Reklama na dobrou smrt

Deset argumentů proti euthanasii – polemika nejen s Lubomírem Martínkem.

Euthanasie je v nemalé části evropské společnosti pojímána jako něco, co rozšiřuje naše svobody, obohacuje evropské pojetí lidských práv a posunuje důstojnost člověka zase o kus dál. Když před časem holandský (a po něm belgický) parlament euthanasii uzákonil, evropská média informovala svět o tom, že tak Holandsko učinilo jako první stát na světě, což samo sobě ukazuje, jak je celá věc pofiderní – něco jako když sovětské stíhačky deset km nad zemí kdysi „zastavily“, jak napsalo Rudé právo, let KAL 007 jihokorejského dopravního Boeingu 747.

První, kdo zavedl milosrdnou smrt do praxe, nebylo liberální Nizozemí roku 2002, ale nacistické Německo roku 1939. Stalo se tak na základě vůdcova výnosu z října 1939, který byl antedatován k začátku války — k 1. září 1939. Program euthanasie následně sehrál klíčovou roli v nacistickém holocaustu a samotný tento fakt by měl evropskou veřejnost znepokojit. Mají snad nacistický systém a současná liberální společnost podobný pohled na člověka a na lidskou společnost?

Jak odstranit problém

Text Hitlerova výnosu, kterým byl program euthanasie ve třetí říši spuštěn, by mohl být beze všeho použit i dnes: „Říšský správce Bouhler a MUDr. Brandt jsou pověřeni rozšířit pravomoci zvláště určených lékařů tak, aby po lidském posouzení nevyléčitelně nemocných a po kritickém zhodnocení jejich zdravotního stavu mohla být dotyčným poskytnuta smrt z milosti.“ „Výsadu“ smrti z milosti nacističtí lidumilové připravovali pro lidi postižené schizofrenií, senilitou, nevyléčitelnou paralýzou nebo pro slabomyslné a ty, kteří v psychiatrických ústavech trvale pobývají déle než 5 let. S tím by taky asi neměla nemalá část současné společnosti žádný problém.

On to ale problém byl a ukázalo se, že jeden z největších v lidských dějinách. Jednou uzákoněná euthanasie si totiž začala žít svým vlastním životem a zasahovala čím dál větší okruh lidí. V projektu euthanasie si nacisté vyzkoušeli, jak nějaký problém, který je spojen s určitou, předem vymezenou skupinou, řešit ne snahou po jeho odstranění či zmírnění (problému), ale odstraněním lidí, kteří byli s problémem spojeni. (Bolševici postupovali obdobně – proti sociální nerovnosti bojovali likvidací majetných tříd.)

Nacistické dobrodiní „humánní smrti“ bylo původně vyhrazeno pro postižené Germány. Dynamičnost a celková radikalisace nacistického projektu mladé, zdravé a šťastné společnosti, zbavené selekcí (euthanasií) dědičných nemocí, rozuměj nositelů dědičných nemocí, stejně jako asociálního chování (i.e. asociálů) akcelerovaly s vypuknutím druhé světové války a privilegium milosrdné smrti rozšířily i na „neárijce“ – na prvním místě Židy, a to bez ohledu na jejich duševní zdraví či sociální status. A nebylo v tom nic osobního, jak tvrdil příkladný nacistický úředník Adolf Eichmann, který si jinak – podle svých slov – Židů vážil.

Hitler jako Uzel

To byl zločinný nacistický režim — co s tím ale máme společného my, poučená a osvícená společnost? Nacistický program euthanasie pochopitelně nespadl z nacionálně socialistického nebe (pekla). Souvisel s technizací sociálních, zdravotních, lidských či všelidských otázek v době vědecko-technické revoluce a emancipace přírodních věd a medicíny od tradičních nábožensko-filosofických vazeb, či lépe řečeno jejich nahrazení technologií a užitkovostí – i. e. teologizací techniky, vědy, medicíny, které na složité filosofické otázky, na člověka, nahlíží jako na problémy více méně řešitelné technicky, tedy lékařsky, tedy odborně. (Nejrozhodnějšími zastánci euthanasie v poválečném západním Německu byli ti lékaři, kteří kdysi vlastnili legitimaci NSDAP, podobně jako u nás to jsou dnes často bývalí komunisté – jejich typickým představitelem je mediálně populární sexuolog Radim Uzel, druhdy předseda ústavní stranické organisace).

Státní altruismus

Současná liberální společnost euthanasii legitimizuje údajným soucítěním s trpícím a kvalifikovaným souhlasem toho, jenž má být s požehnáním státu sprovozen ze světa. Sebevíce proklamovaný altruismus však nemůže zastřít skutečnost, že v případě usmrcení trpícího pacienta se rovněž jedná o ukončení života člověka, který není společnosti již nijak k užitku — naopak, stojí ji nemalé finanční prostředky, příbuzným pak zbytečně přidělává nepříjemné starosti. Vlastně se dá říct, že se trápí všichni: pacient, společnost i příbuzní, a náš na první pohled příkladný altruismus hned nabírá poněkud jiného zabarvení.

Posudek nebo rozsudek

Proč má ony společenské a příbuzenské trable na sebe vzít zrovna ten nejslabší, když je navíc v posledním tažení? Protože to bylo jeho svobodné rozhodnutí! zní odpověď, která jakoby chtěla zakrýt pochybnosti: A nechceme to také — či dokonce především — my, společnost a láskyplní příbuzní, které to celé stresuje a navíc stojí čas a peníze? Nepomohli jsme náhodou nemocnému k jeho „svobodnému“ rozhodnutí také my, zdraví, kteří očekáváme, že nemocní a staří lidé nebudou tak sobečtí a požádají si o euthanasii? Neznáme snad sebevýčitky starých lidí, že jsou všem jen na obtíž? Nemocí a utrpením psychicky oslabený či starý člověk se přece nikdy nerozhoduje sám za sebe, ale také za okolí, které to od něj — že se „sám“ rozhodne — očekává. Uzákonění a praxe euthanasie svobodné rozhodnutí stářím a nemocí psychicky oslabených lidí bezpochyby zdeformuje. Posudek lékařů bude zároveň i rozsudek. Z vlastního autonomního rozhodnutí nechat se zabít se stane formální „souhlas“ s euthanasií, kdy fyzicky a tím i psychicky oslabený pacient souhlasí, protože to od něj okolí očekává.

Převozníci do říše mrtvých

Praxe euthanasie zdeformuje i lékařskou profesi. Jak se asi bude vyvíjet status lékařů, kteří budou rozhodovat o tom, zda-li je stav pacienta beznadějný a doporučovat ho k euthanasii? Uzákoněná euthanasie není nějaký individuální akt, který je sám o sobě – nejde o jednosměrnou ulici, kterou si musí každý člověk projít sám. Stejnou odpovědnost, ne-li větší, nese za rozhodnutí k euthanasii „lékař“ – posudkář. Bude z lékařů jakási kasta profesionálních převozníků do říše mrtvých?

Lék a jed

Odjakživa, co je lidská civilisace civilisací, se označovaly přípravky, které byly podávány nemocným za účelem jejich uzdravení nebo ztišení bolesti, za lék, a drogy, které měly člověka usmrtit, za jed. Dnes se v souvislosti s euthanasií mluví o smrtícím léku. Podobně se roztrhání lidského plodu v těle matky říká uměle přerušené těhotenství, nebo se krádež označovala za zespolečenštění výrobních prostředků. A lékař, který podá jed svému pacientovi? O tom přece psal už Hippokratés.

Šíření humanity

Stejně jako se v nacistickém Německu neustále rozšiřovaly kategorie osob, na které se Gnadetod vztahovala, můžeme počítat i dnes s postupnou emancipací euthanasie: její praxe se zbyrokratisuje a začne se řídit svou vnitřní zákonitostí — bude mít tendenci růst, nabývat a vyhledávat stále více potravy pro to, aby se uživila a zdůvodnila svou existenci — zvláště, vstoupí-li do celé věci ekonomická racionalisace, která je liberální společnosti vlastní. Proč se např. starat o duševně těžce postižené lidi, když si spotřební svět kolem sebe sotva uvědomují a ušetřené prostředky by šly použít třeba na vzdělání zdravých afrických dětí?

Ministryně zdravotnictví Els Borstová za nizozemské levicové liberály kdysi navrhla, aby každý starý člověk — nikoli jen ten, který je nevyléčitelně nemocný a trpí — měl právo požádat o smrtící pilulku a ukončit tak svůj život. Po uzákonění takovéhoto nápadu by se ze starých lidí vlastně stali společenští bezdomovci: jejich jediným vykoupením by byla smrt, tedy milosrdná smrt.

Jaká je praxe v Nizozemí? Podle statistik jsou zde euthanasii podrobováni i nevyléčitelně nemocní lidé, kteří jsou „nekompetentní“, tedy nemohou sami rozhodnout o svém osudu, a ačkoli se de facto jedná o vraždu, lékaři, kteří ji provedou, nejsou trestně stíháni, protože „milosrdně“ usmrcovat těžce nemocné vychází vstříc společenské poptávce, de facto stejně jako v nacistickém Německu, i když tam se nakonec veřejnost proti euthanasii vzbouřila (holocaust se děl daleko na východě, nebyl tak na očích a netýkal se příbuzných).

Pacient a firma

Někdo může namítnout, že v liberální společnosti, kde chybí ideologická poptávka a donucovací mašinérie, je riziko zneužití opatření, jako je euthanasie, minimální. Je ovšem naivní si myslet, že medicína, která nastoupila svou cestu ke své dehumanizaci už dávno předtím, co se nacisté chopili moci, je v liberální společnosti uchráněna mimolékařských vlivů. Liberální společnost vědcům sice vzala jejich plánované hospodářství, zdravotnictví, rodičovství…, za to jim nabízí účast na projektu nekonečného rozvoje, který není o nic méně iracionální. Vědcům sice nepřináší již takovou společenskou prestiž, ale o to větší finanční ohodnocení. Ekonomický tlak na lékařské ústavy, nemocnice i samotné lékaře neustále roste a ovlivňování medicínského výzkumu velkými farmaceutickými firmami je známý fakt – z farmaceutického průmyslu se stal jeden z největších světových byznysů, který směle soupeří s obchodem se zbraněmi.

Do vztahu pacient-lékař nevstupuje už Strana, teď tam vstupuje Firma a můžeme se jen dohadovat, jaký nevyzpytatelný vývoj může prodělat idea a praxe euthanasie v medicíně rozrušené finančními vztahy. V systému, kde jsou všechny věci a vztahy ve společnosti určeny jejich finančním ohodnocením, ztrácí na hodnotě nejen umírající lidé, ale stejně tak lidé staří, dlouhodobě nemocní, tělesně postižení, intelektuálně slabí atd. — všichni tito lidé jsou uzákoněnou praxí euthanasie potencionálně ohroženi, podobně jako tomu bylo ve třetí říši. Představme si Evropu za padesát let, kdy stále klesající procento výdělečné činných občanů bude pracovat na stále se rozrůstající armádu důchodů a do toho přijde hospodářská krise…

Válka generací

Můžeme si dobře představit, jak tlak na rozvolnění pravidel pro možnost euthanasie bude narůstat ve společnosti, kde se život lidí neustále prodlužuje, zatímco se rodí stále méně dětí, populace nezadržitelně stárne a kde bude 40 ročníků lidí v produktivním věku pracovat na stejný počet ročníků důchodců? Z té představy mrazí.

Smrťáci rodiče

Zastánci euthanasie ji brání s tím, že jde o svobodné rozhodnutí svéprávných lidí. Jak je to ale s euthanasií dětí, kterou před pěti lety uzákonila Belgie? Za ty můžeme rozhodnout? A když ne, proč mají děti trpět a dospělí nemusí? A co rodiče, kteří rozhodnou o smrti svého dítěte? Co možnost takto rozhodovat udělá ze vztahu: táta – máma – dítě? Stanou se z rodičů vedle lékařů další profesionální převozníci do říše mrtvých?

Jakmile stát tak nekompromisním způsobem, jako je přijetí zákona, vstoupí do de facto nejintimnější ze všech pozemských věcí, jako je umírání, začíná totalitní nárok státu i na ty nejzazší zákoutí lidského života. Kde tento nárok skončí? Bolest, kterou trpí konkrétní lidská bytost, je instrumentalizována a stává se nástrojem státní politiky. Místo přirozené pomoci individuálního charakteru, soucítění příbuzných, přátel, lékařů nastupuje zákon. Ať vyrazíme s euthanasií jakýmkoli směrem, pokaždé narazíme na nějaký horor. Patří snad k životu jen mládí a zdraví, zatímco stáří a nemoc jako nehodící se škrtneme? Tyhle vise měli přece nacisti i bolševici – zlomit sociální, biologický etc. úděl člověka, pomocí zákona, plynu, injekční stříkačky a podobných „lékařských“ zákroků a opatření.

Davová hysterie

Společnost, na kterou od rána do večera útočí reklama spotřebního světa, kde je všechno zdravé, krásné, snadné, se přímo panicky bojí představy nemoci, bolesti, neřku-li dlouhého umírání. Jako reklama na svět zdraví a štěstí, kde neexistuje utrpení, fungovala i nacistická propaganda. Jedna vedoucí SS v létě roku 1944 hovořila k bavorským sedlákům a povzbuzovala je, aby se nevzdávali. Přešla pak přímo k eventualitě porážky, které se prý „dobrý Němec nemusí obávat, neboť Vůdce ve své veliké dobrotě připravil pro německý národ pokojnou smrt plynem pro případ, že by válka nedopadla dobře“. To je přesné — bojím se těžkého umírání, ale věřím, že Velký lékař něco podobného nedopustí, podá mi jed nebo píchne injekci.

Tato apokalyptická, hystericko-sebedestrukční psychóza je přítomna i v našem světě reklam — chci žít ve světě telenovel, radovat se nebo být smutný s krásnými herci, a pokud by to tak nemělo být, tak si raději přeji milosrdnou smrt. Rozšířená představa, žít naplno, dokud to jde, nic si nepřipouštět, a pak to rychle skoncovat — to je také produkt reklamy: hlavně žádný stres nebo dokonce bolest, která narušuje spotřebu.

Tento nedospělý, hysterický strach z utrpení či umírání je náchylný ke zkratkovitému jednání a má sklon se velmi rychle proměnit ve strach jiný — z cizinců či společenských menšin a je tak zázemím pro všechna xenofobní hnutí. Není tento hysterický svět konsumního třeštění, svět krásných a úspěšných lidí, ve kterém není místo pro umírající, ideálním podhoubím pro vznik nějakého nového totalitarismu?

Nebezpečí lidských pseudopráv

V procesu ponížení člověka a jeho důstojnosti na jakousi mašinu na výkonnost a loutku pro štěstí mohou podstatnou a velmi negativní úlohu sehrát partikulární a ve své podstatě egoistická „lidská práva“ napadající instituce a vazby, které — v interakci s jinými institucemi — důstojnost jednotlivce naopak pomáhají zachovávat. Ve zkratce řečeno: „právo“ na to být bohatý, šťastný a zdravý, a taky mít „důstojnou smrt“ – tedy ne právo na lidskou svobodu, ale na status, jako králík v králíkárně.

Můžeme očekávat, že tento proces bude čím dál tím agresivnější. Tato pseudopráva, vytržená z tradičních etických vazeb, spojená s reklamou, byznysem atd. jsou výbušný materiál, který může přispět k posílení latentní nacistické hysterie a její rozšíření ve společnosti. Uzákonění euthanasie, tedy „práva“ člověka zvolit si dobrovolně smrt, je toho příkladem. Bude mít člověk jednou právo zabít nejen sám sebe, ale i třeba „své“ dítě, protože se narodilo pochroumané? Všichni rodiče mají přece právo žít šťastný život se zdravými dětmi a ne se starat o nějakého zmetka. – Problém je v tom, že tato egoistická „práva“ nejsou a nemohou být „osobní“, ale týkají se celé společnosti. Legalisace nějakého jednání se neděje isolovaně, pro jeden konkrétní případ, ale je obecně závazné a vyplývají z něj další konsekvence. Pokud má někdo strach z umírání, ať si smrt zařídí sám, dopředu a netahá do toho společnost.

Životodárná tabu

Společenská tabu neexistují z tohoto důvodu, aby omezovala lidskou svobodu, ale naopak, aby ji pomohla uchovat. Základní tabu židovsko-křesťanské kultury, na které stojí Evropa, je nedotknutelnost osobní integrity každého lidského individua od kolébky po hrob bez ohledu na to, jde-li o dítě či dospělého, bílého nebo černého, zdravého či chromého, plného života nebo toho, kde je v posledním tažení – všichni mají stejnou hodnotu. Jestliže začneme dělit lidi na ty, které lze usmrtit – byť třeba i na jejich přání – a ty ostatní, pootevíráme tím dveře k degradaci člověka jako takového.

Nastane kolem poloviny třetího tisíciletí doba, kdy se zruší rozdíl mezi reklamou a reálným životem, kdy tváře z titulních stran společenských žurnálů budeme potkávat na ulici, v práci, doma? Bude to doba zbavená kreténů, bídy, nemocí, neštěstí, stáří — doba věčného mládí a štěstí? Vidím, jak se nacisté či rozradostnění stalinističtí mládežníci 50. let minulého století eschatologicky usmívají. Ať žije Apokalypsa!

Holandský etc. parlament uzákoněním euthanasie pootevřel dveře destrukci západní civilisace — s pomocí reklamy, byznysu a lidských práv destrukci možná hlubší a totálnější, než jak ji mohl realizovat hitlerovský nacismus s jeho primitivními a omezenými prostředky násilné selekce, která nutně musela dřív nebo později vyvolat prudkou obrannou reakci.

P.S. Neplést si euthanasii, tedy s pomocí zákona možnost odpravit bližního ze světa pomocí jedu či injekce, s problémem umělého prodlužování života, tedy kdy a za jaké situace nechat nemocného či starého člověka umřít, což je otázka naprosto legitimní. Německý Ústavní soud 2010 rozhodl ve prospěch dcery, která se řídila přáním své matky a odpojila ji od umělé výživy. To je košer.

Babylon revue.

10 3 2019 obr1

Edvard Munch, By the Deathbed (Fever), 1893, wikiart.org

publikováno: 15. 6. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …

Století jedné ženy

Staša Fleischmannová, fotografka a autorka pamětí[1] slaví své 100. narozeniny Dvojčata Staša a Ola (Olga) Jílovské se …