Kdo (dnes, před 105 lety) zabil naši monarchii? Palacký a Masaryk, nebo Potiorek?

Rozpad státu Habsburků měl katastrofální důsledky pro evropský, a vlastně i celosvětový geopolitický systém. Proto si už dlouhá léta klademe otázku—kdo zavinil sestup a pád Rakouska-Uherska? Myslím, že bychom se měli vzdát představy, že ho zničili známí kritici mocnářství, mezi něž patřili František Palacký nebo Tomáš Masaryk. Habsburská říše se rozložila, protože dávala na nejzodpovědnější místa neschopné a narcistické osobnosti jako Feldzeugmeistera Oskara Potiorka, který svým arogantním a amatérským chováním v Sarajevu pomohl v létě 1914 zatáhnout Evropu do války. Článek končí varováním, že dnešním následnickým státům ve střední Evropě vládnou Potiorkovy dědici. Jsou podobně neschopní, ale podstatně nebezpečnější.

*     *     *

Tak jako Matternich do Vídně, přišel i Palacký do Prahy, když už mu bylo přes dvacet. Jeho akademická a osobní integrita byla ale na tak vysoké úrovni, že ho stavy brzo jmenovaly historikem země české. Jeho profesionální pověst rostla dál a na jaře v roce 1848 dostal pozvání zúčastnit se příprav na Frankfurtský sněm. Palacký svou účast odmítl dopisem, který patří mezi nejchytřejší analytické dokumenty devatenáctého století. Upozornil, že Frankfurtský sněm „nevyhnutelně” oslabí „Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé.“ Na závěr Palacký varoval: „Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček, – jaký to milý základ k universální ruské monarchii!” Snad každého čtenáře při čtení téhle věty zamrazí, když si uvědomí, co se Praze stalo o sto let později, v únoru 1948.

Palacký nebyl sám, kdo pozoroval chování Ruska s obavami. Pokud sledoval anglické a francouzské časopisy, jistě nepřehlédl články, které se začaly objevovat už v polovině třicátých let devatenáctého století. Varovaly, že od doby Petra Velikého Rusko rozšířilo své území o nějakých 1 100 km směrem k Berlínu, Drážďanům, Mnichovu a Vídni, přibližně 800 km směrem ke Konstantinopoli, 1 000 km směrem ke Stockholmu a 1 600 km vůči k Teheránu. Marx s Engelsem tuhle informaci citovali v roce 1849.

Dramatický růst Ruska a budoucnost Rakouska spolu souvisely. Palackého psaní do Frankfurtu vysvětluje, že případná zkáza habsburské říše a její nahrazení nástupnickými státy by nevyhnutelně vytvořilo v srdci Evropy vakuum, které by bez váhání vyplnil ruský car. Proto Palacký kolegům za jejich pozvání stát se spoluorganizátorem Frankfurtského sněmu poděkoval, ale zároveň vysvětlil, proč ho nemůže přijmout. Rusko, napsal, „již narostlo do kolosálních rozměrů, stále sílí a každé desetiletí se dále rozpíná. S každým dalším krokem, který bude moci učinit, je zde hrozba, že rychleji vytvoří a zavede novou univerzální monarchii—nepředstavitelné a nepopsatelné zlo, nekonečná tragédie.” Palacký zdůraznil, že jeho názory nemotivuje nepřátelství k Rusku, jeho lidem a jejich kultuře. Naopak. Každý pokrok, kterého Rusko dosáhne „na cestě k civilizaci,“ psal Palacký, je vítán. Zdrojem nebezpečí pro něj nebylo Rusko jako takové, ale jeho globální ambice.

Říše Habsburků byla v Palackého očích nedokonalá. On byl přesto připraven ji podporovat jako obranu proti ruské univerzální monarchii. Dopis do Frankfurtu zakončil slavným tvrzením, že „kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.”

Palackého polemika s Frankfurtem je poměrně dobře známa. Ale ne každý si vzpomene, že když Habsburci svou moc po nepokojích v letech 1848–1849 obnovili, zažíval Palacký se stavem v říši stále vetší rozčarování. Nakonec v roce 1865, když Rakousko evidentně směrovalo k vyrovnání s Uhrami (Ausgleich), Palacký svůj pragmaticky prohabsburský postoj změnil. Vyrovnání totiž považoval za pokus zákonně zakotvit německou a uherskou nadvládu nad ostatními národy.

V eseji Idea státu rakouského Palacký píše, že v dobách otomanských invazí—zejména mezi prvním (1529) a druhým obléháním Vídně (1683)—měly národy střední Evropy důvod semknout se ve snaze nalézt ochranu před tureckou hrozbou. Ale kolem poloviny devatenáctého století se německá a uherská hegemonistická centralizace dostala do rozporu se zásadou rovnosti národů (Nationstamm) v celé říši. Jak to vyjádřil slovinský poslanec Luka Svetec, vyrovnání rozdělilo Rakousko na „ty národy, které ne vlastní zásluhou vládly, a ty, které ne svojí chybou sloužily.” Přesně v tomhle duchu argumentoval vždy i Palacký: „Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů,” napsal dávno před dualismem do Frankfurtu.

V Idei státu rakouského se Palacký znovu, tentokrát nepřímo, vrací k ruské hrozbě. Předpověděl, že přebudování Rakouska v Rakousko-Uhersko způsobí vznik „panslavismu v té nejméně žádoucí formě, a jejími kmotry budou rodiče dualismu. To, co bude následovat, si může představit každý čtenář sám. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Palacký zemřel roku 1876 s pocitem odcizení vůči habsburskému politickému projektu, který původně podporoval v naději, že se postupně zreformuje ve federalizaci. Císař František Josef a jeho dvůr se ale evidentně rozhodli dát se naopak cestou centralizace. Z pohledu Palackého právě tohle zmařilo poslední naděje. Palacký byl připraven žít a zemřít jako rakouský poddaný českého původu, ale ne jako rakousko-uherský poddaný, nebo ještě hůře, jako pseudoprušák.

*     *     *

Masaryk (1850–1937) je často považován za filozofa a politického intelektuála, který apeloval na ostatní, aby se řídili podle vysokých etických norem. Byl tak charismatický, že lidé, kteří se s ním setkali třeba jen jednou, na to vzpomínali po zbytek života. Masaryk si svou veřejnou pověst intelektuála a filozofa, ale zároveň i „demokratického císaře na bílém koni“ pěstoval dokonale. Z dnešního pohledu je jeho stopa ve filozofii minimální, ale ukázalo se, že měl mimořádný talent na politiku: z ničeho dokázal založit stát. Uměl získat moc a zacházet s ní; dokázal být také překvapivě tvrdý. Pokud se jednalo o důležitý cíl, bojoval o něj velmi obratně. Když byly okolnosti proti němu, uměl být až nelítostný.

Masaryk přišel do Prahy z Vídně v roce 1882 jako profesor filozofie a ochránce lidských práv. Během pár let se stal nejznámějším intelektuálem ve městě. Jako mnoho úspěšných radikálních reformátorů se pečlivě vyhýbal nálepce revolucionáře. Zpočátku byl připraven bojovat o lepší postavení Čechů v Rakousku v rámci právního systému a po malých krocích. V tomto směru se od Palackého nelišil. Konec konců, dokonce Edvard Beneš, jehož pozdější nenávist ke všemu habsburskému byla proslulá, napsal svoji dizertaci ve Francii na téma potřeby federalizace – ne zničení – habsburské říše.

Když vypukla válka, Masaryk se radil s řadou osobností: „Pokud Rakousko zvítězí, bude Vídeň schopna provést nutné reformy?“ Řekli mu, že po případném vítězství by pravděpodobně následovala jen další centralizace a germanizace. Už samotný začátek války předpověď potvrdil: hned po zahájení bojových operací si rakousko-uherská armáda ukořistila ještě více moci a zavedla kontrolu nad téměř všemi důležitými institucemi. Rakousku vládli vojáci, kteří skoro veškerý politický život potlačili jako podvratný. To bylo pro Masaryka zásadní. Pro Palackého bylo bodem zlomu rakousko-uherské vyrovnání (Ausgleich). Pro Masaryka to bylo šílenství v Sarajevu, nesmyslné vyhlášení války a zbožštění armády v pruském stylu.

Masaryk odjel do Rotterdamu, kde se podělil o předběžnou mapu budoucího Československa s R. W. Seton-Watsonem, britským historikem a odborníkem ministerstva zahraničí na střední Evropu. Snad i díky své americké manželce rozuměl Masaryk anglo-americké politické kultuře a mohl v jejím rámci efektivně působit. Svým nenapodobitelným způsobem ho také Britové přijali. Jeden poznamenal, že Masaryk „si často mění prádlo a je dochvilný.“

Na základě rozhovoru s Masarykem sepsal Seton-Watson memorandum o situaci v Rakousku-Uhersku a poskytl ho spojencům. V květnu roku 1915 připravil Masaryk dokument nazvaný „Nezávislé Čechy“ pro sira Edwarda Greye. Pro Rakousko-Uhersko v něm nebylo místo.

Masaryk oficiálně zahájil svou politickou kampaň za českou nezávislost v červenci 1915 v Ženevě. Během několika let se tento profesor bez vlasti a bez viditelných finančních prostředků stal respektovanou osobností v mezinárodní politice. Napomohla tomu samozřejmě válka a Československé legie. A zcela zásadní bylo, že když se do bojů zapojily Spojené státy, Rakousko-Uhersko už směřovalo k porážce.

V polovině října 1918 začal císař Karel konečně naznačovat možnost přebudovat rakouskou část Rakouska-Uherska ve federální stát, ve kterém by měly všechny národnosti autonomii, ale zároveň by měly pocit bezpečí jako příslušníci velkého státního útvaru. Karlův opatrný návrh vlastně jen opakoval názor, který na rakouském ústavním konventu v Kroměříži prosazovali Palacký a jeho (tehdy budoucí) zeť František Ladislav Rieger: „Musíme vybudovat takové Rakousko, aby v něm lidé žili rádi.“ Vídeň bohužel tuhle myšlenku přijala příliš pozdě.

Dne 19. října 1918 informoval Washington Vídeň, že ustanovení bodu deset prezidenta Wilsona z ledna 1918, která volala po federalizaci Habsburské říše, byla překonána. Nyní už jen samotní Češi „rozhodnou, jaký krok ze strany vlády Rakousko-Uherska bude splňovat jejich požadavky.“ Spojené státy de facto uznaly Masarykovu Národní radu. Britové, Francouzi, Italové, Srbové tak již učinili nebo se k tomu chystali.

Šlo o zvláštní rozhodnutí: tři nejmocnější státy uznaly „vládu“, která byla složena ze tří exulantů (Masaryka, Beneše a Milana Štefánika), kteří neměli žádnou pravomoc ani zjevný zdroj příjmů. Uznání přišlo navíc v době, kdy neexistovala mapa nového státu ani koherentní skupina občanů tohoto budoucího útvaru. Ostatně se brzy ukáže, že „československý národ“ byl fikcí a jeho součást, český národ, byla – a stále zůstává – nedotaženým projektem.

Dne 22. října 1918 císař Karel řekl Václavu Klofáčovi, váženému českému politikovi, jehož syn nedávno padl jako rakouský voják, že už bylo prolito dost krve. Klofáč a jeho čeští kolegové v Říšské radě souhlasili, že Karel jim tím chtěl naznačit, že nebude stát v cestě, pokud se rozhodnou vyhlásit nezávislý stát a dosáhnou toho důstojně a bez násilí.

Před koncem října hrabě Andrássy oznámil, že Vídeň přijala všechny americké podmínky a jednání mezi Rakousko-Uherskem a Spojenci mohou začít. To si v Praze interpretovali jako bezpodmínečnou kapitulaci, a tak Češi jednoduše oznámili habsburským úřadům, že veškerá moc je teď v rukách Národního výboru.

Masaryk řekl, že bude potřebovat padesát let míru, aby svůj politický projekt úspěšně dokončil. Nelítostné dějiny mu ale daly ani ne dvacet let. Zemřel v roce 1937, takže byl ušetřen nejhorších následků zničení habsburského státu. Pokud by byl svědkem Mnichovské dohody, kapitulace v roce 1938, následné okupace a komunistického převratu v roce 1948, asi by souhlasil s německým císařem Wilhelmem, který se podíval na zničený svět po konci Velké války a řekl: „Ich habe es nicht gewollt“ [Tohle jsem nechtěl].

*     *     *

Pokud Palacký, Masaryk a mnozí jim podobní nebyli prvotní příčinou pádu habsburské říše, zůstává otázka: Kdo ji tedy zničil? Tisíce sebestředných průměrných osob, které císař běžně povyšoval. Vezměme si například Feldzeugmeistera Oskara Potiorka. Narodil se v roce 1852 a vždy chtěl být vojákem. A ukázalo se, že mu to v téhle profesi skutečně šlo.

Když mu bylo deset, nastoupil do vojenské školy, kde se zakrátko stal premiantem. Byl přijat do Kriegsschule, vojenské akademie, výběrové školy pro ty, kteří se chtěli stát důstojníky generálního štábu, armádní elity. Potiorek byl výtečným studentem téměř ve všech předmětech. Jeho profesoři si ho vážili, a tak byl v roce 1888 převelen do operačního oddělení generálního štábu. To byl crème de la crème rakousko-uherské armády a Potiorek dosáhl vynikajících výsledků i tam.

Samotný císař musel považovat Potioreka za velice schopného, protože ho v roce 1911 jmenoval vrchním velitelem (Landeschef) v Bosně-Hercegovině, v místě, kde byla Vídeň nejzranitelnější. Zavedl tam tvrdý vojenský režim a za krátkou dobu hlásil do Vídně, že Bosna-Hercegovina byla zpacifikována a je připravena na inspekci ze strany následníka trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda. Když ostatní poukazovali na to, že tam operují tajné organizace, Potiorek je odbyl s tím, že jsou zbabělci a bojí se stínů. Policie v Sarajevu varovala, že Srbové plánují teroristické útoky, Potiorek to všechno ignoroval. Dokonce ani pokusy o atentát na místní osobnosti jeho názor nezměnily.

Dne 28. června 1914, několik hodin před arcivévodským, ale morganatickým párem, do Sarajeva dorazil jeden novinář. Překvapilo ho, že nikde na ulici nebyla k vidění ani policie ani žádná jiná forma ochrany Franze Ferdinanda a jeho manželky. Novinář pochopil, že by následník trůnu mohl padnout do pasti atentátníků. Různí lidé se pokusili Potiorkovi vysvětlit, že vysoká šlechtická návštěva v Sarajevu v den srbského svátku vyžadovala skutečnou ochranu. Možná by bylo vhodné rozmístit vojáky na klíčových místech v Sarajevu? Potiorek myšlenku rázně zavrhl, protože vojáci se právě vrátili z polních cvičení a měli špinavé boty a uniformy. Tak Potiorek naservíroval Františka Ferdinanda a Sofii rozenou Chotkovou přímo před revolver Gavrila Principa.

Kdokoli jiný by se po atentátu na jeho místě bez váhání zastřelil. Taková byla tradice v rakousko-uherské armádě. Potiorek si ale nepřipouštěl, že udělal něco špatně. A František Josef s ním evidentně souhlasil, protože ho v reakci na vraždu svého následníka povýšil do funkce rakousko-uherského vrchního velitele (Oberbefehlshaber) na Balkáně. Stal se tak vrchním velitelem ofenzívy proti Srbům.

Hned od začátku byl rakouský útok pod velením Potiorka katastrofou. Malá, ale houževnatá srbská královská armáda nejdříve ustoupila, ale rychle ztracené území dobyla zpět. Až teprve na začátku prosince 1914 Rakušáci vstoupili do Bělehradu. A pak přišla nová srbská protiofenzíva. Tentokrát k. u. k. armáda nejen ustoupila, ale musela se dát přímo na útěk, protože vojáci neměli munici, jídlo ani zimní oblečení.

Chvíli to trvalo, než se různí armádní inspektoři odvážili dojít k závěru, že Potiorek své povinnosti trestuhodně zanedbal. Jeho vojsko utrpělo brutální ztráty: z původního počtu 460 000 vojáků jich 30 000 padlo, 170 000 bylo zraněno a 70 000 bylo zajato. A v té době Potiorek věnoval každý den několik hodin sepisování svého deníku, do něhož nesmyslně kopíroval každý rozkaz, který vydal, a všechny oficiální tiskoviny, který dorazily na jeho velitelství.

Potiorek byl přesně tím typem patologického narcisty, které Vídeň – a císař František Josef osobně – s oblibou povyšovali. On a jemu podobní byli skutečnými hrobaři říše, ne Palacký a Masaryk. Císař a lidé, kterým svěřoval moc, neměli odvahu přebudovat Rakousko-Uhersko ve federální stát, což byla v té době asi jediná cesta k tomu, aby císařství přežilo rány, které pro něj dějiny na začátku 20. století přichystaly.

*    *     *

Následnické státy si na troskách Rakousko-Uherska v meziválečném období dobře nevedly. Jejich patologická sebestřednost jim znemožnila spolupracovat, a tak každý z nich musel kráčet na svou vlastní Golgotu v naprostém osamocení. Nejdříve pod hrůzovládou Hitlera a Stalina a pak další desítky let pod knutou komunistických diktátorů.

K překvapení všech přišel rok 1989, který do střední Evropy přinesl svobodu a zároveň i otevřel dveře na Západ. Ale po několika letech naděje a optimismu se následnické státy zase znovu vrací do izolace v zóně mezi Východem a Západem. A navíc se v duchu Palackého dopisu do Frankfurtu do oblasti, kde bývalo Rakousko, agresivně tlačí Rusko.

Hrůzy dvacátého století, které postihly dřívější habsburské země, šlo připsat na účet nacismu a komunismu, tedy „Němců“ a „Rusů“. Tentokrát tu ale nejsou tanky Wehrmachtu nebo Rudé armády, není tu ani Gestapo ani KGB, na které bychom mohli svalit veškerou vinu. Podle výsledků demokratických voleb ve Vídni, Budapešti, Praze, Bratislavě a na Balkáně si Hitlerovo a Stalinovo totalitní dědictví našlo předpolí v srdci mnoha voličů.

Habsburské Rakousko do země zadupali sebevědomí, ale přitom neschopní, Potiorkové. Vládci dnešní střední Evropy jsou podstatně horší. Nejsou to jen narcisté nebo hlupáci, kteří nechápou, co dnešní doba vyžaduje. Přes všechna svá omezení byl Potiorek loajálním rakouským patriotem a služebníkem císaře. Na rozdíl od svých současných nástupců to nebyl lhář, anti-Semita, rasista, zloděj, nebo dokonce agent cizí mocnosti.


Anglicky čtěte prosím zde.

publikováno: 28. 6. 2019

Igor Lukeš

Igor Lukeš

Univerzitní profesor / Autor je univerzitním profesorem a profesorem historie a mezinárodních vztahů na Pardee School of Global Studies, Boston University.

NEJNOVĚJŠÍ články


„České dějiny“ putují po ČR

Unikátní výstava „České dějiny“ putuje v těchto prázdninových dnech po velkých městech naší republiky. Historii našeho …

Vzestup a pád národa Komančů

Válka nového druhu Chvíle, jako je tato, uvíznou kavaleristům v paměti: muly s nákladem víří prach, vzduchem …

Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …