Velká krize Západu (I. díl, 1. část)

Co nám nadrobila politika identit.

Na podzim 2016 mi se zvolením Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta došlo, že se na Západě děje něco, o čem nemám nejmenší potuchy. Vycházel jsem přitom z premisy (na které dodnes nic nezměnilo), že tak bizarní zjev jako je Donald Trump v čele stále jediné supervelmoci, tedy nejmocnějšího státu světa nutně musí být symptomem nějaké choroby, která je mnohem vážnější, než jsem si do té doby myslel. Rozhodl jsem, že tomu přijdu na kloub alespoň do té míry, nakolik je to možné z mé pracovny v Říčanech u Prahy a z příležitostných zahraničních cest. Začal jsem tedy nejprve systematicky sledovat západní tisk a média, nebo přesněji anglosaská, jelikož k mé hanbě je angličtina jediný cizí jazyk, jímž alespoň trochu slušně vládnu. Po pár měsících jsem pochopil, že to je sice základ, bez kterého by nebylo možné se obejít, ale že to nestačí. Za 25 let, které uplynuly od doby, kdy jsem nějakou dobu studijně i pracovně strávil v Británii, a pak mi nějakou dobu chodily ještě poštou (s několikadenním zpožděním) londýnské Timesy, se mnohé změnilo. Vlastně skoro všechno. Následoval tedy internet en bloc, posléze pak na radu jednoho přítele diskuse na YouTube.

Někdy jsem nevěřil vlastním očím a uším. A aniž bych tím chtěl lacině vábit čtenáře, mohu rovnou předeslat, že v zajetí vlastních problémů s tím, co reprezentují náš současný prezident a premiér, nevnímáme dostatečně hloubku a rozsah společenské krize západní části euroatlantické společnosti.

Četbě, poslechu, promýšlení a diskusí nad informacemi ze všemožných západních zdrojů jsem za ty dva roky věnoval bez nadsázky stovky hodin. Asi bych neměl pro to tu dychtivost, kdybych nebyl od tamní politické, společenské a intelektuální diskuse odříznut zhruba polovinu svého života. Ale takto mi to přišlo jako dobrodružná cesta za poznáním, a kdyby nešlo o tak alarmující skutečnosti, řekl bych i obrovská zábava. Nakonec mě napadla ta věc, že bych se mohl s čtenáři Přítomnosti podělit o to, co jsem se dozvěděl. Redakce mi vyšla vstříc, takže jsme se dohodli na krátké sérii článků.

Abych učinil fair-play zadost, považuji za nezbytné hned dopředu upozornit, že jsem liberální demokrat konzervativního smýšlení. Konzervatismus považuji za přesnější vyjádření mých postojů, ale pokud bych se měl zařadit do klasického politického spektra, pak by to byla pravice. Ovšem současně podotknu tři věci. Na levicovou ad­resu sice dojde na kritiku často, ovšem pokaždé, kde to bude jen trochu možné a znalosti mi dovolí, nechám zaznít místo mých vlastních slov kritické hlasy, které na svou vlastní adresu vyslovují sami příslušníci levice. Za druhé to, že považuji levici, dnes nutno dodat demokratickou, za legitimní, důležitý a inspirativní politický proud, který beru jako seriózního oponenta a partnera k diskusi. Nakonec pak zdůrazním, že nesnáším extrémní pozice obou základních politických proudů – krajní levice je mi stejně odporná jako její pravicový protipól.

Pochopit dnešní západní politiku bez porozumění pojmu politiky identit (dále taktéž PI) prostě nelze. Pokud vůbec nějaká politická debata nezačne u ní, což je zřídka, tak takřka zákonitě u ní skončí. A to i tehdy, když explicitně zmíněná není, jak se nezřídka děje v kontinentální Evropě. Právě z tohoto důvodu budu hovořit především o americké politické a společenské realitě, ač se to může zdát ze středoevropského pohledu poněkud krkolomné. V anglosaském světě, zvláště pak v USA a Kanadě je totiž toto politikum č. 1 alespoň výslovně a jasně pojmenováno, a zcela běžně se s ním pracuje. Takže z didaktického hlediska je to nezastupitelná devíza. Nadto, jak již řečeno, analogické nebo prakticky zcela identické procesy probíhají i Evropě, třebaže se v nich a o nich mnohdy hovoří poněkud jiným slovníkem.

Další plánované články se budou tematicky týkat levicové krize a jejích nepříznivých důsledků pro spojenou nádobu s pravicí, dále problematiku svobody slova a na závěr krize univerzitního školství.

Politika identit – teorie

Začnu sice neoriginálně a nudně, ale je nutné vědět, o čem přesně se bavíme. Takže definice (volně ze zdrojů z těch nejkorektnějších – Wikipedie[1]) zní takto: „Termín politika identit se vztahuje k politické pozici založené na zájmech a perspektivě lidí s určitou identitou, se kterou se lidé identifikují. PI zahrnuje způsoby, jakými jsou jedinci spoluvytvářeni asociacemi s perspektivami a zájmy určité skupiny lidí. Příklady zahrnují věk, náboženství, sociální skupinu, kulturu, tělesná a jiná omezení, rasu, pohlaví, genderovou identitu a sexuální preferenci, zaměstnání, místo bydliště, politickou orientaci.“ Aby to bylo jasnější, musím přidat vysvětlení pocházející z jiných pramenů. Vlastní praktická politika identit pak vychází z premisy, že určité skupiny lidí vyžadují zvláštní politickou podporu a sociální ochranu. Ty jim v dnešní podobě zajišťují jednak politické strany, typicky levicově orientované, dále sociální hnutí a v neposlední řadě nátlakové skupiny tzv. Social Justice Warriors (zkratka SJW, takto případně i dále), což je pejorativní termín pro ony neustálé bojovníky za sociální spravedlnost a něčí (zpravidla přirozeně cizí) práva, jejichž příslušnost ke krajní levici je takřka pravidlem.

Jsou však potřebné dvě doplňující vysvětlení. V oné definici jsou různé skupiny zpřeházeny tak, jako by se zastánci politiky identit brali za všechny jmenované. Ovšem v praxi PI se v centru pozornosti ocitají de facto pouze ženy a menšiny, rasové, etnické a celá soustava minorit s identitou točící se kolem pohlaví a sexuálních charakteristik; někdy ještě, hlavně ve Velké Británii, pracující společenská třída. A tím to hasne. Dále je třeba upřesnit, že faktickým nositelem PI je tzv. postmoderní levice, nikoliv neprávem označována též jako kulturně marxistická či rovnou neomarxistická, která postupně prorostla do levicového mainstreamu, přičemž všem právě jmenovaným identitám přiřkla statut utlačovaných. Přitom utlačovatelem má dle nich být patriarchální hierarchický mocenský systém nesený „bílým mužem“, který se snaží za každou cenu podržet si svou moc a možnost utlačovat jiné, míněno v podstatě všechny ve společnosti, potažmo na celičkém světě.

Chci předejít mylnému dojmu, že nevidím zásluhy, které předchůdci současné PI vykonali. Počínaje bořením rasové diskriminace i předsudků, přes emancipační posílení ženské role ve společnosti až po posun společenské akceptace sexuálních menšin, to jsou vše pozitivní výsledky sociálních hnutí. Ovšem za posledních 20, 25 let z těchto hnutí vyrostla současná forma politika identit, která v těsné interakci a silné potenciaci s politickou korektností získala maligní charakter deformující svobodnou společnost, politickou praxi i levici samotnou, která v současnosti za to začala po dlouhé době, kdy zaznamenávala vítězství, cenná i Pyrrhova, platit vysokou cenu.

Politika identit – praxe

Snad bude pro pochopení tohoto konceptu nejlépe demonstrovat věc na příkladu. V jedné z emailových diskusí s jedním z mých přátel na téma PI mne k demonstraci fenoménu napadlo vybrat ve zcela náhodný den všechny hlavní komentáře z levicového britského deníku The Guardian (7. 12. 2018[2]), který pro jeho ilustrativnost předkládám i zde. S jednou poloviční výjimkou všechny vycházejí z politiky identit, neboli nějak definovaných skupin s jejich určitými sjednocujícími rysy:

  1. Nyní víme, že u nás existuje rasová předpojatost. Výzva je, jak s tím naložit (Now we know there’s racial bias. The challenge is how to address it).
  2. Pochod proti „zrádcům Brexitu” ukazuje, že krajní pravice je připravena zaútočit (The ‚Brexit betrayal‘ rally shows the far right is waiting to pounce).
  3. Oxford a Cambridge by měly zajišťovat místo pro nejlepší studenty státních škol (Oxbridge needs to guarantee places for the best state school pupils).
  4. Jak děti rodičů z pracující třídy nakonec platí důsledky finanční krize (How working-class children ended up paying for the financial crisis).
  5. Ve vánočním čase je téměř nemožné být chudý a etický (At Christmas time it’s almost impossible to be both poor and ethical).
  6. Transplantace dělohy znamená průlom otevírající těhotenství pro všechna pohlaví (This womb transplant breakthrough could open up pregnancy to all sexes).
  7. Pete Shelly nebyl jen génius, ale současně znamenal úlevu od machismu punku (Pete Shelley wasn’t just a genius, he was a relief from the machismo of punk).

Nekecám, ostatně tohle bych si fakt nevymyslel. Takže si to vezměme popořadě: diskriminované rasy (bod č. 1), studenti z pracující třídy (3), pracující třída ještě jednou s pozitivní diskriminací (4+5), genderová mužská minorita (6), muži bílí (7). Takže snad s jednou výjimkou co komentář, to téma o nějaké skupině s identitou. Jako by společnost neměla na práci nic jiného, než zabývat se potřebami různých dílčích skupin. To je nejen absurdní, ale současně i zhoubné – jsou tu přeci ještě mnohé naléhavé problémy celé společnosti. (Budiž poctivě řečeno, že těm se list věnuje často také, ale onen den to náhodou vyšlo takto ilustrativně). A znepokojivé o to víc, že The Guardian není žádný nevýznamný krajně levicový plátek, ale velké noviny reprezentující levicový mainstream. A rozhodně není výjimkou – americké listy levice a levicového středu se liší od evropských protějšků jen reáliemi.

Přitom je důležité zdůraznit jeden faktor. Každý, kdo by se názorově, a to prosím „ve vší politické korektnosti“ postaví byť jen jedinému axiomu PI, je okamžitě vystaven útokům. Tím ovšem nemyslím argumentaci proti názorům a postojům, ale ad hominem, tedy proti své osobě s dehonestujícími označeními typu sexista, rasista, bílý suprematista, xenofob, ultrapravičák a další – stačí si pak vybrat.

Potíž politiky identit – oponentura

Odhlédnu-li od naprosté šílenosti, jakou by bylo umožnění těhotenství mužům (a proč je psáno všechna pohlaví, a ne pro obě, je už záhada mystická), pak nejslabší místo celého konceptu PI budu jako ctitel punku s potěšením demonstrovat právě na jeho „otravném machismu“. Samozřejmě, že punk byl takřka ryze mužskou záležitostí. Proč ale hned machistický? A copak mohl být jiný než mužský? Vyřvávat verbální agresí z niter ven ten pocit frustrace z bezútěšné perspektivy měly snad převážně ženy? Naprosté nepochopení žánru. Naštěstí tehdy nikoho nenapadlo, že 50 % punkových kapel musí mít ženské obsazení. A machistický nebo ne, svou niternou výpovědí deziluze přilákal i nespočet dívek a mladých žen. Ovšem chudinky punkerky nevěděly, že jsou utlačovány, takže číra nosila v blahé nevědomosti dále. (A abych nezapomněl, Pete Shelly byl opravdu skvělý hudebník.)

Ovšem vraťme se k otázce PI. Autorka komentáře Suzanne Moorová smíchala minimálně dvě identity dohromady. A ani jí to evidentně nepřišlo nějak hodné vysvětlení, nebo – na což bych si vsadil spíše – jí to ani nepřišlo na mysl. Je tu tedy ten odporný macho, který vytvořil hudební směr, ošklivě v něm křičel, s hudebním perfekcionismem si hlavu nelámal, aby mohl dát průchod svému primitivismu. No jo, co ale s tím, že ti mladí hoši na pódiích byli současně příslušníky utlačované třídy? Vždyť drtivá většina kapel, a teď míním i ty stovky „bezejmenných“ hrajících po nejrůznějších hudebních klubech, se rekrutovala z nižších sociálních vrstev neboli pracující třídy, přičemž jejich uměleckou tvorbu formoval bezperspektivní výhled do vlastní budoucnosti v hospodářské krizi tehdejší Británie.

A nedokáži si odpustit – ještěže punk nepřitahoval, pokud je mi známo, také ženy původem ze středoasijské muslimské populace s převahou lesbické orientace. To by byl snad už i pro autorku těžký oříšek. Přitom v The Guardian samotném vyšel v létě článek „Proč identita politik prospívá více pravici než levici“[3] americké politoložky Sheri Bermanové z Berkeley University. Hrách na stěnu…

Příkladem může být i fotbal, který je mou celoživotní vášní, jíž jsem se aktivně věnoval jako hráč i trenér 25 let, a nyní již jen jako pasivní divák víkend co víkend sleduji anglickou první ligu, takto nejatraktivnější fotbalovou soutěž na světě. Mnohé záběry z publika jsou ohromnou školou, v níž se bez nadsázky až miliarda lidí dozvídá, byť stokrát nevědomky, jaká harmonie může skrze jednu vášeň pro kulatý nesmysl mezi lidmi panovat. Nejvíce jsou v dané souvislosti oslovující záběry sikhů či muslimů, když se po vstřeleném gólu jejich týmu objímají s etnickými Angličany jak poleno. Nebo lze zahlédnout dámy důchodového věku, které jsou fanynkami svých týmů několik dekád, jak sedí v hledišti s vnějšími odznaky klubové příslušnosti, např. s šálami či odznaky v barvách svých vyvolených klubů, aniž by jim to nějak upíralo na jejich přirozené ženskosti. Mnoho homosexuálů tento maskulinní sport miluje a řada ho hraje, stejně i spousta heterosexuálních žen. Atd.

Pokračování brzy.

19 2 2019 obr1

Chrlič na střeše chrámu Notre-Dame v Paříži, www.suenee.cz


[1] Wipedia, 2019. Identiy Politics: přístupno na https://en.wikipedia.org/wiki/Identity_politics.

[2] The Guardian, viz archív nebo vložením jména článku do pole „Search“.

[3] Sheri Bermanová, 2018. („Why identity politics benefits the right more than the left”, The Guardian, 14. 7. 2018_ přístupno na https://www.theguardian.com/commentisfree/2018/jul/14/identity-politics-right-left-trump-racism.

publikováno: 19. 2. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …