Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne potěšilo, když představitelé Milionu chvilek pro demokracii závěrem této manifestace odkázali na Masarykův princip „práce drobné“.

Tomáš Garrigue Masaryk konceptem „práce drobné“ navazuje na klasika českého liberalismu Karla Havlíčka Borovského. Tento koncept měl pak své obdoby do značné míry v (Havlově) představě „nepolitické politiky“. Nechci zde rekapitulovat, ostatně již precizně analyzovaný[1], vývoj těchto pojmů („práce drobná“ a “nepolitická politika“). Zdůrazním jen, že oba umožňují uvažovat vedle změn a nápravy samotné, v užším slova smyslu, „politické sféry“, také reformy v mnohem širším socio-kulturním poli, které sice není v striktním slova smyslu „politické“, avšak jehož povaha a případné proměny nejsou bez vlivu na „politiku“ samu.

Vyjděme tedy z Masaryka.

* * *

Masarykova hesla

Soudím, že je dnes na místě odkazovat i na jiná Masarykova hesla či rčení. Masaryk vystupoval před první světovou válkou v duchu svého „etického radikalismu“ (či „etického racionalismu“[2]) a toto principiální stanovisko si v mnohém uchoval i v prvém odboji a jako president Československé republiky. Mimo jiné zakládalo to i jeho „charisma“. S tímto jeho postojem ladí i jeho hesla. Vybral bych: „Demokracie je diskuse“, „rozčílení není program“ či koncept „revoluce hlav a srdcí“.

„Demokracie je diskuse“ v masarykovském smyslu tím, že je metodou, jak ve společnosti dosahovat kompromisu či konsensu mezi jednotlivými individuálními či skupinovými zájmy. Demokracie tedy není tupou vládou většiny. Jen málokterý subjekt určitého zájmu je tak velký, aby byl ve společnosti početně v nadpoloviční většině.

„Rozčílení není program“ I v tom vlastně Masaryk navazuje na Havlíčka Borovského a jeho postoje z revolučního roku 1848. Rozčílení bez promyšlené alternativy je jen mrhání silami a stupňováním zklamání.

„Revoluce hlav a srdcí“ je vlastně programem sociálního reformismu, který bude založen na propojování a nejednou i složitého usmiřování racionality s empatickým altruismem. To vše u Masaryka viděno z perspektivy věčnosti, tj. se smyslem pro (náboženské, mravní, kulturní) hodnoty, které transcendují každou momentální situací, každý okamžitý individuální i skupinový zájem.

Mnohým možná dnes tato hesla a rčení znějí archaicky. Soudím však, že, byť jsou snad starosvětská, přece se s nimi dá účinně operovat i dnes. Mnozí by mohli – oprávněně, soudím – namítnout, že Masaryk, jsa zároveň i morálním filosofem a politikem, ve své sociologii příliš směšoval to, „co jest“ (tj. závěry „empirické sociální vědy“), s tím, „co býti má“ (tj. s kladením norem, jež by měly platit). Některé nežádoucí důsledky prolínání deskriptivní perspektivy s etickým hlediskem je však možné zmírnit kupříkladu za pomoci Maxe Webera.

* * *

Inspirace Maxem Weberem

Dále se můžeme opřít o stanovisko Maxe Webera, které vyvozuje jako jeden ze závěrů svých úvah o „hodnotové neutralitě“ (sociálních, kulturních a humanitních) věd. Weber diskutuje s těmi, „kteří věří, že při sledování společenského vývoje lze operovat jednoznačnými pojmy «pokroku»“[3]. O pokroku lze podle něj jen velmi těžko uvažovat v rámci ryze „hodnotově neutrální“ sociální „empirické vědy“. Návazně však Weber říká: „Nepochybně je jasné jen jedno: Jestliže chceme hodnotit, musíme každý, jakkoli utvářený, řád (Ordnung) společenských vztahů bez výjimky prozkoumat také podle toho, jakému lidskému typu dává cestou vnějšího nebo vnitřního (motivačního) výběru optimální šanci, aby se stal typem vládnoucím“[4].

Volba Zuzany Čaputové tak ukazuje „řád“, který sdílí společnost SR, v relativně dobrém světle. Oproti tomu sociopatické osobnosti, které jsou dnes poměrně hojně zastoupeny na Hradě i ve Strakově akademii, by pro nás měly být podnětem, abychom se podrobněji zamysleli nad „řádem“, který (nejen) nyní navzájem sdílíme v ČR, a nad povahou oné „šance“, kterou tento „řád“ poskytuje sociopatům prosadit se jako vládnoucí osobností typ.

* * *

„Řád“ („uspořádání“), „šance“ a „charisma“

Pojem „řádu“ zde musíme vnímat jako ryze deskriptivní a analytickou kategorii. Termín „řád“ jednak možná může mít negativní konotace, neboť zní svým způsobem autoritářsky, jednak může vyvolávat dojem explicitní, vědomě uplatňované normy. Takovéto normy mohou také spadat pod Weberův pojem „řádu“ (či „řádů“), avšak mohou pod něj spadat i mnohé jiné, relativně ustálené konfigurace psychických, kulturních, sociálních či environmentálních jevů, které se ustanovily nereflektovaně a které mohou působit, aniž by si jich museli být aktéři vědomi. „Řádem“, popř. též „uspořádáním“ (Ordnung) „společenských vztahů“ tak můžeme rozumět jak (a) ústavní a právní systém, tak ale kupříkladu také (b) určitou společností (či jejími vrstvami, částmi nebo segmenty) nesený a sdílený kulturní systém (zažité, nereflektované, ale i vědomé způsoby chování, jednání a kognitivních postupů), nebo třeba (c) určitou soustavu ekonomicko-ekologických chování a jednání. (Představit si lze – podle zvolených hledisek – ale i řadu dalších podob takového „řádu“ či „uspořádání“).

Weberem používaný pojem „šance“ vyjadřuje – ve zkratce a zjednodušeně řečeno – pravděpodobnost, s níž bude tím či oním socio-kulturním polem průchozí právě určitý typ sociálního jednání, či pravděpodobnost, že se v takovém poli stane vládnoucím („pánem“) člověk právě určité osobnostní struktury. Neznamená to, že takovým způsobem musí jednat většina (natož všichni), nebo že většina lidí musí s takovým jednáním souhlasit (takovou osobnost volit). „Šance“, že se takové jednání (taková osobnost) prosadí, je dána třeba jen tím, že jsou mnozí lidé vůči takovému jednání (vůči takové osobnosti) tolerantní, popřípadě jen nevšímaví či lhostejní[5]. Weberův pojem „šance“ tak umožňuje vyhnout se psychologizujícím – domnívám se, že tím zavádějícím – kategoriím, jako je „národní povaha“ a pod.

Otázkou ve vztahu k zde pojednávaným skutečnostem důležitou je, jaká je šance, že se v „řádech společenských vztahů“, jež prostupují socio-kulturní pole ČR, prosadí jako vládnoucí osoba tím či oním způsobem charismatická?

Pojem „charismatu“ – opět jen simplifikovaně řečeno – vymezuje Weber v rámci své teorii „moci“ („panství“, Herrschaft). Je jím specifická osobnostní – v některých případech až magická, zázračná či spasitelská – kvalita, kterou ti, kteří se moci podrobují, připisují nositeli této moci („pánovi“). Zároveň pak sobě i ostatním právě tímto „charismatem“ příslušného „pána“ odůvodňují své podrobování se jeho moci[6]. Ve Weberově „empirické sociální vědě“ je pojem „charismatu“ zcela hodnotově neutrální (wertfrei), tj. nehodnotící, kategorií, jež slouží jako prostředek deskripce a analýzy socio-kulturních skutečností.

Viděno však z určitého hodnotícího hlediska – např. z hlediska křesťanského a humanistického, jež bych si zde dovolil sdílet – lez rozlišovat mezi – pracovně řečeno – (a) morálními charismatiky“ (extrémním příkladem budiž Ježíš, Marie Magdaléna, sv. František a sv. Klára, ale také třeba Buddha) a (b) charismatiky maligními“ (extrémním příkladem budiž Hitler či Stalin). Pokud president nějakého státu získává u volebně relevantní části občanů oblibu svým hulvátským chováním, pokud premiér téhož státu nabývá své popularity u podobné části občanů svojí soustavnou, až chorobnou manipulativní lhavostí a znemožňováním diskuse záměrnými a prudkými osobními útoky, lze uvažovat o tom, že z perspektivy těch, kteří je stále ještě volí, disponují „charismatem“, které můžeme, s ohledem na právě řečené, označit jako „maligní charisma“. Ti, kteří jsou uhranuti tímto „maligním charismatem“ takového presidenta, premiéra, si neuvědomují, že demagogie, která se v projevech těchto politiků den co den vyskytuje, je útokem na lidskou důstojnost a urážkou posluchačů. Naopak, čím jsou hulvátštější, lhavější a demagogičtější, o to větší je v očích jejich voličů jejich (maligní) charisma (čím více urážejí, čím více manipulují, tím větší „jsou frajeři“). Upozorňuji jen, že tyto politiky rozhodně nekladu na roveň s Hitlerem či Stalinem. Říkám jen, že jsou-li póly Ježíš a Hitler, pak se onen president a premiér na škále mezi těmito póly nachází blíže pólu malignímu.

* * *

Nehledejme „charismatika“, ale opravujme „řád“

Musíme být velmi znepokojeni, pokud naši „negativní charismatici“ spoléhají na vyvolávání strachu a nenávisti vůči části občanů, pokud se pak tohoto strachu snaží populisticky zneužít, pokud svoje proruské, pročínské či osobní obchodní zájmy drze prohlašují za zájmy ČR. Můžeme tím být třeba až do hloubky duše zasaženi a uraženi. Nesmíme však zůstat jen u pohoršení a rozčílení, neboť, jak svrchu řečeno, „rozčílení není program“. Neměli bychom ani spoléhat na vystoupení nějakého „morálního charismatika“, byť příklad kultivujícího vlivu Tomáše G. Masaryka a Václava Havla (nesporně nositelů „morálního charismatu“) na československou, resp. českou společnost může takové naděje probouzet.

Neměli bychom se však příliš zdržovat kritikou chování našich sociopatických „maligních charismatiků“. Zaměřit bychom se měli předně na povahu onoho „řádu společenských vztahů“, který jejich osobnostnímu typu umožňuje, a aby se stával vládnoucím. Měli bychom tento „řád“ (či soustavu navzájem konfigurovaných „řádů“)

(a) jak analyzovat na půdě empirické historické vědy, sociologie či antropologie (jeho jednotlivé složky mají různé historické zakotvení[7] a jsou různým způsobem sociálně kulturně „fixovány“[8]; tento rozbor však ponechme na jinou příležitost), tak

(b), Weberovou terminologií řečeno, „prakticky hodnotit“, tj. jeho prvky a povahu jako celku (normativně, lidskoprávně, eticky, ekologicky a pod.) posuzovat jako „žádoucí“ či „nežádoucí“.

Konečně pak (c) bychom měli v návaznosti na tyto analýzy a na tato praktická hodnocení přikročit k úpravě (reformě, nápravě) tohoto řádu. Měli bychom do něj soustavně promítat Masarykovo heslo, že „demokracie je diskuse“, a reformovat jej v duchu „revoluce hlav a srdcí“.

Studium a náprava povahy tohoto „řádu“ přísluší zajisté značnou měrou různým institucím (vysokým školám, nevládním organizacím, církvím, samosprávným obcím a samozřejmě ústředním zákonodárným, výkonným a soudním orgánů). Avšak podílet se na jeho rozboru i reformě může každý tím, jak bude jednat či jaké bude zaujímat postoje v každém svém Zde a Nyní, v rámci různých socio-kulturních figurací, v nichž se nalézá. To souzní s onou Masarykovou „prací drobnou“.

Povšimněme si pro začátek třeba toho, že státy, v nichž jsou tyto různé „řády“, z hlediska mnou zde sledovaného výrazně racionálně a eticky uspořádány a pevně usazeny, jako jsou např. skandinávské státy, Švýcarsko či poválečná Spolková republika Německo, jsou zároveň i státy, kde se jen velmi obtížně prosazují sociopatičtí „maligní charismatici“ jako vládnoucí typy osobností. Zároveň se v těchto státech v politice příliš neuplatňují ani „morální charismatici“. Není to třeba. Liberálně-demokratickou povahu socio-kulturního pole a lidskoprávní jistoty v něm totiž rozhodující měrou nezaručují konkrétní politické osobnosti, nýbrž většinově sdílený „řád“.

* * *

Pseudokorektnost jako živná půda maligních charismatiků

Zanechme však již kritiky nepřátel liberální demokracie. Zamysleme se spíše nad tím, co mohou být chyby, kterých se někteří z nás, kteří ji bráníme, dopouštějí. Uvádím jen jeden příklad.

Oblíbeným cílem útoků (bohužel, nejen) maligních charismatiků je „politická korektnost“. Ta však přitom není ničím jiným, než prostou slušností. Vyžaduje, aby při pojmenovávání a řešení rozmanitých problémů nebyli ti, kterých se tyto problémy týkají, dehonestováni či dokonce umenšováni na svých právech. Tato, pro fungování euroamerické liberální demokracie po roce 1945 konstitutivní, politická korektnost však byla v posledních dvou či třech desetiletích zaměněna za, řekněme, „pseudokorektnost“. Ta spočívá v tom, že se požaduje, aby se o některých problémech vůbec nemluvilo, nebo aby se o nich mluvilo v nápadně jiné míře, než jakou jsou reálně přítomny. Někteří levicově liberální aktivisté si, bohužel, neuvědomují, že svou, někdy až hysterickou pseudokorektností výrazně přispívají k názorové polarizaci socio-kulturního pole. Tato polarizace vyhovuje těm, kteří vykřikují názory, ale nekladou argumenty, natož aby uměli argumentům druhých naslouchat. V těchto podmínkách se vytrácí povědomí, že „rozčílení není program“ a že „demokracie je diskuse“. Tato polarizace – kdy na jedné straně je křečovitá snaha normovat jazyk, diskurs či debatní pole, na straně druhé pak jsou fašisoidní autoritářské provokace záměrně se až chlubící svou neslušností – pak tudíž úrodnou půdou pro nástup maligních charismatiků.

Může, ba dokonce snad i musí nám být trapno za to, kdo je v ČR presidentem a premiérem, můžeme se nad tím rozhořčovat (víme však, že „rozčílení není program“). Těžko to však do dalších presidentských a parlamentních voleb můžeme změnit. Nad to, abychom to mohli ve volbách změnit, je zapotřebí, aby se v „politické sféře“ objevily strany a osobnosti, které by byly zárukou liberální demokracie a které by zároveň svým programem a způsobem svého vystupování překonaly „maligní charisma“ nynějších vládců. Co však může každý z nás udělat hned a kdekoli, je pokusit se svými postoji a svým vystupováním modifikovat „řád společenských vztahů“ kupříkladu tak, aby se v něm posiloval respekt k politické korektnosti v původním slova smyslu, posilovala dovednost racionálně, věcně argumentovat a vnímat argumenty druhých, posilovala úcta ke všem lidským bytostem a k živé a nežité přírodě vůbec. Čím více se nám to bude dařit, tím menší bude „šance“ maligních charismatiků, aby se stali lidským „typem vládnoucím“.

Věřme v dějinný význam mávnutí motýlího křídla.


Literatura:

HAVELKA, Miloš. 2010. Ideje – dějiny – společnost. Studie k historické sociologii vědění, Brno. CDK.

HAVELKA, Miloš et al. 2012. Víra, kultura a společnost. Náboženské kultury v českých zemích 19. a 20. století, Červený Kostelec Pavel Mervart.

HORSKÝ, Jan. 2018. Samostatný stát a ideály humanitní. Masarykova sekularizovaná reformace jako model řešení situace roku 1918, in: Jan Horský – Miroslav Hroch (eds.), Sto let. Hodnota svobody, nebo cena za nezávislost?, Praha 2018, Sociologické nakladatelství SLON, s. 23–81.

MÜLLER, Hans-Peter – SIGMUND, Steffen (Hrsg.). 2014. Max Weber Handbuch. Leben – Werk – Wirkung, J. B. Meztler Stuttgart – Weimar, J. B. Metzler.

WEBER, Max. 1991. Schriften zur Wissenschaftslehre, hrsg. Michael Sukale, Stuttgart, Reclam Verlag.

WEBER, Max. 1998. Metodologie, sociologie a politika, vybral a uspořádal Miloš Havelka, Praha, OIKOYMENH.

WERSTADT, Jaroslav. 1920, Od „České otázky“ k “Nové Evropě“. Linie politického vývoje Masarykova, Praha: Vl. Klecanda.


[1] Havelka 2010: 316–334

[2] Werstadt 1928

[3] V textu: Der Sinn der „Wertfreiheit“ der soziologischen und ökonomischen Wissenschaften [Weber 1991: 176–236] z roku 1917 (česky vyšel jako: Smysl „hodnotové neutrality“ v sociologických a ekonomických vědách [Weber 1998: 64–108]

[4] Weber 1991: 209; Weber 1998: 88

[5] Havelka 2012: 12–19; Horský 2018: 36–44

[6] Müller – Sigmund 2014: 42–46; Havelka 2010: 362–411

[7] Horský 2018: 27–30

[8] Havelka 2010: 153–215 a 253–315

publikováno: 12. 7. 2019

Jan Horský

Jan Horský

/ Doc. PhDr. Jan Horský, PhD. (nar. 1963) - vystudoval obor Historie na FF UK v Praze, postupně učitelsky působil na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, Přírodovědecké fakultě UK v Praze (Katedra filozofie a dějin přírodních věd), Filozofické fakultě UK v Praze (Ústav českých dějin) a Institutu základů vzdělanosti UK resp. Fakultě humanitních studií UK v Praze. Zabývá se zejména teorií a metodologií historických věd (Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, Praha 2009; Teorie a narace, Praha 2015), průniky biologických a humanitně-vědních teorií vývoje kultury (nejnověji článek Omezování plodnosti jako příklad maladaptivního chování? v Historické demografii 2015) a historickou demografií a dějinami rodiny (s M.Seligovou Rodina našich předků, Praha 1997).

NEJNOVĚJŠÍ články


„České dějiny“ putují po ČR

Unikátní výstava „České dějiny“ putuje v těchto prázdninových dnech po velkých městech naší republiky. Historii našeho …

Vzestup a pád národa Komančů

Válka nového druhu Chvíle, jako je tato, uvíznou kavaleristům v paměti: muly s nákladem víří prach, vzduchem …

Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …