Pavel Šrut (3. dubna 1940 – 20. dubna 2018)

P. Š. Žánrový obrázek:

Stůl. Na něm tři piva, hustě počmáraná účtenka a dvě krabičky tvrdých Spart. U stolu tři muži s dlouhými vlasy: dvacátník, třicátník a čtyřicátník. Je první polovina osmdesátých let minulého století. Vinohradská hospoda, v níž tato společnost už delší čas „hází žlutý žabky piva na svoji krevní hladinu“, je stroze osvětlená a patřičně zahulená. Jedním z ní je dvacátník, violoncellista Jaroslav Nejezchleba, nedávný vítěz konkursu do zlínské (tehdy pochopitelně gottwaldovské) filharmonie, který dal přednost nejisté existenci basového kytaristy ve folkrockové skupině Marsys. Třicátníky zastupuje autor těchto řádků, zatímco čtyřicátníky básník Pavel Šrut, jehož verš, pravda poněkud vytržený z kontextu, jsem si před chvílí vypůjčil „na vysvětlenou“. Zmínění mužové setrvávají v „delším přátelském rozhovoru“, v němž není ani stopy po nějakých generačních bariérách. Mají společného nepřítele, podobné zájmy a profesionálně se všichni ocitají na „kulturním okraji“, i když se nedá říci, že by o jejich práci nebyl zájem. Navzdory panujícím okolnostem se zdají být veselí, občas se hlučně smějí. Nikoho to neruší, jejich smích zaniká v rachotu přeplněné hospody.

(Konec žánrového obrázku.)

Pavel Šrut, jehož básně tehdy nemohly už téměř patnáct let oficiálně vycházet, psal již pár let s jistými rozpaky texty pro několik předních českých rockových zpěváků. Významnou roli v tomto angažmá sehrál Ladislav Kantor, spiritus agens comebacku Michala Prokopa. Tomu se podařilo Pavla přesvědčit, že kvalitní písňový text v podání interpreta, kterému posluchači věří, může hrát v demoralizované době významnou roli, výrazně překračující oblast zábavy, díky vážnosti, které se rocková a folková hudba těšila. Někteří z jejích exponentů požívali (a nutno dodat, že zcela zasloužený) statut morálních arbitrů své doby. Dnes, kdy je drtivá většina hudební produkce pouhou bezvýznamnou náladovou kulisou, se tomu dá jen stěží uvěřit.

Kantorovy argumenty byly zřejmě silnější, než lehce varovná argumentace přátel básníků, neboť Šrutova textařská práce se začala postupně rozrůstat. Vedle zmíněného Michala Prokopa s jeho texty rád a často pracoval Petr Skoumal. Kariéra Luboše Pospíšila je s nimi dokonce spojená tak pevně, že si ji bez nich lze jen těžko představit. Několik Šrutových textů má v repertoáru také Vladimír Mišík, jedna z nezpochybnitelných morálních autorit nejen oné hnusné doby. Přes velký ohlas, který jeho práce mezi neznormalizovaným publikem měla, měl Pavel jistou obavu, aby se pozvolna nestal v očích literární komunity, řečeno po cimrmanovsku, „průmyslovým básníkem“. Tak si alespoň vysvětluji skutečnost, že měl potřebu výbor ze svých písňových textů, nazvaný podle Prokopova hitu Kolej Yesterday (Československý spisovatel, 1990), opatřit následujícím antescriptem:

Všechny motivy, obrazy, příměry, rýmy a rytmické vzorce této sbírky písňových textů jsou smyšlené pro auditivní příjem a nejsou tedy v tištěné podobě zcela soběstačné bez hudby a osobnosti zpěváka. Jakákoliv podobnost s poezií vázanou do knih, je pak, přes některé styčné plochy, spíše náhodná.

Nerad Pavlovi oponuji, ale zmíněných styčných ploch nalézám v jeho básnických sbírkách dostatek. Nejvíce pak ve volbě témat, která mu písňová forma umožňuje nahlédnout z poněkud jiného úhlu, aniž by ztratily cokoliv ze své poetické síly a naléhavosti.

Pavel Šrut je, předpokládám, že nejenom pro mě, jedním z vrcholů pomyslného trojúhelníku, který tvoří společně se svými přáteli a generačními souputníky Ivanem Wernischem a Petrem Kabešem. Zatímco Wernisch si se svými čtenáři hraje, rád je mystifikuje nebo dokonce svádí na falešnou stopu, Kabeš pečlivě opracovává jednotlivé kameny svých textů tak, aby co nejpřesněji zapadly do budoucí výsledné mozaiky zdánlivě lapidárních sdělení. Šrut je obvykle bedlivým pozorovatelem mezilidských vztahů, osobité, lehce potemnělé melodie. Právě ona zpěvnost a bluesový podtón jeho veršů zřejmě nejvíce imponovaly místním neestrádním hudebníkům, kteří nepovažovali písňový text za pouhou záminku k vydávání patřičně modulovaných zvuků. Proto ve většině případů stavím Šrutovy písňové texty na roveň jeho básnickým skladbám a rozcházím se s jeho názorem, že „nejsou v tištěné podobě zcela soběstačné bez hudby a osobnosti zpěváka“.

P. S. Žánrový obrázek:

Stůl. Na něm dvě piva a hustě počmáraná účtenka. U stolu dva muži s prořídlými dlouhými vlasy: padesátník a šedesátník. Pomalu končí druhé desetiletí dvacátého prvního století. Hospoda, v níž tato dvojice už delší čas „hází žlutý žabky piva na svoji krevní hladinu“, je stroze osvětlená. Jedna židle přebývá.

(Konec žánrového obrázku.)

publikováno: 30. 4. 2018

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …