O ďáblu, lotrech, Mexiku, mediích i tekutých poměrech

Byl jste v Mexiku a vaše cesta se, myslím, dotkla neuralgických bodů této země. Byl jste na severní hranici a sloužil tam onu památnou mši před zdí z ostnatého drátu. Bohužel se, papeži Františku, za poslední čtyři roky situace vůbec nezlepšila. Viděli jsme drásavé výjevy dětí, oddělovaných od jejich rodin, otců. Nevím, zda ony fotografie a videonahrávky znáte, jsou přinejmenším znepokojivé. Nevím, jeví se mi to jako cosi strašlivého a nehodného naší doby.

Ano. Nevím, co se stane, až nastoupí tato nová kultura, která hájí svá území stavbou zdí. Už jsme jednu takovou zeď poznali – tu berlínskou – a vyvolala velké bolení hlavy a utrpení. Zdá se mi, že člověk někdy dělá to, co nedělají zvířata. Člověk je jediný živočich, který dvakrát po sobě spadne do téže jámy. Vracíme se k předchozím činům a vztyčujeme zdi, jako by v tom spočívala obrana, když je naopak obranou dialog, růst, přijetí, výchova, začlenění, či rozumně, avšak lidsky stanovené hranice („víc už nelze“). Nemluvím tu jen o mexických hranicích, nýbrž o všech existujících bariérách. V jednom nedávném interview jsem hovořil o zdech v Ceutě a Melille, které jsou strašné, obehnané ostnatým drátem. Vláda je pak dala strhnout, ale jejich existence byla krutá. Oddělování dětí od rodičů popírá přirozené – a křesťanské – právo, to nelze. Je to nelítostné a upadá se tak do stále větší krutosti. Kvůli obhajobě čeho? Území, hospodářství či kdovíčeho ještě. To jsou však myšlenková schémata, která dopadají na politickou činnost a tvoří politiku tohoto typu. Je to velmi smutné, ne?

Kdyby teď na mém místě seděl prezident Trump a nebyly by tu televizní kamery, co byste mu řekl?

Totéž. Totéž, protože to tvrdím veřejně a také jsem veřejně prohlásil, že stavitel zdí se stává jejich vlastním vězněm. Kdo naopak staví mosty, sbratřuje se, podává ruku, a přestože druhý člověk zůstává na opačném konci, nastává tu dialog. Území lze dokonale hájit také mostem, zeď není nezbytná. Míním politické, kulturní mosty, je to jasné? Jistě, nemůžeme na všech hranicích postavit most, to není možné.

Byl jste také na jižních hranicích Mexika, kde nyní panuje humanitární krize, na níž denně upozorňují mexičtí biskupové. Tamní přijímací centra a církevní instituce už nestačí. Mexikem táhnou karavany Středoameričanů, nyní se k nim přidává mnoho Kubánců a také Afričanů. Kromě humanitární krize tu hrozí xenofobie, protože tu jde o válku mezi chudými, rozumíte? Chudí Mexičané to považují za invazi. Co si o této situaci myslíte?

Ve světové politice je cosi nefunkčního. Myslím, že v základech této nefunkčnosti je špatné zacházení se životním prostředím a ekonomikou. O životním prostředí můžeme promluvit později, teď k hospodářství…Ve světě je stále méně bohatých lidí, kteří drží většinu světového bohatství, a stále více chudých, kteří mají k životu méně, než potřebují. Veškeré bohatství se tedy soustřeďuje do spíše malých skupinek, zatímco chudých je nejvíce. Je tedy jasné, že chudí hledají východisko a nové obzory. Myslím, že zárodkem všeho je tato hospodářská nerovnost, která už není ekonomická, nýbrž finanční. Když opustíme svět ekonomiky, ocitneme se ve světě financí, a to tekutých financí…

Je to jako v řetězovém dopise – člověk dá a myslí, že dostane dvacet tisíc, ale nakonec získá jen pět set. Konkrétního bohatství je totiž ve financích jen pomálu, zbytek je pomíjivá fantazie. Právě ve finančnictví dochází k sociální nespravedlnosti. Tržní ekonomika tak nefunguje, kdežto sociální tržní ekonomika, jak ji předložil sv. Jan Pavel II., funguje na základě dialogu, ale to už opouštíme tržní ekonomiku a finance. Jedna slavná ekonomka mi vysvětlila, že se snažila o navázání dialogu mezi ekonomikou, humanismem a spiritualitou, což se jí podařilo, zatímco mezi finančnictvím, humanismem a spiritualitou dialog nefungoval kvůli tekuté, abstraktní povaze financí. Shrňme to ale – ptala jste se, co za tím vším stojí?

Co mají dělat Mexičané, kteří sami opouštějí svou zemi, a teď mají přijímat ty, kterým se vede ještě hůř?

Jde o problém celého světa – podívejte se na Afriku, nebo na Asii. Je to světový problém vyplývající z oné ekonomicko-finanční nerovnováhy, na kterou již upozornili mí předchůdci v papežském úřadě. Relativně málo bohatých s veškerými penězi a množství chudých bez základních prostředků k obživě.

Přejděme k otázce násilí. Dotkl jste se ho, zažil jste ho samozřejmě v těchto letech a když jste byl v Mexiku, ovšem tento problém stále trvá. Minulý rok byl hrozivý – 40 tisíc mrtvých. Poslední údaje za první tři měsíce tohoto roku mluví o více než 8400 zavražděných lidech, to znamená, že denně v Mexiku umírá 90 lidí, nepočítaje ty, kteří se ztrácí beze stopy. Otcové hledají své zmizelé děti v hromadných hrobech. Je to velice dramatická situace. Co byste jim řekl? Co může podniknout vláda, občanská společnosti i sama církev, aby tento problém vyřešila?

Nevím, jaká opatření bych doporučil vládě, protože jde o politický problém, který vyžaduje kreativitu. Radím ke kreativitě v politice, k politice založené na dialogu a rozvoji. K politice kompromisu. Někdy nezbývá jiné řešení – dospět ke kompromisu s určitou situací, aby se jiné vyjasnily, nemyslíte?

Kompromis s kým?

S lidmi, kteří mají jiný názor. Navrhuji kompromis, protože pokud se správci věcí veřejných v nějaké zemi mezi sebou hádají, ona země tím trpí. Měli by dospět ke kompromisu pro dobro země. Ať hledají politická řešení, která neumím naznačit, protože nejsem politik, není to mé řemeslo. Politika je však tvořivá. Ať nezapomínají, že je to jedna z nejvyšších forem lásky, sociální lásky. Pokud však v politice každý táhne na svou stranu, dochází k násilí už v rámci politického spektra.

Někdo radí k dohodě s pašeráky drog, aby se vůbec našlo východisko. Jaký na to máte názor?

To nezní dobře. Jako bych se paktoval s ďáblem, abych napomohl evangelizaci nějaké země. Určité smlouvy nelze uzavírat. Politická dohoda by měla prospívat dobru dané země.

A také jejímu smíření…

Smíření je hojně užívaný výraz, který nikdo nechápe, protože příliš vyčpěl. Politická dohoda je něco méně silného a dospívá se k ní vzájemnou pomocí mezi různými politickými stranami, společenskými složkami i církví. Myslím, že toho je právě zapotřebí – vyzvat k uzavření dohody, aby se vyřešily vážné problémy určité země.

Vzpomínám si, jak mne před čtyřmi lety zasáhlo, když jste řekl, že Mexiko je zemí, kterou ďábel trestá kvůli přítomnosti Panny Marie Guadalupské. Když jste dlouze stál v bazilice před guadalupskou Pannou, co jste si řekli?

Ano, ďábel má na Mexiko skutečně spadeno. To je pravda. Pomyslete na mučedníky, pronásledování křesťanů, které v jiných latinskoamerických zemích nebylo tak prudké. Proč zrovna Mexiko? Něco se tu stalo, něco mimořádného…To není theologie, mluvím jako muž z lidu. Jako by si ďábel na Mexiko zasedl, jinak nelze mnohé vysvětlit. Na druhé straně je Mexiko zemí, kde najdete všechno, je hranicí v tom smyslu, že se jím prochází z Latinské do Severní Ameriky. A to má samozřejmě velký vliv.

Téma mladých lidí. Při mexické cestě jste se ho dotkl, setkal jste se s nimi. Poznala jsem Scholas, nadaci, kterou jste založil v Argentině, abyste mladé lidi podchytil skrze umění, sport, kulturu – řekněme tuto kulturu setkávání. Účastníte se mexického vládního programu pro mladé lidi, v jehož rámci proběhly videokonference, kde jste mládež oslovil a ona mluvila o svých problémech, od šikany po násilí. Jaký dojem máte z mexické mládeže?

Příliš se neliší od mládeže na celém světě! Má své starosti, budoucí touhy, podmíněnost, výšiny i pády, ale všeobecně řečeno je mládež, pokud se nedrží nějaké ideologie, na celém světě stejná. Mládež poplatná ideologiím je něco jiného. Mládeži hrozí ztráta kořenů, pokud k ní již nedošlo. Mladým lidem stále radím, aby hovořili se starými. A starým, aby mluvili s mladými, protože strom nemůže růst, jestliže ho odřízneme od kořenů. Neroste ani tehdy, pokud mu zůstanou jenom kořeny, čímž odkazuji ke konzervatismu. Je třeba jít ke kořenům a vést s nimi dialog, čerpat z nich kulturu. Tehdy rostu, rozkvétám a plodím, a tak se pokračuje dál. Za současných okolností považuji dialog mezi nejstarší a nejmladší generací za zcela zásadní. Velice mne oslovila poslední Baumanova kniha, vydaná v italštině, kterou napsal se svým italským asistentem. Zemřel, když sepisoval poslední kapitolu, kterou pak dokončil jeho asistent. Nese titul Tekutá generace (Nati liquidi), tedy nesoudržná, který byl do němčiny přeložen jako „vykořeněná“ (Die Entwurzelten). Němci pochopili poselství té knihy – tekutost totiž znamená vyrvání z kořenů, a proto je tolik důležité se k nim vracet. Tím ale nehlásám nějakou konzervativní ideologii – míním normální kořeny: domov, vlast, město, dějiny, národ a mnoho dalšího, co tvoří tvé kořeny.

Naše programy tedy něčemu slouží a pomáhají mladým lidem, aby něco vystavěli.

Především pomáhá dialog. Mladí lidé mají dobrou vůli, nejsou zkažení, pouze oslabení, protože jim chybí kořeny. Na druhé straně existuje jedno právo starých lidí, o němž nikdo nemluví, a sice právo snít a být přesvědčen, že mohu plody svého života darovat v dialogu. Staří lidé tak ožívají a nemusí být zavření v pečovatelském domě nevědouce, co si mají počít. Jednou jsem do takového domova mladé lidi zavedl. Šli tam znechuceně, zahráli na kytaru, ale pak se jim vůbec nechtělo pryč. Staří se jich totiž ptali – a tuhle písničku znáš? – a vcházeli do světa snů. Dnes jsou taková setkání nezbytná, řekl bych přímo naléhavá. Naléhavá proto, aby se mladí lidé posílili.

Když hovoříme o násilí, je tu téma, jemuž se široce věnuji, a sice násilí na ženách, vraždy žen. Tento řetízek mi dala jedna žena, které před očima zabili manžela, když byla těhotná. Toto je blůzka, o jejíž předání mne požádali. Patřila ženě, kterou zavraždili před očima jejího syna. Mám ji předat, abyste myslel na všechny ženy, které jsou oběťmi násilí v Mexiku i celém světě. Ona žena se jmenovala Rocío.

Rocío, život přerušený násilím, nespravedlností, bolestí.

Víte, co se děje? Mluví se o statistikách, ale tato žena se jmenuje Rocío, jiná Grecia, další zase Miroslava. Zkrátka mají jméno. Jsou to jména osob z masa a kostí. Nelze pochopit, kde vzniká toto každodenní násilí proti ženám, jehož dějištěm je Itálie, Španělsko, Mexiko, celý svět…

Nejde o statistiky, nýbrž o jedinečné bytosti.

V čem podle vás spočívá důvod k této nenávisti vůči ženě, která vede k tolika vraždám?

Nedokážu podat sociologické vysvětlení, avšak odvážil bych si říci, že žena dosud zaujímá druhořadou pozici. Při jedné cestě v letadle jsem vám vyprávěl, jaký původ prý mají ženské šperky. Pamatujete? V prehistorické době byla žena v kolektivní imaginaci stála na stejno jako šperk. Dnes, když třeba žena získá důležité a vlivné místo, dozvíme se sice o případech geniálních žen, ovšem v kolektivní imaginaci zazní: No podívejme, podařilo se to i ženské! Dostala Nobelovu cenu! Neuvěřitelné! Dohledejte si, jak se o tom vyjadřuje literatura. Žena má druhořadou pozici a od ní vede malý krok ke zotročení. Stačí se jít podívat na římské nádraží, projít se po římských ulicích. V kulturním Římě najdete evropské zotročené ženy… K vraždě pak stačí málo. Když jsem v Roce milosrdenství navštívil jeden azylový dům pro ženy, byla tam jedna s useknutým uchem, protože od svých klientů nepřinesla dost peněz. Klienti se kontrolují a pokud dívka neplní své povinnosti, je bita anebo potrestána, jako se stalo oné ženě. Jsou to otrokyně. Právě jsem dočetl knihu Nádiji Muradové „Poslední dívka“. … Soustřeďuje se tam všechno, co si svět myslí o ženách, byť v kontextu jedné zvláštní kultury. Svět bez žen nefunguje. Nikoli proto, že žena rodí děti, pomiňme nyní plození. Bez ženy není domov. Existuje slovo, které brzy opustí slovníky, neboť všechny děsí, a tím je „něha“. Ta je vlastnictvím žen. Neumím vysvětlit, kde se rodí násilí, ovšem k vraždám žen a jejich zotročování je pak blízko. Možná by to za mne lépe řekl nějaký antropolog. Kde se vytváří toto násilí, proč se z ženské vraždy stává dobrodružství? Nevím, je však patrné, že žena je nadále v druhořadé pozici. Výraz všeobecného překvapení, když se ženám něco podaří, to trefně dokládá.

Zakusil jste to také v Latinské Americe. Píši nyní knihu, která se bude jmenovat „Grecia y las otras“ a mluví právě o ženách, která jsou tak či onak oběťmi násilí. Oslovuje mne statečnost mexických a latinskoamerických žen. Vše spočívá na nich. Jsou matkami a často zároveň matkami i babičkami, které se starají o děti a udržují veškerý chod, protože jejich manželé byli buď zavražděni, anebo propadli alkoholu či mají jiné problémy. Jsou to hrdinky…alespoň podle mého názoru.

Podívejte, žena vždy zakrývá slabost a zachraňuje život. Vryl se mi obraz žen, matek či manželek, které čekají na vstup do věznice, aby navštívily vězněné muže či syny. Musí při tom vytrpět mnoho ponižujícího, protože stojí na ulici a lidé, kteří kolem projíždějí autobusem, je vidí. Jim na tom ale nezáleží a myslí jen na to, že jejich láska je tam uvnitř. To je fantastické!

Začal sedmý rok Vašeho pontifikátu a myslím – a domnívám se, že to pro vás nebude nic objevného – že byl asi nejobtížnější. Došlo k mnoha skandálům, možná k několika chybám, zámlkám. Rostly útoky i ze strany katolíků a věřících, kteří nesouhlasí s vaším stanoviskem k různým tématům. Byl jste dokonce obviněn z hereze, žádán o odstoupení. Zkrátka, došlo na všechno. V médiích se těšíte velké popularitě. Nevím, jestli je Vám to známo, ale víte, jak jsme vám celé ty roky říkali? „Teflon“, protože jste proklouznul vším. Cokoliv jste udělal, i když to třeba nebylo tak korektní, média vám to prominula, což jsme neviděli u vašeho předchůdce. Papež Benedikt, ať udělal cokoliv, všichni stáli proti němu. Nyní mám dojem, že tyto „líbánky“ trochu opadly. A chtěla bych, je-li to možné, abyste mi řekl, jestli jste vnímal tuto změnu, tuto těžkost. A jak jste ji prožíval?

Povídáš mi o médiích. Mně se slovo „líbánky“ jeví trochu přeslazené.

Ale tak tomu bylo, tak se to říkalo, ne?

Vzpomínáte, že první věta, kterou jsem při příchodu na tiskovou konferenci na palubě letadla řekl, zněla: „v jámě lvové“.

Já jsem se vás tehdy zeptala, zda jste měl strach vejít do jámy lvové.

Já se s médii cítím jako doma. Myslím, že pouze jednou nebo dvakrát během šesti let jsem musel s velkou úctou přerušit někoho, kdo položil nějakou otázku špatně: o africké nemoci a další, kterou si však už nepamatuji. Je zřejmé, že jde-li o palčivé problémy, mohu mít potíž odpovědět, ale to neznamená, že cítím k médiím nějaký odstup. Nikoli, jsem s vámi jako doma. A děkuji vám, že máte trpělivost. Kromě toho mám s vámi soucit, v dobrém smyslu slova. Když cestujete namačkaní jako sardinky… Obdivuji vás. Cítím se jako doma a když vás zdravím, není to diplomatické gesto. Cítím, že si zasloužíte, aby vás někdo aspoň pozdravil a zeptal se vás, jak se máte.

Čehož si vážíme.

Je to od srdce. Nemám proto dojem, že byste se nějak odtáhli. Jsem s vámi jako doma, i když jsem musel poopravit některé věci v lednu, tedy začátkem loňského roku, během cesty do Chile. Avšak dialog byl veden s respektem. Mám na mysli média, s nimiž jste rozmlouvala Vy. Ať řeknou všechno. Někteří mi dokonce pomohli, některé otázky mne přiměly k zamyšlení. Zejména při cestě do Chile jsem si uvědomil, že informace, které jsem měl, neodpovídaly tomu, co jsem viděl. A myslím, že otázky během zpáteční cesty byly kladeny velice slušně, ve snaze, abych pochopil.

Mojí politikou je zahajování procesů. To je moje politika, můj způsob bytí, a nikoli zabírání prostorů, kdy se říká „dosáhl jsem toho či onoho“. Život jsou procesy a v tomto případě otevíráme hojivé procesy, které ošetřují a napravují. Jsme tedy ve správném procesu, které je třeba kontrolovat každých šest měsíců. Tak to stojí v těch dokumentech. Zasáhlo mne a rozesmutnilo, když jsem v jednom italském deníku viděl titulek článku o zakončení onoho setkání a zejména o mojí závěrečné promluvě, kterou možná někteří neposlouchali pozorně; zněl: „Papež ve svojí promluvě podal panoramatický přehled o pedofilii ve světě, obvinil ďábla a umyl si ruce.“ Takový byl titulek. Je zřejmé, že podíl kněží, kteří se dopustili pedofilie, je součástí celku, světové pedofilní zkaženosti, a je to hrozné. Proto jsem chtěl, aby všichni měli statistiky Unicefu, OSN a dalších, ty nejserióznější statistiky. To však neznamená, že dělají-li to všichni, není to tak hrozné. I kdyby jen jeden spáchal něco takového, je to monstrózní! Kněz má dítěti přinášet Krista! A takto ho ničí a pohřbívá. Je to obrovská monstróznost, horší než kterákoli jiná. A potom závěrečné směrnice. Onu promluvu jsem dělal pomalu a velice jsem v modlitbě prosil Ježíše o pomoc, aby mne dobře nasměroval, ať mluvím jako pastýř ne jako řečník na závěr nějakého kongresu. A také to je inspirativní.

Mnoha lidem se nelíbilo, proč jste mluvil právě o tom, proč jste podal ty statistiky a proč jste mluvil tolik ďáblu jako by to byla vina ďábla.

Taková je pravda, dcero. V tom nám pomáhá ďábel, který do nás vstupuje. Zmínil jsem problém ďábla, když jsem mluvil o pedofilii ve světě… pozastavil jsem se a řekl si – s jedním francouzským filosofem – „nelze to smysluplně jinak vysvětlit“. Nedává to smysl. Tady vidíme jenom zlého ducha, které ponouká k tomu všemu. A říkám pravdu, nedovedu si vysvětlit problém pedofilie, aniž bych pohlédl na zlého ducha. Jsem věřící a Ježíš nás učil, že ďábel je takový.

Vzpomínám si, že těsně před generální audiencí, jste již mluvil o ďáblu v tom smyslu, že ti, co kritizují církev či papeže anebo kritizují církev všeobecně jsou přáteli či bratranci ďábla. Moje otázka tedy zní: řekl jste něco takového na audienci?

Nepamatuji si ten text, ale ne. Nevidím to tak. Byl jsem špatně pochopen.

Uklouzlo vám to tehdy?…

Ne, ne. Je zapotřebí vidět to, co jsem řekl. Nejsem schopen říci takovou věc, protože něčemu takovému nevěřím. Když kritizuješ církev, dobrá, kritika prospívá. Onen text najdi, protože to není to, co jsem řekl. Je to omyl. Něco uklouzlo, ale toto jsem neřekl. Je pravda, že ďábel nás pokouší všechny, ale pokouší také ty kritizované (smích). Možná jsme hříšníci stejně jako ten, kdo nás kritizuje, ale možná, že ten, kdo nás kritizuje, je svatý. Svatá Kateřina Sienská kritizovala kardinály a občas se pustila i do papeže. A byla to světice! Přece neřekneš, že svatá Kateřina byla ďáblem!? Hledej ten text, protože to není pravda. Jde o chybnou informaci.

V poslední promluvě, hned po setkání, když jste mluvil o tisku, tam, ano, myslím, že tam byla nějaká narážka na mediální tlak. Někdy jsou za oním mediálním tlakem mocenské kruhy. Ale předtím, např. v promluvě k římské kurii v prosinci jste děkoval za práci, kterou odvedl tisk ve vztahu k obětem, protože přispěl k odhalení případů zneužití. Potom není jasné jak se na tisk díváte…

Je tam všechno, má dcero, všechno. Je to pěkný „guláš“. Mluvil jsem o mediálním soudu nad oněmi kněžími ve Španělsku [27. srpna 2018 ZDE – případ v Granadě]. O škodě, kterou způsobil španělský tisk. Ne veškerý španělský tisk, ale část. A oni kněží byli plně zproštěni obvinění! Kdo nyní očistí ty kněze? Jeden z nich požádal o laicizaci, protože ho to psychicky zničilo. Útočím silně na předsudky, mediální předsudky. Otevřené mínění pomáhá všem. Zmíním znovu svoji zpáteční cestu z Chile a ty dva či tři, co mi pomohli uctivým míněním a nikoli soudy. Toto mi pomohlo. Myslím, že tisk, jenom tisk a mediální soud je nespravedlivý. Mínění je vždycky pro i proti. Je proto zapotřebí vyváženosti v úsudku.

Dovolím si osobní poznámku, protože mne trochu zarazila jedna věc po jednom vystoupení na tiskovce při zmíněném setkání o ochraně nezletilých. Mluvila jsem o církvi jako o matce, protože jsem matka a samozřejmě to tak vidím. Jeden biskup tam řekl: Je-li církev matkou, pak je matkou nejenom obětí, ale také těch, co se dopustili deliktů a těch co je zatajili. Nevěděla jsem, co na to říci, papeži Františku. Řekla jsem si: Jsem matkou a když můj syn, dcera provede nějakou špatnost, potrestám je, třebaže jsou moji synové, protože jim musím dávat příklad.

Ne. Být matkou znamená počínat si tak, jak si počínáš. Trestáš, protože zůstáváš matkou, a neříkáš: „Už nejsi můj syn!“ Mám na mysli zejména matky vězňů, například. Matka sice potrestá, ale zůstává matkou. A církev musí potrestat, uložit seriózní trest, v tom jsme všichni zajedno.

Redakčně upraveno a kráceno z Radio Vaticana.

publikováno: 9. 6. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …