Život je složitější než elementární logika

Leckterý zločin může vést k dobrodiní, některá však zplodí zločin.

Mou vinou byl rozhovor s Vláčilem neuspořádaný a zcela bez systému. Příliš jsem si zvykl na interview s filmaři jen o filmu. Ale Vláčil je jiný typ. Velice komplexní, se širokým rozhledem a vzděláním, a tak jsme vlastně víc hovořili hned o filosofii, hned zase o smyslu českých dějin, o ekonomice a estetice a všechno to se k filmu sice soustřeďovalo a mířilo k němu, ale ne jako k cíli, nýbrž jako k prostředku vyjadřování těchto myšlenek, jako k prostředku vyjadřování určitých stanovisek občanských, světonázorových a lidských. Popsal bych nejméně dvacet stránek. A proto vyberu jen to, co se bezprostředně dotýká Vláčilovy filmové práce. Snad i tak bude zjevná jeho myšlenková erudice, která se ostatně už výrazně projevila v Ďáblově pasti – po mém soudu nejfilosofičtějším našem filmu z poslední doby.

Vláčil: Vzhledem k tomu, že jsem se k filmu dostal bez jakékoliv odborné průpravy školní i asistentské, musel jsem si, jako ostatně každý, najít nějaký pevný bod v prostoru. Pro mě to byl Ejzenštejn, který silně působil na mé vnímání a mou paměť. V základu jeho filmového obrazu leží výtvarnictví. Působí především kompozicí jak figurální, tak barevnou. (Myslím, že lze hovořit o barevné kompozici v černobílém filmu.) A právě proto má jeho tvorba tak velkou mezinárodní sdělnost. Člověk nemusí rozumět řeči a rozumí, oč se jedná. Myslím, že zahraniční ohlas Trápení má tytéž příčiny. A kdyby Holubice příliš nevylétla… nebo lépe kdyby byla sdělnější, byla by filmem, který může působit na světového diváka. Domnívám se totiž, že dělat – ať už vědomě či podvědomě – filmy jen pro diváky v Čechách a na Slovensku – snad to není z mé strany žádná megalomanie – je pro nás příliš velký luxus. Většina tvůrců by si měla být vědoma, že filmem lze dostat velké a dobré myšlenky do světa a že jim zatím – říkám zatím – ani na Západě nebude nikdo bránit, přijdou-li ve svrchované umělecké podobě.

Boček: Jaké máš požadavky na scénář?
Chtěl bych, aby scénář poskytl pravdivý pohled na dialektiku života, tedy i postav. Je to poněkud frázovité, ne? Erenburg ve svých vzpomínkách říká: „Život je složitější než elementární logika, leckterý zločin může vést k dobrodiní, kdežto některá dobrodiní mohou zplodit zločin.“ A poněvadž každý člověk je dobrý i špatný zároveň, jsou jeho vnější i vnitřní projevy rozporné. Snažil jsem se alespoň v Ďáblově pasti o tuto dialektiku postav. Vzal jsem tuto látku za svou proto, že se mi zdálo, že by mohla poskytnout půdu pro takové nazírání – a také jsem v ní viděl příležitost, jak natočit po Holubici masový film. Doufal jsem, že se mi podaří vidět tento dobový příběh v nejširších souvislostech, očima člověka, v němž se odrážejí zkušenosti současné doby. Podařilo se mi to jen zčásti. Autoři měli na mysli jiný žánr filmu a látka sama se tomu houževnatě bránila. Výsledek je znám. Myšlenka byla sice vyslovena docela jasně, ale bylo jí dosaženo právě cestou elementární logiky.

Co chceš dělat teď?
Mám dvě látky. Eskortu, kterou pro mne napsal Pavel Kohout, a Vančurovu Markétu Lazarovou, která mne vždy lákala, ale v rozhodující chvíli jsem vždy ztratil odvahu. Spolupracuji teď na ní s Františkem Pavlíčkem, který má tuto látku rád přinejmenším tak jako já.

Proč zrovna Markéta Lazarová?
Současný moderní román a jeho vlivem i film spěje k čím dál tím hlubší introspekci. O postavě se ví víc, než je vlastně vůbec možné. Nevím, kde tato gnoseologicky tak jednostranně zacílená snaha – postihnout atomickou strukturu lidského nitra – skončí. Zdá se mi, že povede k izolaci poznávaného fakta. Myslím při tom na Resnaise. Vezmi si jeho poslední dva filmy. Od Hirošimy k Marienbadu se tato tendence projevuje stále zřejměji. V nejlepším případě lze touto cestou dosáhnout jen půl pravdy, a to ještě té problematičtější. V Markétě jsou mnohé situace i zápletky nepravděpodobné, banální. Dalo by se dokonce říci, že jde o dílo ne právě realistické v tom vulgárním slova smyslu. A přece tato básnická próza dosahuje té hlubší půle pravdy, proto že je v dialektické jednotě s okolním světem, že je viděna v širokých souvislostech, v pohledu, který až zaráží rozsahem životních zkušeností. Vezmi si jedinou Vančurovu větu vyjmutou z líčení, kdy zajatý, těžce zraněný Kozlík, jedná z hlavních postav, leží u nohou hejtmana Piva a bojuje na tajícím sněhu se smrtí. Rozsah této metafory jde od Bible až k moderní chirurgii. A osud Markétin – byla-li by nazírána z jejího nitra – bude patologicky tragická. A ona je to tragédie mnohem menší, než se jí samé zdá: někdy je to i docela směšná tragédie. Neboť její tragické hodiny jsou měřeny zároveň celým jejím životem. Proto je smrt u Vančury začátkem života.

To je v literatuře. Ale nabízí se jedna otázka: Jde tento pohled uskutečnit i ve filmu?
Stopy toho, o čem jsem tu mluvil před chvílí, nalezneš i v Antonionim. I jeho tvorba má introspektivní charakter. Ale na rozdíl od Resnaise, který dochází k abstrakci (nevím, není-li užívání tohoto termínu v oblasti umění nesprávné), zůstává Antonioni realista. Což je zajímavé. Je to zřejmě tím, že určitá izolace, v níž se ocitají jeho postavy, je vždy v souladu s extrospektivním pohledem a především s jeho filosofií v jejímž… ale to bychom se dostali zase jinam… jo, přece jen bych chtěl říct, když už jsme u Antoioniho, jinou věc: Drama, podle klasického mustru, má jednu etickou osu. V epickém vyprávění, o které se film dnes pokouší, jde o to, aby každá postava měla svou vlastní etickou osu. Klasické drama je víc podobenství, zatímco epika se blíží víc k životu. A mně se zdá, že filmu, který mimo jiné působí silně na diváka i svou iluzí skutečnosti, sluší víc druhé. Před realizátorem, který chce dělat epický film, stojí otázka, aby při tom, že každá postava má svůj vlastní svět – svou osu, své tempo, zůstal film celek. To je velký realizační problém. Tempo postavy je dáno její osou. A epický film nemůže přepínat z tempa jedné postavy na druhou. Musí je sladit. To se zatím podařilo Antonionimu a jeho cestou se dosud nikdo neodvážil, nebo když se odvážil, tak s velmi malým výsledkem. To mě vede k myšlence, že tu musí zároveň přistoupiti trnitá životní zkušenost a moudrost. Být nad věcí. Je to cesta, kterou jestliže dnes diváci nepřijímají, přijmou za pět let. Velice brzy si zvyknou.

Proč o tom mluvíš? Chceš tímto způsobem dělat Markétu Lazarovou?
Ani ne. Dovedu si vysvětlit a uzákonit to, co dělají druzí. Ale dělat bych to ani nedovedl. Chtěl bych Markétu Lazarovou udělat pochopitelnou i nepochopitelnou, vidět ji dialekticky zákonem života i zákonem jejího vnitřního světa. Jde mi o celek, nikoliv o problematickou a málo cennou pravdu okamžiku. Podívej. Mám několik přátel, o nichž si myslím, že vím všechno, že znám jejich myšlenky, jejich reakce, že vím, jak se zachovají v té či oné situaci. A najednou udělají věc pro mou hypotézu docela nepochopitelnou. Je to téměř zákon. A Vančura se snaží toto nezákonité jednání postav znovu uzákonit.

Nemůžeme vědět o každém všechno, co se vymyká obecné pravdě, můžeme postihnout lidské projevy, když je budeme chápat v protikladech, aby zároveň zůstaly proporce zachovány. A Markéta Lazarová mi k tomu poskytla nejvíc půdy. V tomto období mě to zajímá a věřím v tuto cestu. A jestliže ji někdy opustím, pak asi proto, že dojdu k jiné pravdě.

A pak jsme si povídali ještě o mnoha a mnoha jiných věcech…

Rozhovor s Františkem Vláčilem O filosofii ve filmu vznikl v roce 1962.

Text vyšel v časopisu Kultura č. 42. (Sken originálního článku ZDE), upozorňujeme na monografii:

Petr Gajdošík: František Vláčil, Život a dílo

Vydalo nakladatelství
Camera obscura
Miloš Fryš
Jaromíra Zástěry 539
261 01 Příbram, Svatá Hora
milosfrys@seznam.cz
v roce 2018
875 stran.

 

publikováno: 5. 3. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …