pracovním trhu. To je i mínění mnohých českých podnikatelů. Běženci, kteří by nesplnili podmínky českého azylu by měli být odmítnuti a poslaní zpátky. Že kvóty nefungují je Chovancova mantra, protože dělá vše proto, aby migranty od České republiky odradil. „Česko už v rámci kvót nepřijme žádného uprchlíka“…řekl Chovanec. Je si vědom své arogance? Přinese mu to zvýšení voličských preferencí?

Není to trapné dělat si v Evropské unii ostudu, že neumíme hrát podle pravidel Lisabonské smlouvy, kterou Česká republika podepsala? Smlouvy se mají dodržovat. (Pacta sunt servanda, podle právního principu, který sahá až do římského práva a který uznávala i středověká jurisdikce).

Stavíme se bok po boku vedle potížistů Viktora Orbána a zatrpklého nacionalisty Jaroslawa Kačinského? Argument, že Evropská unie ohrožuje suverenitu unijních států je při dnešní politické a ekonomické provázanosti států více než směšný. Místo kladného vnímání sedmdesátiletého míru v Evropě, zažíváme opětné dichotomické a ideologické rozlišování kontinentu podle schématu my a oni, přítel/nepřítel studené války.(11) Touha po nacionální roztříštěnosti se šíří Evropou. Komplex méněcennosti států střední Evropy vůči Bruselu se dá vysvětlit nerovností hospodářské vyspělosti uvnitř Evropské unie, což vede k pocitu poraženectví a desiluze. I oficiální česká politika mluví o vyspělých státech západu a zaostávající střední a východní Evropě, méně však zmiňuje příčinu této nerovnosti – půlstoleté panství jedné strany. Sice se o příčině ví, ale málokdy je zmiňována. Duch Ostblocku je, jak se zdá, stále v Čechách přítomný, hlasitě se projevuje, v době totality ale česká společnost držela předposraně hubu a krok.

Angela Merkelová, která byla v českých mediích škodolibě zesměšňována a iněna za příliv utečenců (za svoji neuváženou vstřícnost nekontrolovatelné imigrační invazi se omluvila), má dnes v německé předvolební fázi bezpečný 15% předstih před SPD. Německý volič po přechodném zaváhání jí opět prokazuje důvěru. Pegida, extrémně pravicové německé hnutí, s nímž otevřeně sympatizuje Václav Klaus (zúčastnil se jejího sjezdu), strana která nejostřeji kritizuje bývalou vítací politiku Angely Merklové, má podle posledních průzkumů sedmi demoskopických ústavů 7 – 9% preferencí, převážně v nových spolkových zemích. I to je nepříjemné, ale zvládnutelné.

Z internacionálních mediálních zpráv víme, že občané států, které byly nejvíce postiženy teroristickými útoky se většinově předposraně nechovají. Naopak ve španělštině, francouzštině, němčině, vlámštině a angličtině, komentují bestiální útoky se sebevědomým vzdorem, že si nenechají terorismem kazit svůj život. To je příklad občanské statečnosti. V Čechách se bojíme předposraně fantomů terorismu, kteří zaplnují media a parlament, i když je není na ulicích vidět.

Závěr

Pražští hradní tento kavárenský časopis asi nečtou. Nečekám od nich změnu politiky. Přesto bych si do budoucna přál, abychom pro atmosféru české společnosti slova předposranost používali co nejméně – nebo vůbec a kapitolu předposranosti ukončili masarykovským nebát se a nekrást.

Poznámky:

  1. Petr Nejedlý: Vulgarizmy v lexikálním systému i v komunikaci, Ústav jazyka českého Akademie věd ČR

  2. Oliver Nachtwey“: Odcivilizování: O regresivních tendencích v západních společnostech,

  1. Velký regres, str. 181 – 194, ed.Heinrich Geiselberg , Rybka Publishers, Praha 2017
  1. Kenneth Roberts: Populism and Social Movements in Donatella della Porta a Mario Diani (eds), Oxford Handbook on Social Movements, Oxford University Press2015, s. 681n

  2. At už správná nebo špatná, je to moje vlast. Přípitek( toast) vysokého důstojníka US námořnictva Stephena Decatura 1799 – 1820

  3. Charles de Gaulle, citát

  4. Wikipedia

  5. Velký regres, Mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška, Nakladatelství Rybka Publishers, Praha 2017, ed. Heinrich Geiselberger, kniha vyšla současně ve dvanácti zemích

  6. Jan Čulík: O českém nacionalismu, Britské listy a Lidové noviny

  7. Karel Čapek: Válka s mloky

  8. Velký regres, úvod, Heinrich Geiselberger

  9. Velký regres, úvod , Heinrich Geiselberger

publikováno: 15. 8. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …